8.8.2023
Kategorie: Ze světa

Rusko vyhrává. My prohráváme

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Premiéra Fialy silácké prohlášení, že jsme ve válce, by si pomalu zasloužilo jeho další silácký projev, kde by „jsme ve válce“ doplnil elegantním „a projíždíme ji na plné čáře“. Úsloví a poslední zhasne tak dostává novou dimenzi.

Ukrajina před dvěma měsíci potvrdila / nepotvrdila, že chystá doslova nebývalou protiofenzivu, při které Rusy zažene až někam za Ural do zemljanky, kam ostatně patří. Od té doby se ticho po pěšině stává nosnou strategií jak Ukrajiny, tak i našich médií, která by jakýkoliv, skutečně jakýkoliv úspěch ukrajinské armády pětkrát zveličila a referovala o něm několik dní. Jenže nic. Nikde a nic. Bouchlo to u Kerčenského mostu, který spojuje Rusko s Krymem. Bouchlo to v sevastopolském přístavišti. Párkrát do prásklo za pomoci dronů i v Moskvě. Což, přiznejme si, nevypadá jako nebývalá protiofenziva, ale spíše to připomíná partyzánskou válku, kde je vcelku jedno, co bouchne, hlavně že aspoň něco bouchne a je o čem psát do tiskovin. Ostatně za součást partyzánské války jde vzít i to, že si Ukrajina jako mluvčí armády zvolila americké transgender osobu. Nevyhráváme, zní z Ukrajiny, ale přistupujeme na vaši woke hru na oficiální degeneraci lidské civilizace. Všem „to bytost“ musí být k smíchu, jen na Západě se smějí do rukávu, aby to nebylo vidět.

Západní státy, my ve fanatismu v jejich čele, podporují obranu Ukrajiny doslova na úkor vlastních obyvatel. To, že se očesávají důchody, všechno zdražuje a naše budoucnost vypadá jako noční můra, za to nese vinu i válka na Ukrajině (postcovidová kocovina k tomu, Green Deal nevyjímaje, samozřejmě). A rozhodně nejde o ukrajinské uprchlíky. To jsou obyčejní lidé, kteří jen v hrůze utíkají ze země, která se pro zvrácené zájmy velmocí krájí a může dopadnout všelijak a je naší morální povinností, i přes mnohý nesoulad, jim tu pomocnou ruku nabídnout a neodtahovat ji. Protože cynismus doby se usadil u nich doma.

Jde o nárůst zbídačení státních rozpočtů v rámci bláznivého zbrojení. Vždyť jen ČR plánuje nakoupit stíhačky za 110 miliard. Tanky za odhadem 70 miliard. A bůhví kolik dalších vojenských „drobností” za desítky miliard budeme nakupovat. Miliardy létají povětřím jen proto, abychom si ukazovali, kdo má větší pindík. Místo toho, aby se globálně takové peníze použily na rozvoj, investují se do destrukce. To samozřejmě platí jak pro nás, tak pro Rusko. Je to kolektivní šílenství. Podobné, jaké jsme zažili u první i druhé světové války. Jaké jsme zažívali i za studené války… ale ta byla, alespoň v našem komunistickém bloku, rámovaná hesly – buduj mír, míru zdar, sklizní za světový mír a podobné nejapnosti. V lidech to nejspíš zanechávalo otisk toho, že mír je hodnota. Teď je mír sprosté slovo. Ale mír JE setsakra hodnota.

Kde to vzalo zasvé? Může za to nediplomacie našich politiků. Napříč Západem i Východem. To se rozhodně netýká jen našeho usmrkaného premiéra Fialy a jeho Melody Boys, kteří se ve fanatismu vyrovnávají těm, co se ve volných chvílích mezi zevlováním a chytáním lelků přilepují k silnicím a dupou nožičkou.

Válka mohla být zastavená dva měsíce po jejím začátku, kdy Rusko s Ukrajinou seděly u jednacího stolu a smlouva o příměří byla před podpisem. Ale to nešlo, v tu dobu jsme byli jako brněnská primátorka Vaňková nadopovaní vlastním sebevědomím. Rusa položíme na lopatky. Jasná věc, proti kolektivnímu Západu nemá nikdo šanci. A ejhle. O rok a čtvrt později stojíme před skutečností, že nevyhráváme. Spíš naopak.

Cituji z deníku Ukrajinská pravda z dubna 2022 (deník Ukrajinská pravda je ukrajinský mainstream, který stojí za kroky vlády): „Johnsonovo stanovisko bylo, že kolektivní Západ, který už v únoru navrhl Zelenskému, aby se vzdal a utekl, nyní cítil, že Putin ve skutečnosti není tak mocný, jak si dříve představovali, a že je zde šance ,na něj tlačit‘.“ To se stalo v době, kdy bylo v jednání příměří, které by vrátilo situaci před započetí války (tedy s Krymem pod ruskou správou a částí Donbasu vzdorujícího za ruské podpory Ukrajině). Tři dny po návštěvě Borise Johnsona v Kyjevě ustaly veškeré snahy o diplomatické řešení, ruská a ukrajinská strana o věci přestala komunikovat. A válka se rozjela se vší svou brutalitou a nenávistí. A trvá doposud. A proč nevyhráváme? 

