Smějí černochy fotit pouze černoši?

Tou černoškou je špičková americká sportovní gymnastka Simone Bilesová (19 zlatých medailí z MS, 4 zlaté z OH v Riu), běloškou špičková americká fotografka Annie Leibovitzová. Že je Židovka, nepovažuji osobně za až tak podstatné. Leč i to může hrát svoji roli.

Leibovizova nafotila Bilesovou pro srpnové číslo prestižního magazínu Vogue; její foto je na obálce (ZDE). A strhla se vlna kritiky. Snímky jsou prý příliš tmavé. Někteří kritici šli ještě dál. Fotoeditorka novin The New York Times (ano, toho listu, který nedávno zavedl psaní slova černoch s velkým „Č“, zatímco slovo běloch bude i nadále psáno s malým počátečním písmenem – týká se samozřejmě angličtiny) Morrigan McCarthyová na Twitteru napsala, co ji doslova štve: že se Vogue neobtěžoval angažovat černošského fotografa. Podobně se vyjádřili i jiní, třeba Polly Irunguová z amerického hnutí Black Women Photographers.

O případu informoval 13/7 americký blog zaměřený na fotografování PetaPixel. Titulek zde:

Když jsem v jednom z minulých článků na podobné téma položil řečnickou otázku: Dámy a pánové z politicko-korektního tábora, co tam máte dalšího?, netušil jsem, že odpověď přijde tak brzy.

Volá-li někdo po tom, aby černošskou sportovkyni fotil pouze černošský fotograf/fotografka, pak by se to dalo klasifikovat jako svého druhu rasismus. Tento je ale zřejmě ten „správný“. Přidáme-li k tomu skutečnost, že Leibovitzová je Židovka, páchne to navíc antisemitismem.

To je jedna stránka věci.

Tou druhou je neuvěřitelné pokrytectví a účelovost celé věci.

Leibovitzové je vyčítáno, že její snímky Bilesové jsou příliš „tmavé a utlumené“. Kritici z řad politicko-korektních aktivistů ovšem přehlédli, po mém soudu záměrně, že takový je její styl. Podíváme-li se na veřejně dostupný rodinný snímek tehdejšího prezidenta Baracka Obamy, který Leibovitzová pořídíla v Bílém domě v roce 2009, zjistíme, že je právě tak „do tmava“ (obr. 1).

Stejně tak světoznámé foto nahé Demi Moore ve vysokém stupni těhotenství, které Leibovitzová pořídila pro srpnové vydání časopisu Vanity Fair v roce 1991, je v podobném stylu (ZDE).

Zde tedy nejde o to, že by bílá fotografka záměrně poškodila „mediální obraz“ černošské sportovkyně, ale o přímý útok na svobodu uměleckého projevu z pozic módního aktivismu.

Pikantní na tom všem je, že jedna z těch, kdo Leibovitzovou kritizují a volají po černošském fotografovi, je zmíněná Polly Irunguová, zakladatelka webové platformy „Black Women Photographers“, která je určena pro černošské fotografky a nebinární fotografy/fotografky. (Nebinární neboli genderqueer je osoba smíšeného nebo nevyhraněného pohlaví, případně mající tzv. třetí pohlaví a tak podobně. Rada: Pokud tomu příliš nerozumíte, netrapte se tím a čtěte dál.)

Mezi „ovečky“ Irunguové patří také fotografka (podle obrázku jde o ženu) Dominique Nicholeová, která ovšem pracuje se světlem podobně jako Leibovitzová. Ne výlučně, ale přece jenom, důkaz je ZDE.

Říkám si, jakou hru to s námi tito lidé vlastně hrají. Neupírám jim právo kritizovat umělecký styl Leibovitzové, nemusí se všem líbit, je to věc vkusu, ale když se z toho udělá politikum, je to cesta do pekel. A právě to se v této době děje. Nejen v oblasti portrétní fotografie.