Statečná studentka

Minulý týden mi naše dcera, studentka střední školy, řekla, že na jedné vyučovací hodině budou probírat homosexualitu, homosvazky a adopce stejnopohlavními páry. Mají se prý rozdělit na dvě skupiny, přičemž jedna bude pro a druhá proti, a bude se diskutovat. Krátce jsme to probrali a shodli se, že není třeba jít do nějakých vyostřených sporů, pouze je třeba (pokojným způsobem) hájit tradiční rodinu a zejména práva dítěte, ovšem za předpokladu, že se bude diskutovat, nikoli přesvědčovat.

Ona vyučovací hodina proběhla. Obě skupiny (protistrany) začaly vzrušeně debatovat a vznikla dost nepřehledná situace, neboť se začali postupně všichni vyjadřovat ve prospěch homosexuálních svazků a adopce dětí stejnopohlavními svazky. Aby učitel situaci „zpřehlednil“ vyzval zastánce tradiční rodiny, aby přišli před tabuli. Tam však přišla pouze naše dcera, která se neschovala do stínu, jako ostatní, v předem prohrané bitvě. Učitel chtěl situaci ještě „vylepšit“ a tak se jí zeptal, jestli je věřící, a když řekla, že ano, poznamenal: „Tak to je jasný.“ Ve třídě následoval výbuch smíchu.

Dcera svým prostým gestem, aniž by se snížila k debatě, která druhou stranu doslova ubíjí argumenty, a ke všemu za dozoru „pedagoga,“ se postavila na stranu pravdy, bez vidiny možnosti vést nějakou rozumnou debatu. Je to pro ni bolestná zkušenost, ale velmi cenná, a věřím, že v budoucnu přinese zejména pro její život plody.

Myslel jsem si, že právo dítěte na maminku a tatínka a jejich společný život ve stabilním prostředí, je jistý a ochrany hodný poklad, který je rozpoznatelný pouhým přirozeným intelektem, bez nutnosti patřit k nějaké církvi. Zdá se však, že žijeme ve společnosti, kde je tento obecný názor ohrožen a intenzivní potřebu jeho obhajoby podceňují i někteří duchovní. Děkujme proto Bohu za každého, kdo má odvahu pojmenovat věci pravým jménem. Nová totalita hrozí! Tentokrát již udeřila v mé rodině.

Došlo však k pozoruhodnému vyústění této školní epizody. Naše dcera si srovnala myšlenky a dnes při hodině se stejným vyučujícím si před třídou vzala slovo. Vyjádřila nespokojenost nad tím, jak vyučující vedl hodinu, a upozornila také na to, že za použití stereotypu, spojil náboženské přesvědčení s jejími postoji na diskutované téma. Vznikla tak možnost, aby v poklidné atmosféře mohla vyjádřit některé své postoje. Takže úžasné! Učitel uznal chybu (ale neomluvil se). Reakce spolužáků byly veskrze pozitivní. Někteří uznali dceřinu odvahu, jiní připustili argumenty a jiní se zase zamýšleli nad tím, že forma diskuze vlastně mohla někomu ublížit. Odpoledne a večer pak dostala dcera od spolužáků ještě několik pozitivních zpráv. Dokonce jeden z nich, který se té minulé hodiny fyzicky neúčastnil, jí vysekl poklonu, vyjádřil zklamání nad tím, že nebyl přítomen a dokonce se „přiznal“, že je také věřící. Zde se potvrzuje, že na odvaze a bolesti může vyrůst něco krásného.

Myslím, že není třeba žádného komentáře.