Válečná fronta je proměnlivá. Ukrajina by čistě teoreticky mohla učinit zásadní průlom. Ale k (ne)jednacímu stolu přistupuje africký stát Niger. V Nigeru svrhli prezidenta a nastolili generálský režim. K velké nelibosti Západu, k radosti Ruska. Což začíná naznačovat, že se nám studená válka číslo dvě začne přesouvat na africký kontinent, který, zdá se, začíná snít svůj emancipační sen podporovaný jak Ruskem, tak i Čínou. Nejspíš není náhodou, že pár dní před pučem v Nigeru Putin odpustil na jednání v Petrohradu africkým zemí dluhy v řádu desítek miliard dolarů.

Niger, jeden z nejchudších států Afriky, trpěl doposud pod koloniální patronací Francie. Pro Francii byl hlavním dodavatelem uranu, tedy paliva do francouzských jaderných elektráren. Ale i zlata. Proč koloniální? Protože prakticky nejchudší, ač byl pro Francii klíčovým dodavatelem. Slovo byl je důležité. Generálští pučisté Francii vypověděli smlouvy. Přičemž nutno zmínit, že negativní vyznění slova puč je v tomto případě liché. Většina Nigeřanů stojí za pučem a oslavují ho. Podobně jako Ukrajinci v roce 2014 oslavovali vítězství Majdanu.

Niger se zdá se generálským pučem odvrátil od Západu a přiklonil se k Východu. Za Niger se postavily severní africké země, proti Nigeru zase část jižních zemí Afriky. A navzájem se drží v šachu. Jižní země by rády do Nigeru zajely udělal ordnung, severní země vzkazují, že v tom případě by se okamžitě postavily na obranu Nigeru. Pochopitelně, země Západu státy severní Afriky svými intervencemi plnými lásky a demokracie rozbily, rozkouskovaly a vyvolaly nesmírnou nestabilitu, která se promítá i do migrantské turistiky od roku 2015 doposud. To je naše dílo. A státy severní Afriky nemají důvod na naši tak civilizovanou péči zapomenout.

Prohra Evropské unie je tak na stole. Válkou na Ukrajině jsme se odstřihli od nerostného bohatství Ruska. Unijní politici se div nepřetrhli, aby dojednali nějaké překupníky, kteří by k nám ten ruský plyn a ropu na indexu za násobné ceny přes překupníky přepravili. A povedlo se jim. Dokonce jednali s africkými státy o jejich nerostném bohatství. Mohlo by to fungovat. Plyn z Alžírska? I na něm u těch našich umakartových stolů můžeme ohřívat zbytky od oběda. A to i přes fakt, že prezident Alžírska před dvěma měsíci navštívil v Moskvě Putina a ujistil ho o nehynoucím přátelství mezi těmito dvěma zeměmi.

Politickým otřesem v Nigeru nakonec může dojít k tomu, že i to nerostné bohatství Afriky se pro nás stane nedostupným. Nebo přinejmenším méně dostupným a tedy za astronomické ceny. Což povede, rozhodně se spoluúčastí Green Dealu, k citelnému chudnutí celé Evropské unie.

Co z toho může plynout? Vypadá to, jako kdyby se Evropská unie dostávala do izolace z Východu i z Jihu. Ano, můžeme to „vyřešit“ tím, že i do toho Nigeru zaskočíme zavádět demokracii a lidská práva za pomoci vojenské techniky. Někde vyvraždit část obyvatel je přece snadnější a rychlejší, než si sednout k jednacímu stolu a mluvit spolu. Jen spolu mluvit, odhalit karty, snažit se dosáhnout porozumění.

No, jak se to vezme. Od roku 2014 země Západu, Ukrajina a Rusko uzavřely Minské dohody, které měly vést ke stabilizaci napjaté situace mezi Ukrajinou a Ruskem. Oběma stranami byly dohody porušované. Angela Merkelová, tehdejší německá kancléřka, stála spolu s francouzským prezidentem Hollandem za jejich dojednáním. Loni v prosinci Merkelová pro Die Zeit řekla doslova: „Účelem bylo dát Ukrajině čas, aby se stala silnější.“ Dodala, že to ovšem nebyl účel dohody. Teď je otázka, jestli taková slova šlo nedodat, aby se bývalá kancléřka naprosto nezdiskreditovala. Podobná slova řekl bývalý francouzský prezident Hollande pro Kyiv Independent také loni v prosinci: „Od roku 2014 Ukrajina posílila svoje vojenské postavení (…) Je zásluhou Minských dohod, že ukrajinská armáda dostala takovou příležitost.“ Oba svorně odmítají, že by Minské dohody sloužily jen k tomuto účelu. Ale ve výsledku vedly k tomu, že zbrojily obě strany. Tedy jak Ukrajina, tak i Rusko. Všichni vlastně nejméně osm let věděli, že situace povede k masovému vraždění ve válce. Nikdo nedokázal vyvinout natolik silnou diplomacii (tedy diplomacii, která umí i naslouchat, ne pouze diktovat), aby válku a destrukci Ukrajiny zastavil.

