Rolničky v hlavě

Proč zázrak? Protože to, co prožívá mnohý z dospělých účastníků toho vánočního požehnání před tím okamžikem zázraku, připomíná spíš zážitky frontových bojovníků nebo trailer k pokračování filmu Joker.

Je to jeden z velkých kontrastů současnosti. Aby si rodina, ta základní, intimní jednotka lidské společnosti, zažila chvíli soukromého štěstí v bezpečí domova, „musí“ její dospělí členové absolvovat sérii výrazně stresových situací v cizím prostředí, obklopení stovkami až tisícovkami neznámých a vzájemně si konkurujících bytostí.

Lidé jsou sociálně žijící bytosti. To jistě. Ale to slovo “sociální” je výrazně limitováno mnohými podmínkami. Kontextem.

Sociálně se chová i jatečný skot a právě ta sociálnost dobytka usnadňuje lidem logistické problémy na počátku výroby hamburgerů. Sociálně se chovají jak vlci, tak hyeny. Sociálně se chovají i ptáci, o čemž kdysi dávno natočil sugestivní dokument pan Hitchcock. Sociálně se chovají i zombie, tedy aspoň v oblíbených seriálech a filmech.

Nemáte dost času na to, abyste studovali etologii sociálního chování zvířat nebo problematiku skupinové interakce zombie? Neva! Vyražte v nějakou tu “kovovou” adventní neděli do nějakého toho shopcentra, které je právě in. Najdete tam vše.

Najdete relativně spořádaná seskupení lidí, kteří v pomalém, leč neustávajícím a odevzdaném pohybu jedním směrem, třeba k pokladnám, nahodí tu asociaci na jatečný skot. Najdete dynamické shluky, které se rvou o Black Friday zboží, které by bez té slevy docela již tuchlo, a snad i uslyšíte ten typicky hysterický smích, který znáte z dokumentů o hyenách. Najdete i přelétavá hejna, která provádí soustředné nálety tam, kde jim marketéři nasypou drobečky zdarma. A zombie? To už nechám na Vašich zkušenostech a fantazii.

Hele, tohle přežít a pak si dokázat upřímně popřát s milovanou rodinou šťastný a veselý, to je výkon.

Konec sarkasmu a teď vážně: Sociopatie se dá popsat jako porucha přiměřené sociální interakce. Ta přiměřenost není však dána objektivně, je závislá na společenské úmluvě, na kulturním konsensu. Sociopat lže bez uzardění, normální člověk by měl mít se lhaní jistý problém. Sociopat odstrčí babičku s berlí, až ta málem spadne, normální člověk se spíš nechá tou babkou odstrčit sám. Sociopat si klidně nakoupí na dluh, který neví, jak splatí, normální člověk má jistou odpovědnost.

Tohle asi vnímá jako normu většina z nás. Má to jednu zásadní podmínku: Je to norma, když jsme v normálním kontextu. Když se nacházíme v podmínkách, které jsou víceméně přirozené, které nás nijak výrazně nestresují. Ale tisíce neklidných lidí soustředěných do uzavřených betonových prostor nákupáku, ostřelovaných kulometnými dávkami marketinkové munice za plné podpory akustického teroru tzv. vánočních melodií, to je opravdu jiný kontext. Změní-li se kontext, mění se i normy.

Člověk je tvor adaptivní, přizpůsobivý. To je snad hlavní důvod, proč jsme na špici Darwinovy pyramidy. Nemaje drápů ni kožichů, přec jsme přežili útoky šelem i kruté mrazy. Protože jsme se naučili adaptovat. A občas se chovat bezohledně. Změní-li se okolní podmínky, a situace předvánočního shopcentra hodně mění normy, měníme své strategie, abychom je dali do souladu s novou situací. Máme k tomu specifické vybavení.

Třeba konformitu. Potřebu být za jedno s většinou. Velká fronta většině lidem přijde zajímavější než malá. Když tam stojí tolik lidí, tož tam něco zajímavého musí být. V dobách pozdního socialismu to byla naše oblíbená hra: Před koncem polední přestávky jsme s kamarády vytvořili malou frontu před zavřeným elektrem. V době obecného nedostatku to vyvolalo rozruch. Fronta se spontánně rozrůstala, aniž by kdo měl relevantní informace, a než se vrátil vedoucí z oběda, stál mu u dveří tábor lidu a dožadoval se nedostatkového zboží, až jej musela rozehnat VB.

