27.10.2015
Kategorie: Politika, Společnost

Soukromé vlastnictví je zásadním prvkem svobody

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ 27|10|2015

Tak jsem si zase jednou neprozřetelně pustil rádio. Mluvila tam nějaká státní mluvicí hlava, která zkonstatovala, že stát vydává zcela zbytečně ohromné prostředky za výkupy soukromých pozemků za účelem veřejně prospěšných staveb, a že je to plýtvání a musí to skončit.

[ad#hornisiroka]

Ti drzí majitelé pozemků si přece nemohou určovat, kolik jim mají státní úřady vyplácet, handrkovat se s nimi, zdržovat budování, nebo dokonce drze odmítat vůbec své pozemky prodat, když my tady budujeme „veřejně prospěšné »investice«“. Ale už na ně máme bič, na ty vyžírky, na ty kazisvěty a vydřiduchy. Už jim to můžeme vyvlastnit ve veřejném zájmu! Kam bychom se dostali, kdyby si lpěli na nějakých bezcenných kusech země, a celý kolektiv jim bude snad ustupovat a dohadovat se s nimi. Musíme se chovat zodpovědně a řádně nakládat se svěřenými prostředky. Takže žádná tržní cena, žádná cena v místě obvyklá. Prostě dostanou držhubné a dost!

Toto je tedy obraz současné podoby státismu a socialismu. Ty tendence nám tady totiž přežívají už od doby reálného socialismu. Zejména komunistický, totalitní režim byl vystavěn na absolutní neúctě k soukromému vlastnictví.

Výrobní prostředky masivně zestátnil v první vlně už ten „demokrat“ Edvard Beneš. 24. října 1945 vstoupily v platnost prezidentské dekrety č. 100 až 104, kterými byly vyvlastněny a zestátněny podniky nad 500 zaměstnanců (ale v potravinářství a lehkém průmyslu i nad 150 zaměstnanců!). Šlo o velmi rozsáhlou krádež téměř 2/3 soukromých pracovních míst. Inu, národní socialista, jak má být. Často se mluví o obrovské krádeži majetku, kterou spáchal po únorovém převratu 1948 Klement Gottwald se svými komunistickými pohůnky, ale nepříliš se již hovoří o tom, že vlastně jen trapně paběrkoval, protože daleko větší zlodějinu spáchal jeho předchůdce, Masarykem protežovaný Beneš.

Soukromý majetek, který komunisté strpěli, se omezoval jen na několik málo sektorů. Blahosklonně dovolili, aby občan vlastnil spodní a svrchní oděv, připustili vlastnictví vybavení domácnosti, později i nějakou tu daču a osobní auto, pokud se v pořadníku na něj dostalo. (I když s tím autem šlo o vlastnictví podmíněné, protože v případě potřeby státu byl občan nucen ze zákona auto odevzdat.) A v mezích omezených bylo možné získat a vlastnit bytovou jednotku, ať ve stavebním družstvu, nebo svépomocně postavenou. Ovšem jen do toho okamžiku, kdy nějaký státní oud nezískal pocit, že byt je nedostatečně obsazen a z moci úřední do něj násilím mohl nastěhovat „podnájemníka“ za státem určených podmínek. I svoboda zaměstnání byla tolerována jen odsud-potud. Jinak by slovutní profesoři nekončili v kotelnách, nebo v emigraci.

Jako červená nit se nám celým tím obdobím vleče neúcta, nebo spíše odpor k soukromému vlastnictví, typický rys kolektivismu.

Někdy v padesátých letech narýsoval nějaký socialistický plánovač v mapě podle pravítka čáru a napsal, že tudy povede ze severu Prahy do Teplic dálnice. Nic ho netrápilo, že povede přes zemědělskou půdu (ta už byla kolektivizována), ale i přes soukromé pozemky ve vlastnictví lidí, přes obydlenou vesnici.

V pozdních osmdesátých letech (!) se komunistický režim dal do výstavby. Pozemky vykupoval pod nátlakem tak, že od stolu určil výkupní cenu na 4 Kčs za 1 m2. Co na tom, že za takovou výkupní cenu se už jiný, stejně hodnotný pozemek pořídit nedal. U běžné parcely se jednalo o cca 10 000 Kčs, za což se nedalo koupit ani nové auto. A kdo se státní moci a ceně vzepřel, pozemek mu byl vyvlastněn za osminu této ceny, tedy za 1250 Kčs za ¼ ha.