Přesto Merkelová předvedla trochu realismu, když po dojednání Minských dohod v roce 2015 pronesla: „Problém je v tom, že si neumím představit žádnou situaci, v níž by lepší vyzbrojení ukrajinské armády natolik ovlivnilo prezidenta Putina, že by dospěl k dojmu, že může vojensky prohrát (…) Je to realita a je třeba se s ní nějak vypořádat. Vojensky se tu vyhrát nedá,“ o jejích slovech referovala Česká televize. Vojensky se to nedá vyhrát, přesto se hurtovalo do války a snaha komunikovat jak s Ukrajinou, která v tu dobu vedla válku proti vlastnímu obyvatelstvu na Donbasu (které bylo podporováno Ruskem), tak ani s Ruskem troskotala na tom, že žádná strana nebyla schopná a ochotná k ústupkům a vztahy se jen a jen zhoršovaly. Z toho jde vyvodit, že už od roku 2014 se prostě porcovala sféra vlivu na Zemi. Bylo by naprosto naivní si myslet, že pro světové politiky byla invaze na Ukrajinu jakékoliv překvapení.

Desítky, možná i stovky (v tuto chvíli nelze přesně ověřit) tisíc životů by nebylo naprosto, ale naprosto zbytečně zničeno, kdybychom jednali, kdybychom vůbec chtěli jednat. Ve světě bychom právě byli svědky ekonomického růstu po covidové šarádě, nikdo by z válečného šílenství neobviňoval zpěváky nebo sportovce, Ukrajina by si dál žila svůj život mezi dvěma světy, důchody by utěšeně rostly, v Nigeru by dál poslušně sloužili Francii a dál byli jedním z nejchudších států Afriky,… jen kdybychom spolu mluvili, jen kdybychom uměli naslouchat, jen kdybychom diplomacii nezaměnili za možnost kolektivně nenávidět. Kolektivně nenávidět oboustranně. My je, oni nás. Diplomacie oboustranná. Ale i tam vždy znamená, že jedna stranu musí jednat tak, aby druhá strana k jednání přistoupila. Příkladem selhání naší diplomacie v poslední době je třeba mírové jednání v saudskoarabské Džiddě, kam Rusové nebyli pozvaní. Jak se o něčem chceme domluvit, když nepozveme jednu ze stran konfliktu? Nebude takové „mírové jednání” spíše ideologické setkání naplněné prázdnými deklaracemi věrnosti a touhy to hnát ještě dál?

Jaké je řešení? Měli bychom se jít kolektivně přilepit k silnici. To je naše politika a naše diplomacie. Banda telátek s lepidlem v ruce a trapnou ukřivděností v duši. My si tu izolaci zasloužíme. K získání trochu té pokory ke světu, jehož jsme pouze součástí, rozhodně ne pány.

Technická poznámka na závěr: Za tento text budu jistě obviněn z kolaborace, budu označen za Putinova mazlíka a podobné nesmysly. Budu označen za to, že hájím „ruský narativ”, ač tím stojím jen proti „západnímu narativu”, který je ve vleku fanatismu. Rolí novináře je reflektovat dění. Má se pokoušet napadat a zpochybňovat to, co se děje, pokud v tom vidí jakýkoliv nesoulad, faleš. Výše jsem je vypsal. Kdybych byl novinářem v Rusku, už jsem roky v kriminálu, protože bych kritizoval tamní realitu. Jsem rád, že žijeme v části světa, kde se zpochybňovat a kritizovat může a smí, kde nám to zaručuje Ústava. Je potřeba vidět chyby a snažit se z nich poučit. Klíčovou rolí novináře je pak vzdorovat fanatismu ve společnosti, který se může, a historie nám to potvrzuje, stát toxickým a krajně nebezpečným. Ten fanatismus v naší společnosti nyní je. Ta rozumová zkratka, která názorového oponenta okamžitě označí za kolaboranta. Je v tom cítit ten jemný nádech toho, kdy se označení za kolaboranta může přelít v uvěznění nebo zastřelení někde u zdi. Měli bychom se takové formě fanatismu vyvarovat. Historie nás učí, že to nikdy neskončilo dobře a vždy přišla příšerná kocovina.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...
40 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)