13.3.2020
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Strašidelný koronavirový příběh se šťastným koncem … a mnoha otázkami pro náš systém

Sdílejte článek:

SM

Osobní svědectví a osobní zkušenost s ranou i navazující fází koronavirové epidemie v Evropě: Byla jsem v Miláně 5 dnů před ohlášením prvního italského případu. Tedy nejenom v Miláně, kde jsem nějaký čas pobyla na přeplněném nádraží Milano Centrale, ale nejdříve na letišti Milano Malpensa, a pak i na letišti v Bergamu. Vlastně jsem projela půlku Lombardie a byla ve dvou centrech nákazy. Všude jsem se pohybovala veřejnou hromadnou dopravou.

Po Milánu jsem ještě letěla pracovně do Budapešti, pak byla v Bratislavě, Humpolci a Brně. Pak přišli teploty. Nejdřív jen 37,5, a tak jsem ještě zvládla odjet vlakem do Vídně a zpátky, a to v ten samý den, kdy v Tyrolích oznámili první případ. Jelikož jsem se necítila dobře, měla jsem už roušku, abych nikoho nenakazila Bůh ví čím. Musím říct, že jsem si přidala trochu exotem, ale pocity z neohleduplnosti vůči ostatním by byly horší.

Bylo mi jasné, že se nákaza blíží směrem k ČR a že vypukne panika. Instruuju proto své nejbližší, ať si co nejdříve nakoupí toaletní papír, nějaký základ trvanlivých potravin a pokud mají děti, tak i pleny. Opět jsem za exota, načež ale druhý den už Češi blázní a vykoupí velké supermarkety.

Druhý den poté ohlásili první případ z Vídně – ne že by to tedy byla moje zásluha.

Po Vídni jsem dostala horečky nad 38. Bolel mě doslova celý člověk, klouby, hlava, šílený tlak na prsou a pálení okolo průdušek. Tak jsem zavolala svému praktikovi. Ten ze mě v podstatě udělal hypochondra, čeho se vlastně jako bojím. Nějakého koronaviru? Hahaha. Ale hlavně mi nelezte do ordinace a zavolejte si na Bulovku. Howgh!

Tak jsem volala na Bulovku. „A proč vlastně voláte, to jako kvůli koronaviru?“ Tak to nám sem nevolejte a pište si. Dostanu telefonní číslo na nějaký mobil, ptám se, co je to za číslo, prý na hygienu. Nedá se tam ale dovolat. Buď je obsazeno anebo to nikdo nezvedá. Vzdávám to. Je mi tak, že bych nejradši šla skočit z Nuseláku, kdybych na to měla sílu. Beru si několik ibuprofenů a jdu to zkusit zaspat.

Po poledni a urgenci kolegů, kteří se mnou byli v mezičase v úzkém kontaktu a mají strach, tam zkouším volat znovu. Chápu je, mají děti, mají staré rodiče. Na lince ale zase obsazeno. Ale pak volá to číslo zpátky. Paní se ani nepředstaví a rovnou mi řekne, že má na mě jednu minutu. Tak se jí zrychleně snažím vysvětlit celou situaci, celou anabázi s cestováním, horečkami a nesnesitelnými bolestmi kloubů a celého těla. Paní mě odbude, že koronavirus mít nemůžu, protože když jsem byla v Lombardii, nebyl tam žádný případ hlášen. To vše s vědomím, že koronavirus má až třítýdenní inkubační dobu a evidentně, když byl první případ hlášen 5 dnů po mém návratu, už to tam muselo bujet a až teď vidíme v jakém rozsahu. A když prý nemám kašel, tak už vůbec – musím mít kašel. Kolega mi píše, že se jeden Švýcar nakazil přímo v Miláně dva dny před mojí návštěvou… co k tomu dodat? Howgh, nebudu se hygieny doprošovat a sama preventivně zůstávám doma.