Je s podivem, že efekt fronty má svou sílu i v dobách nadbytku. Inu, konformita. Jít s davem je prostě přirozené. Takže pokud máte občas podobné puzení, nenadávejte si, jste normální, jen se ale jděte podívat, kam ten dav směřuje a taky, kdo jej vede. Dav je jako stádo. A stádo, zvláště za jisté hysterie, občas bezhlavě vede poplašený vůl nebo šílená kráva.

Věřím, že většina lidí je nadána přirozeným a dostačujícím intelektem, aby zavnímala, že v tom soustředěném marketinkovém vánočním nátlaku občas něco nesedí. Jenže krom té konformity, která nás svádí do stád, máme ještě další silný nástroj, který se v rolničkovém šílenství aktivuje. Kognitivní disonanci. Velmi zjednodušeno, když ucítíme jisté pochyby, zda se chováme zdravě, dokážeme se docela rychle a pevně přesvědčit že jo, a to i bez ohledu na objektivní fakta. Pochyby a kritické myšlení jsou náročný proces. Zdržují. Znejisťují. Odvádějí pozornost k vícerým alternativám. Nutí nás volit s rozvahou. K čertu s tím! Jedna volba, taky volba! Takže čím víc intuitivně cítíme, že něco není v cajku, tím víc hrozí, že nás funkce kognitivní disonance zaslepí. (Bohužel, tohle neplatí jen pro předvánoční nákupy…) “Tady žádnej most není!” “Nekecej a plav!”, tahle slova z legendárního filmu Bílá paní se dají aplikovat na leckteré situace předvánočního období.

Na co je ale třeba nezapomínat, je to, že pro standardně vybaveného člověka nemá být nijak příjemné být v omezeném prostoru se stovkami lidí. Ano, jsme sociální, ale limitovaně. Naše lidství vzniklo tím, že jsme žili v malých tlupách, jasně od sebe oddělených a rozpoznatelných Naučili jsme se žít i v seskupení tlup, ale co je moc, je moc. Jakmile je kolem nás více jak sto lidí, kteří nejsou bližní (tzn. necítím s nimi nic lidsky blízkého), generuje mozek informaci o možných rizicích. Tedy pokud tato čidla nevypnu tím, že se stanu členem stáda. Zůstanu-li člověkem, stanu se člověkem s jistou alespoň latentní nervozitou. A toto narušení bazálního pocitu bezpečí vede můj obranný systém k tomu, že ta potenciální nebezpečí začnu vyhledávat. Prostě si víc všímám toho, co může být problém. Zapínám vnitřního paranoika.

Z poradenské zkušenosti mám dojem, že je to více záležitost mužů. Zatímco se partnerka s rozzářenýma očima probírá hadříky či okukuje bižu, z partnera se stává Kevin Costner v roli Osobního strážce. Zúžené zorničky, sevřené pěsti, zkrácený dech. Amygdala se připravuje zařadit rychlost “útoč”. Pán je lidově řečeno “na drc”. V lepším případě do něj někdo žďuchne, prodavačka udělá chybu nebo ho zaujme příliš drahá cenovka. Pak to napětí jde ven a máme tu běžnou scénku z vánočního nákupáku.

Horší případ je ten, že dotyčný je napjatý a ono nic.Vnější nepřítel nezaútočí. To napětí však musí ven. A jde. Na ženu, na děti. Proto já, rodinný psycholog, vidím jako zázrak, že přes ty všechny stresy, které si sami způsobujeme, má většina lidí krásný vánoce.

Na druhou stranu, poslední dny před Vánoci nám v poradně telefony zvoní skoro furt…

Takže jak si pomoci k tomu láskyplnému klidnému Štědrému večeru?

Nenadávejte na konzum, nenadávejte obchodníkům. Dělaj, co umí, je to jejich práce. Že manipulují, že kladou pasti? No, nejsou to holt beránci, spíš vlci. A je blbost vlkům vyčítat, že sežerou ovci. Řešením je: Nebuďte ovcí!

Jdete-li do vánoční nákupní vřavy, mějte na mysli, proč tam jdete. Jdete někomu udělat radost! A tohle si pořád opakujte.

Jste úžasní vánoční hrdinové, jste jak Théseus, který vstoupil do smrtícího labyrintu Minotaurova a zvítězil. Bájný Theseus zvítězil, protože mu pomohla Ariadnina nit. Ta mu ukazovala cestu.

“Chci někomu udělat radost”, to ať je vaše Ariadnina nit v tom předvánočním labyrintu. A zvítězíte.

Tak štastný a veselý.