19.12.2019
Kategorie: Historie

Rudá sketa

Sdílejte článek:

PETR BURIAN

Invazi zosnovali a vedli. Stříleli do civilistů. Prohlásili, že nás zachránili. Nutili to opakovat i děti obětí. Následně se za to omluvili. Pak to přehodnotili a dnes nám přikazují, že o tom nesmíme nikde mluvit. Řeč je o Rusku.

Přijeli plně vyzbrojeni na tancích v noci. Neočekáváni, nikým nepozváni. Tak jako už mnohokrát před tím i potom do jiných zemí v různých koutech světa. Už při prvních slovech odstavce se každému neomylně vybaví jediné slovo: Rusové.

Pošlapání suverenity země, lidských práv, střelba do lidí, znásilnění, loupeže a odvlékání nevinných v dobytčácích do svých koncentráků. Rusové. A pak veřejná prohlášení o bratrské pomoci a ochraně před vnějším nepřítelem na přání všeho lidu. A zábor dobytého území, jeho ekonomiky a lidských zdrojů na věčné časy. Rusové. Ti, jenž založili obranný pakt, který napadal výhradně jen vlastní členy. Radu hospodářské pomoci, jejíž účastníci povinně živili velkého rudého uzurpátora. Rodní bratři, vedle kterých si každý přál být jedináčkem a sirotkem.

Ruská státní mašinérie se ostře ohradila proti kroku českých zákonodárců umístit Den památky obětí invaze v roce 1968 na seznam významných dnů ČR. Tento krok prý neposiluje spolupráci mezi oběma státy a kalí ovzduší dobrých vztahů. Otázkou je, jakou hodnotu má pro nás spolupráce s někým, kdo nám diktátorsky nařizuje co smíme a zda vůbec stojíme o ovzduší dobrých vztahů s tím, kdo nás čtyřicet let okupoval a znásilňoval.

O schizofrenii ruské ideologické propagandy svědčí nejlépe to, že je jí naprosto jedno co říká a nevadí ji ani, že se stala mezinárodním synonymem pro lež, podraz a úskok. Příkladů jejího veřejného lhaní v přímém přenosu bychom našli desítky od rozparcelování si Evropy s Hitlerem, masakrů v Polsku a Pobaltí, Zimní války s Finskem, obsazení suverénních států socialistického bloku, Podněstří, Gruzie, Krymu, východní Ukrajiny, kohokoliv. Prakticky se dá říct, že z geografického hlediska Rusko sousedí s kým chce.

U invaze v 68. roce je to jiné. Tam ruská diplomacie v r. 1993 přiznala, že šlo ze strany Ruska o prasárnu. Pak to však změnili na tvrzení, že nás tím vlastně za cenu vlastních obětí přijeli zachránit. Takže jiné to vůbec není. A nenechte se mýlit. Pitomce tentokrát nechtějí udělat z nás, to by už ani nešlo, nýbrž ze svých lidí v rámci Putimizace Ruska, což je jen jiný výraz pro nacionální kult osobnosti velkého postbolševického cara. Tehdejší okupační hrdlořezové získali status válečných veteránů a pro ruský lid byl natočen zfalšovaný dokument o bratrské pomoci krvácejícímu československému příteli na hranicích se zlotřilým západem.

O tom, jak vážně brát účelové kecy Rusů svědčí nejlépe fakt, že zatímco o invazi mluvili jako o “pomoci zachovat suverenitu spřátelené země před imperialistickým záborem”, v Moskvě na náměstí mezitím po pár minutách napadla KGB osm statečných demonstrujících proti invazi. Rozdupala jim mj. heslo “Ať žije svobodné a nezávislé Československo!” a zničila naši vlajku. Demonstrujícím potom byly vymláceny zuby ještě při nakládání do auta a za svůj hrdinský počin si vysloužili pár let v gulagu. A je pozoruhodné, že podobný postup policie při vzpomínkové příležitosti na onen historický akt, jen s mírnějšími následky, se odehrává dosud i v tzv. demokratickém Rusku.

Stejné praktiky a stejné lži používají i naši staří známí komunisté, kteří jako jediní hlasovali proti zařazení vzpomínkového dne a jejichž poslanec Grospič označil oběti vpádu rudých hord 68. za oběti dopravních nehod. Tedy jen za takové politováníhodné nedorozumění, které se stává jednou za deset let. A může si to dovolit. V době vládou umožněné konjunktury rudé demagogie, kdy soudružka Semelová veřejně oslavuje masového vraha Gottwalda a ozbrojence na hranicích střílející prchající civilisty do zad prohlašuje za hrdiny, to jde.

Lehce si pak domyslet, co by prohlašovala ruská strana spolu s našimi komunistickými kolaboranty poté, kdy by česká reprezentace couvla a svůj záměr vzala zpět. Že všechno bylo skutečně jinak, že šlo opravdu jen o neobratnou, avšak nutnou pomoc ze strany Moskvy. A že ti mrtví si za to mohou povětšinou sami. A kdoví, třeba by za dalších deset let odhalily ruské archívy, že vlastně to my vojensky napadli mírumilovný Sovětský svaz, a oni se jen bránili s řadou civilních obětí na jejich straně. A kdo ví, třeba by pak ještě od nás žádali omluvu a kompenzaci. KSČM by hlasovala rozhodně pro.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (34 votes, average: 2,91 out of 5)
Loading...