ČR zatím nehlásí žádný případ, ale přičítám to spíš přístupu hygieny, která to banalizuje. Zatím jsme ve fázi, kdy se na ni dokonce dá i dovolat, což se ale brzo změní.

Protože se nelepším, kontaktuji známého doktora, se kterým jsem 2 týdny před Itálií řešila, že cítím, že mám náběh na zánět průdušek (měla jsem ho už několikrát, takže to spolehlivě poznám).Napíše mi antibiotika, protože si myslí, že je to pokračování stavu, který jsme spolu řešili před Milánem. ATB poctivě beru a vypadá to, že se zlepšuju. Pátý den se ale vrátí teploty přes 38.

V mezičase jsou tu první české případy, tedy dva z nich ani ne tak české, ale objevené v České republice. Všichni nemocní mají prý lehký průběh. Jeden pán jenom rýmu, někteří dokonce bez horečky. Dělám si jednoduchý závěr – kašel asi nebude nosným příznakem koronaviru a hygiena mě zjevně odbyla. Volám proto na Státní zdravotní ústav. Už má zřízeny 2 linky, ale permanentně obsazené, s výjimkou doby oběda, kdy to zvoní, ale nikdo nezvedá. Píšu jim i sms s přesným popisem celé anabáze a svými kontakty. Nikdo se nikdy neozve zpátky. Volám na střídačku i na hygienu, tam je situace stejná.

Rodina a přátelé, kterým už připadá divné, že se mi vrátily horečky a nijak se nelepším, mi další den domluví jiného praktického lékaře, registruju se tedy jinde, u doktora, který to nemá v paži jako můj předešlý doktor, a uzná, že můj stav není normální a sám kontaktuje hygienu. A věci se najednou daly do pohybu.

Do dvou hodin jedu infekční sanitou na Bulovku na testy. Kdybych věděla, co znamená jet infekční sanitou, asi bych v sobě našla poslední zbytky síly a nějak to na tu Bulovku odřídila sama vlastním autem. Přijel pán ve žlutém obleku s maskou přes celý obličej a v naší ulici mě nakládal do sanity. Naštěstí okolo nešel nikdo známý. Jedeme přes zacpaný Nuselák na majáky, lidi koukají, saniťák kličkuje tak, že si připadám jak na Matějské. Utěšuju se, že třeba zpátky pojedeme normálně. Nepojedeme…

Vystoupíme na Bulovce, kde saniťák nadává na televizní štáby, kolem kterých jsme museli projet. Říkám jakých štábů, opravdu jsem si nevšimla a jenom se uklidňuju, že bez brýlí a v roušce mě stejně nikdo nemohl poznat. Vedou mě na samostatný pokoj. Za chvíli přijde sestra a nabere mi krev a výtěry z krku a nosu. „Hlavně mi tu nekýchejte“, říká. Což se dost blbě zvládá, když vám někdo šťouchá štětičkou až někde uprostřed hlavy.

Pak se mě ptá na průběh mé nemoci. Vše jít poctivě diktuju (už po čtvrté v tento den říkám jednotlivá data, kdy a kde jsem byla, kdy začaly jaký příznaky, atd.), i to, že jsem tu hlavně proto, že mi opět vyskočily horečky.

Pak přijde doktorka. Tužtičkou z Ikey si na A5 papír píše znovu celý průběh. Změří se mi teplota stejným teploměrem, jaký jsme měli před léty doma a který nikdy neměřil dobře (taková ta první generace elektronických teploměrů do podpaží). Celé to trvá cca 3 minuty. Pak se rozloučí. Až z propouštěcí zprávy, kterou ale musím na místě podepsat, aniž bych si ji mohla přečíst, se dozvím, že jsem měla teplotu 36 stupňů, že mi bylo prohmatáno břicho, bylo mi fonendoskopem vyšetřeno dýchání a vůbec byla provedena řada vyšetření, která ve skutečnosti vůbec provedena nebyla.