Jinými slovy se dá říci, že ty pozemky, ač druhdy nabyté za soukromé peníze, smlouvou, byly státní mocí chápány tak, že jsou ve vlastnictví státu a kupní smlouvou byla garantována pouze dočasná užívací práva.

obraceny-dum

Ono se ale vůbec nic nezměnilo! Vezměme Stavební úřady, což je jeden z mnoha reliktních úřadů komunismu (a nejen SÚ). Pokud (domněle) vlastníte nějaký pozemek, nestačí, že se dohodnete se sousedy, že jim vaše stavba nebude vadit. Musíte si obstarat souhlas úřadu (stavba povolena), souhlasy památkářů a krajinářů, stavebních dozorců a všech možných i nemožných státních čertů, kteří mají právo vám do té stavby mluvit a povolovat a zakazovat ji, dokonce až do takové absurdity, že budou kontrolovat světlou výšku stropů v místnostech a pokud se JIM nelíbí, stavbu vám neschválí, či dokonce nařídí stavbu na vlastní náklady odstranit. Na svém pozemku a za své peníze si prostě nemůžete dělat, co uznáte za vhodné. Jinými slovy, úcta k soukromému majetku je zcela nulová, to vlastnictví je pouze formální a bezobsažné.

Pokud (domněle) vlastníte nějaký pozemek, který jste získali za několikrát zdaněné prostředky, nesmíte podlehnout klamnému pocitu, že si na něm můžete pěstovat nějaké rostliny podle vlastního uvážení. Musíte o souhlas požádat stát třeba v případě, že se rozhodnete pěstovat nějaké rychle rostoucí dřeviny (japonský topol [Populus maximowiczii], či kanadský ořešák). O nápadu, že byste třeba pěstovali Cannabis sativa ani nemluvě. Anebo si zkuste bez státního souhlasu pokácet strom na vlastní zahradě, který jste jako „…Přemysl Hájek, vechtr ve výslužbě, před lety zasadili vlastníma… ústy; a hnojili ji, Kamile, vlastníma… hnojivem.“

Obdobně se minulý týden hovořilo o prolomení těžebních limitů v Horním Jiřetíně. Několik zpovykaných odborářů si vydupalo, že jejich právo na práci je nadřazeno soukromému vlastnictví pozemků, domů a bytů. Kde to jsme? Co na tom, že ti lidé budou někam přestěhováni? Ať už to zaplatí kdokoliv. (Když ty nové domy postaví stát, zaplatíme to skrze daně všichni. Pokud to bude platit těžební společnost, nepochybně náklady promítne do ceny vytěženého uhlí a zaplatíme to jako odběratelé opět všichni.)

Obdobné to vlastně bylo, když se stavěla vltavská kaskáda. Lidé byli vyhnáni ze svých domovů, kde žili po celé generace, byli vykořeněni v kolektivním zájmu ze svých sídel, sadů i polí. Pokud dostali nějaké jiné bydlení, zase to bylo na nějakém území, které předtím stát ukradl jiným a za prostředky, které ukradl jiným. Kolik to stálo životů lidí, kteří se nesmířili s takovým terorem, se už dnes nedovíme. Neúcta k majetku a státní násilí bylo znakem té doby. Změnilo se vůbec něco?

Po roce 1989 se na krátkou dobu zdálo, že jsme ten minulý režim a jeho kolektivismus odvrhli. Žel, šlo pouze o dojem. Místo těch starých a profláknutých komunistů se moci reálně chopili komunisté jiní. Často zneuznaní osmašedesátníci, často komunisté, kteří zahodili rudé knížky a nalezli do jiných politických stran, kam si ale své komunistické myšlení odnesli.

Státní moc úředníků zůstala víceméně konstantní, nebo ještě více posílila. Prakticky žádný z úřadů, které potřeboval režim s centrálně plánovanou, řízenou ekonomikou nebyl zrušen. Snad jen Státní plánovací úřad. Což ale na situaci nic nezměnilo, protože jiných úřadů, které občanům plánují jejich životy podle nějakého centrálního byrokratického plánu je dost a dost, spíše více a více.

Stát usilovně a agresivně daní jakoukoliv aktivitu jednotlivce až na dřeň, až na hranici existence a za takto „legálně“ uloupené prostředky buduje nadále stejný reálný socialismus, kterého jsme se měli zbavit. Evropská unie je stejným socialismem prolezlá skrz naskrz. Všechny ty dotace, které vláda tak okázale miluje, jsou projevem neúcty k soukromému vlastnictví a ke kapitalismu. Jsou charakteristickým znakem státismu a socialismu.

[ad#velkadolni]

Naše socialistická vláda je tím evropským socialismem tak fascinována, že je schopna po vzoru EU zasvinit Evropu záplavou muslimských náboženských fanatiků. A přerozdělovat jim z majetku domácích obyvatel socialistické výhody a „výdobytky“. Všichni socialisté jsou stejný dobytek. Dokonce nám dnes (za naše peníze) budou rozkazovat, co si smíme myslet, nebo co smíme psát. Jsou to všechno marxisté — jeden vedle druhého!

Smyslem socialismu je vytvořit jednolitou šeď bezvýznamných, odindividualizovaných kolektivních otroků bez názoru, stejně, jako za husákismu. Dokud zde nebude primárně platit úcta k soukromému vlastnictví a jeho nedotknutelnost, nepohneme se kupředu ani o vlas.

A nikdy nebudeme svobodní.

ZDROJ: Petr Závladský

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 4,63 out of 5)
Loading...