
Rovnost podle nového manuálu
D. D. KRAJČA
Musím se přiznat, že dnešní společnosti už zřejmě nerozumím. Celé dětství mi totiž vtloukali do hlavy, že na člověku nezáleží podle toho, jakou má barvu kůže, odkud pochází, jakého je vyznání nebo koho miluje, ale podle toho, jak se chová. Byla to krásná myšlenka, jednoduchá, srozumitelná a překvapivě funkční. Jenže pak přišla moderní doba, která nám laskavě vysvětlila, že jsme to celou dobu chápali úplně špatně a že spravedlnost vlastně není o stejném metru, nýbrž o tom, komu ten metr právě přikládáme.
Zdá se totiž, že jsme se z touhy po rovnosti nenápadně přesunuli do světa, kde už dávno nerozhodují argumenty, ale identita jejich autora. Když dva lidé vysloví naprosto stejnou větu, nemusí zaznít stejný potlesk ani stejné pohoršení.
Jeden bude označen za statečného člověka, který otevřel důležité společenské téma, druhý za nebezpečného extremistu, kterého by bylo vhodné převychovat, nejlépe v několika navazujících seminářích o citlivé komunikaci a správném používání zájmen. Ne proto, že by řekli něco jiného, ale proto, že jeden z nich má zřejmě správnější životopis.
Je fascinující sledovat, jak se z původní myšlenky, že nikdo nesmí být posuzován podle svého původu, stala disciplína, ve které se původ stal tím vůbec nejdůležitějším kritériem. Dříve se říkalo, že předsudky jsou špatné. Dnes se jim říká kontext, pokud je pronese správný člověk. Dříve byla nenávist prostě nenávistí. Dnes záleží na tom, kdo ji vysloví, komu je určena a zda se náhodou nevejde do některé z výjimek, které se během posledních let rozmnožily rychleji než návody k obdržení evropských dotací.
Mám dokonce pocit, že by bylo praktičtější úplně rezignovat na občanské průkazy a nahradit je kartou společenské důvěryhodnosti. Na přední straně by nebylo jméno ani fotografie, ale přehled všech identit, které člověka opravňují mít názor. Za každou správnou kolonku by získal několik bodů, za každou nevhodnou by se naopak odečítaly. Pokud by skóre kleslo pod stanovenou hranici, systém by dotyčnému automaticky zablokoval účet na sociálních sítích, zakázal psát komentáře a při pokusu otevřít ústa by se z reproduktorů ozvalo zdvořilé upozornění, že jeho názor nebude z důvodu ochrany demokracie tentokrát přijat.
Abychom byli opravdu důslední, mohla by se tato karta předkládat i při vstupu do televizních studií. Režisér by se podíval na body a podle výsledku by rozhodl, zda dotyčný dostane pět minut prostoru, třicet vteřin, nebo pouze možnost souhlasně přikyvovat lidem s vyšším morálním kreditem. Vždyť přece nemůžeme připustit, aby se všichni účastníci debaty těšili stejné důvěře. To by mohlo vést k nebezpečné situaci, kdy by o správnosti výroku rozhodovala jeho logika místo původu řečníka.
Na celé věci mě fascinuje především to, s jakou lehkostí jsme přijali nový druh předsudků, protože tentokrát jsou údajně ušlechtilejší. Dlouhá léta jsme bojovali proti tomu, aby byl člověk souzen podle barvy kůže, náboženství nebo původu, a když jsme konečně dorazili do cíle, slavnostně jsme zjistili, že právě podle těchto kritérií znovu určujeme, kdo má právo být slyšen, komu se bude věřit a kdo si svůj názor raději nechá doma v šuplíku. Je to téměř geniální.
Stejný princip, jen s novým marketingem a podstatně hezčím logem.
Samozřejmě se tomu nesmíme smát, protože humor bývá nebezpečný. Humor totiž občas připomene, že císař možná opravdu nemá šaty, a to se v civilizované společnosti nenosí. Mnohem bezpečnější je tvářit se vážně, přikyvovat u každého nového manuálu správného myšlení a s hlubokým porozuměním přijímat skutečnost, že stejné jednání může být jednou oslavováno jako projev odvahy a podruhé odsouzeno jako společenská hrozba. Stačí jen změnit jméno člověka, který jej vyslovil.
Možná jsem opravdu staromódní, ale stále žiji v naivní představě, že hloupost není otázkou barvy pleti, že slušnost není otázkou sexuální orientace, že charakter člověka nevzniká podle náboženství a že předsudek zůstává předsudkem bez ohledu na to, kdo jej pronese. Pokud je to dnes považováno za zastaralé uvažování, pak se obávám, že moderní svět udělal obrovský krok kupředu. Jen si nejsem úplně jistý, zda náhodou neudělal ten krok směrem zpátky.
Daniel Danndys Krajča, FB
- Thomas Paukner: Lež o Deníku N. Za 130 milionů se „nezávislost“ nekupuje - 26.7.2026
- Rovnost podle nového manuálu - 26.7.2026
- Podívejte, co jste tím způsobili! - 26.7.2026


Dočertl jsem to dokonce, protože mě zajímalo, zda udělá Krajča výjimku a jmenuje konkrétní příklad. Neudělal.
Jsou věci, podrobnosti, které si na dané téma, či daná těmata musí člověk dosadit sám, pokud se o věci zajímá a hledat konkrétní přiklady, či řešení, pokud nějaká vůbec jsou.Také se říká: chytrému napověz, blbého kopni.
„Dříve byla nenávist prostě nenávistí. Dnes záleží na tom, kdo ji vysloví, komu je určena a zda se náhodou nevejde do některé z výjimek“
– – – –
To není tak úplně pravda. Vždy se tvořili skupiny a nenávist k těm jiným byla brána jinak než k těm ve skupině. Dnes je rozdíl v tom, že díky efektivnějším médiím a sociálním sítím je možné, aby se tyto skupiny více konfrontovali mezi sebou a z lokálního nátlaku se tak stal nátlak globální.