Pak mě vyzvedává saniťák na cestu zpátky domů do karantény, která mi byla nařízena do výsledků testů. Ptám se ho, zda má moje doklady, které jsem musela odevzdat hned při příjmu. Nemá. Takže se hledají moje doklady, přes čtyři patra infekční kliniky. Když už se najdou, někdo pro změnu 10 minut blokuje výtah, takže se nemůžeme dostat k sanitě a 10 minut tam stojíme bez možnosti si někde sednout. „Nebojte se, určitě to nemáte“, říká saniťák. Odpovím mu, že ani tak nemám strach o to, jestli to mám nebo ne, ale že jsem strašně unavená, bolí mě klouby, potím se jak vrata od chlíva a chci už hlavně domů.

Tak vyrazíme zpět, opět na houkačky. Opět lidi hledí, ono vidět v kabině dva zdravotníky, kteří vypadají jako kdyby utekli z natáčení apokalyptického filmu, musí být rozhodně zážitek. Ještě, že dovnitř sanity není až tak moc vidět a že mám na sobě už rovnou 2 roušky – tu druhou jsem dostala na převoz zpět s tím, že si ji mám dát na tu první.

Druhý den volám do nemocnice pro výsledky. Jsou negativní, díky Bohu. Takže jdu k praktikovi na kontrolu, ten rozhoduje, že antibiotika mám dobrat, bere mi CRP a říká mi, že mám nejspíš chřipku, takže ležet, ležet a ležet a vitamín C.

Takže ležím, další týden. Každý druhý až třetí den opět horečky přes 38. Střídavě průtoková rýma, pak zas klid. Bolest kloubů pořád. Známí mě vidět nechtějí, říkají, že i ta Urugvajka měla první test negativní, takže u mě není jasné, zda to mám nebo ne. Nemám ale sílu někde shánět druhý test, a už vůbec ne přes hygienu, ve kterou jsem po první zkušenosti ve stylu „jste hypochondr, neotravujte nás“ ztratila veškerou důvěru.

Jsem třetí týden doma. Toto opravdu není normální. Cpu do sebe všechny dostupné prostředky na posílení imunity, poctivě ležím. Postupně narůstá počet případů. Jednou usnu na 2 hodiny a během pouhých dvou hodin přibude 20 nových případů. Je jasné, že Praha už je zasažená. Jak by taky ne, když jsem si jenom já přehrála, kolik lidí jsem viděla před Milánem a propuknutím horeček, docela se zděsím. Naštěstí všichni jsou relativně zdraví. Někomu můžou přijít moje obavy hysterické, ale mám kolem sebe onkologické pacienty, lidi s vážnými chronickými nemocemi i starší osoby. Takže nechápu, jak může někdo koronavirus přirovnávat k chřipce a říkat, že mladí a zdraví se nemají bát. Obavy jsou rozhodně na místě a nikdy bych si neodpustila, že jsem někomu způsobila problémy.

Včera byla vyhlášena pandemie. Zostřují se opatření. Ruší se hromadné akce k velké nelibosti nevybíravě drzého Hrušínského. Do USA se Evropan jen tak nepodívá. Trump se diví, že se umírá i na chřipku. Merkelová očekává, že se nakazí až 70 % obyvatel Německa… a ČT pošle do domova seniorů točit redaktorku, která se vrátila z dovolené v Itálii. Paní po Itálii navštíví svou maminku a nakazí tuto 84letou paní. Tři úředníci finančního úřadu místo karantény normálně pracují. Svět se zbláznil a bohužel lze tušit, že bude ještě hůř. Stačí si položit základní otázku, kolik z těch, kteří měli první test negativní, bylo vlastně nakaženo, stejně jako ta Urugvajka. Kolik lidí, kterým hygiena nenařídila karanténu, protože nebyli tzv. v ohnisku nákazy, to roznáší dál? Kolik lidí, kteří nemají žádné příznaky, jsou přenašeči? Kolik lidí, kteří mají příznaky, byť mírnější, hygiena odmítla testovat?

  • Security magazín
Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 4,58 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky