11.2.2022
Redakce
0
Kategorie: Ekonomika, Exklusivně pro PP

Sabotáž

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

vylicilZlaté medaile, jak můžeme právě v přímém přenosu sledovat na olympiádě v Číně, se udělují za nejrůznější nevšední výkony. Zpravidla za překonání nějaké mety, na kterou běžný člověk nemůže ani pomyslet. Je proto trochu škoda, že se nesoutěží také v kategorii „politická pitomost roku”. Protože pak by na bedně, úplně na vrcholu stál náš representant, Pirát Jan Lipavský a v ruce třímal kov nejcennější.

Jeho předvčerejší výrok, že: „Vladimir Putin dal během těchto Vánoc nádherný vánoční dárek Evropě, protože nám ukázal, že nejsme závislí na ruském plynu” by si nějaké to ocenění určitě zasloužil. Jistě jste si ho také povšimli. A mnozí z vás v té souvislosti zaznamenali i názor jeho pirátského kolegy, europoslance Peksy. Že stavět nějaké elektrárny v Evropě se vůbec nevyplatí. Že se ta elektřina prostě doveze: „Ona ta myšlenka, že budou solární panely na Sahaře a bude se tam vyrábět vodík pro Evropu, není moje, počítá s tím i Evropská komise,” řekl Peksa, přímo a natvrdo.

Tím se ovšem dostáváme na úplně jiný level. Vysoko nad úroveň jurodivých představ několika zelených excentriků, eko-aktivistů a jiných pošuků.  Ocitáme se na platformě nejvyššího, strategického řízení EU a v rovině oficiální politiky sjednocené Evropy. O téhle šílenosti se totiž v Bruselu (čti Německu) piklí už celou řadu let. Již v roce 2012 bylo založeno Německo-marocké energetické partnerství (PAREMA). Za účelem dovozu „zelené” energie z Maroka do Německa. S tím, že „Maroko má obrovský potenciál pro využití obnovitelných zdrojů, zejména solární a větrné energie.”

O něco později padl do hledáčku německých pokrokářů i Tunis. Také tam slunce praží a vítr fouká, o sto šest. A protože jak technologie, tak i blouznění zelených zachránců planety mezitím zase o něco postoupily, začala se plánovat výroba tzv. „zeleného vodíku”. Že by se sluneční energie ve fotovoltaických panelech proměnila v elektřinu, ta by se následně zavedla do vody a elektrolyticky vznikající vodík, čisťounké, bezuhlíkové palivo budoucnost by se pak tlačil rourou, po dně Středozemního moře do Evropy.

Podobné plány má Evropská únie (čti Německo) i s Egyptem a dalšími africkými státy: „Egypt, stejně jako Mauritánie, Maroko, Demokratická republika Kongo a Jihoafrická republika, se chtějí stát lídry v rozvoji obnovitelné energie na kontinentu. Německé společnosti jako H2-Industries a Siemens jí v tom pomáhají.” Ve všech případech se má jednat o využití slunce, větru, ale i místního, afrického zemního plynu.  Výslednou energii, jak elektrickou, tak i „zelený vodík” by od nich Evropa nakupovala a dovážela.

A chcete ještě výše? Nad level Evropské únie?  Tak třeba minulý měsíc, v lednu 2022, zařízly USA plynovod EastMed. To měla být roura, která by spojila obří plynové pole Leviathan, mezi Kyprem a Izraelem, s evropskou pevninou. Ten projekt zdánlivě neměl chybu. Spojoval by zdroje od spojence a přítele USA Izraele s Evropou a vytvářel tak konkurenci a alternativu k plynu ruskému, Američany nemilovanému. Ale nebude. Bidenova administrativa jeho zánik zdůvodnila potřebou „zaměřit se na čisté zdroje energie a tím, že tento projekt nebyl v souladu s evropským plánem zelené energie.” Jako náhradu nevrhla Evropanům, aby si pořídili dráty do Egypta a nakupovali čistou, čisťounkou egyptskou elektřinu…

A proč vlastně ne, řekl by si člověk. Slunce na takové Sahaře praží přes 300 dní v roce, nic se tam stejně pěstovat nedá, lidi tam taky nežijí…. Navíc jsou vlastníci tohoto jalového území, africké státy, zpravidla extrémně chudé a za každé euro budou rádi. Když jim to tam Evropa za své prachy postaví, zafinancuje a vybuduje k tomu i potřebnou infrastrukturu, zavládne spokojenost na obou stranách, ne?

V ideálním světě ano. Ale my v ideálu nežijeme a nikdy žít nebudeme. Chceme-li proto posuzovat věci realisticky, musíme překročit Rubikon politické korektnosti a připustit, že lidé nejsou stejní. A tak, jako jsou kolem nás různí lidé, tak jsou na světě také různé kultury. V každé z nich se pak drtivá většina obyvatelstva (čest vyjímkám) chová předvídatelně, velmi podobným způsobem, jakoby podle jednoho „mustru”. Současně musíme připustit, že motivace těchto kultur (a tím i drtivé většiny jejich obyvatelstva) mohou být našemu uvažování zcela cizí a často nepochopitelné. S tím souvisí i nutnost odmítnout pokrokářský mýtus, že každý člověk jedná vždy ve svůj prospěch. Že nezaútočí na toho, kdo mu zajišťuje živobytí, nebo že nerozbije to, z čeho má užitek.

Právě Afrika je názorným příkladem, jak vzdálené jsou podobné humanistické teorie od reality. Tak třeba v roce 1962, když se Alžírsko osvobodilo ze závislosti na Francii, proběhly velice bouřlivé oslavy. A v rámci těchto oslav čerstvě nabyté svobody, pokáceli a spálili místní obyvatelé většinu větrolamů, vysazovaných proti šíření Sahary tím hnusným francouzským kolonizátorem.  Nebo taková Zimbabwe. Od dávných koloniálních dob obilnice Afriky.  Ale poté, co se v roce 1980 k moci dostal Robert Mugabe a zahájil vyhánění bělošských farmářů z půdy, přešla země velmi rychle k hladomoru a 20 000% inflaci, kterýžto rekord dodnes nikdo nepřekonal.

Každý technik, který se kdy podílel na výstavbě čehokoli v Africe vám potvrdí, že jakékoli zařízení, sofistikovanější než hrábě, funguje pouze do odchodu posledního Evropana. Následně bývá, nejpozději při první poruše, s pokrčením ramen opuštěno a vzápětí rozkradeno. Ale to by zdaleka nebylo tím nejhorším. Když si vzpomenete na gesta, naznačující podříznutí hrdla, předváděná v onom památném roce 2015 všude na Západě davy „prchajících nešťastníků”, zpravidla mladých mužů vojenského věku, dojde vám ten hlavní problém. Islám.

V běžném životě si normální lidé dávají na své věci pozor a chtějí je mít pod kontrolou. Tak nějak přirozeně. Nemusí být přímo paranoidní. Ale ani ten největší filantrop, jehož srdce přetéká upřímnou láskou ke všem lidem, si určitě nepůjde uložit výplatu k sousedovi do kredence.  A ani ten největší optimista nevyhodí před zimou kotel a nezbourá komín s tím, že prorazí díru k sousedovi a napojí se na jeho ústřední topení. Že to bude levnější, výhodnější, že bude přece pravidelně platit a tak by souseda ani nenapadlo… Ne, první myšlenkou v běžném životě by bylo – vydal by mi soused ty prachy, když s o ně řeknu? Anebo – nepřišel by v lednu při -20 stupních s nějakým novým „návrhem” na úhradu tepla?

Pro stát znamená energie mnohem víc, než výplata pro občana. Který se případný  měsíc bez ní (s pomocí známých a rodiny) snad nějak protluče. V měřítku státu je energie zbraň. Která rozhoduje o bytí a nebytí, o samostatnosti či otroctví. Co byste ale pak řekli politikovi, který by vyjednal, že si naše armáda uloží pušky u nepřítele? Jen proto, že má prázdný, temperovaný sklad a je ochoten nám ho pronajmout skoro za hubičku… Na takovéhle kousky přece pamatují ústavy všech normálních států světa paragrafy o vlastizradě a sabotáži.

A tak by tomu mělo být i s energií. Převést všechno, všecičko v Evropě na elektřinu, pak uzavřít smlouvy, na její levný dovoz., a následně nechat u vypínače našeho fungování, naší prosperity a naší životní úrovně stát afrického muslima…. Jak takovou politiku popsat jinak, nežli slovem sabotáž?

 

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (39 votes, average: 4,87 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky