Prokletá padesátá léta

V té době už byly státní hranice neprodyšně uzavřeny, české a slovenské zahraniční vysílání bylo rušeno, stejně jako za nacistické okupace. Od konce války uplynulo teprve pět let a vzpomínky na tu dobu byly dosud živé. Pak začaly monstrózní politické procesy s desítkami let vězení a popravami významných osobností. Rodiče nezakrývali, že soudy jsou vykonstruovaným politickým divadlem k zastrašení veřejnosti a rozsudky smrti justičními vraždami. Ale v osmnácti si člověk myslí, že už je dospělý, že má svůj vlastní rozum, a když se ho události bezprostředně nedotýkají, na názory rodičů moc nedá.

Jenže politické události mě nakonec dostihly. Bydleli jsme v Moravských Budějovicích a já chodil gymnázia. Někdy kolem roku 1949 se vytvořila skupina mladých lidí, kteří byli nespokojeni s politickou situací a usilovali o to, aby v Československu byly vyhlášeny nové svobodné volby pod kontrolou OSN. Psali a rozmnožovali na psacích strojích letáky a vhazovali je do poštovních schránek. Jejich činnost byla zcela v souladu s platnou ústavou, kterou podepsal Klement Gottwald.

Přesto byli všichni zatčeni a ve vykonstruovaném procesu v kauze s »protistátní skupinou Prudík a spol.« odsouzeni k vysokým trestům. Mezi souzenými byla i moje kamarádka Drahomíra Křížková. Dostala 14 let. Proces se konal 18. března 1950 v sále Besedy, tehdy Okresního osvětového domu. Žáci vyšších ročníků se ho museli povinně zúčastnit. Jako osmnáctiletý septimán jsem byl poprvé v životě na soudním procesu, znal jsem soudce z lidu, většinu obžalovaných, a strašně mně bylo líto třiadvacetileté Drahomíry. Pro ni to byla osobní tragédie, ze které se už nikdy nevzpamatovala. Žila v ústraní až do své smrti. Za zničený lidský život se jí nikdo neomluvil, za prokazatelný justiční zločin nebyl nikdo potrestán.

Komunisté porušovali platné zákony již od roku 1945 a za své nezákonné praktiky byli na půdě parlamentu kritizováni. Už v listopadu upozorňoval poslanec Ota Hora na nezákonné vytváření SNB a ozbrojování závodních složek (základ pro pozdější nelegální Lidové milice). Bývalí policisté a četníci byli propouštěni bez ohledu na svou odbornost, zkušenosti a morální kvality, které prokázali statečností v boji za osvobození republiky. Do SNB byli přijímáni lidé jen podle stranické legitimace, bez patřičné kvalifikace, morálního kreditu, a vyskytly se i případy, že se tam dostali lidé s kriminální minulostí (viz).

„Jestliže ze tří set poslanců, kteří požívají poslanecké imunity, by neměl ani jediný odvahu — i za cenu života — říci celému národu pravdu o tom, co se od skončení války, od Pražského povstání dodnes dělo a děje, a tím pro budoucnost rázně zamezit, aby všechna ta zvěrstva a bezpráví komunisty páchaná na nevinných lidech byla z našeho života navždy vymýcena, pak nejsme hodni toho, abychom vykonávali poslanecký mandát. Je čas, aby se národu řekla pravda, že se nebojíme a že lidé musí zvednout hlavy, narovnat páteře a bojovat o svá práva.“ (Ota Hora, 20. 11. 1945)

Zlomovým okamžikem se pro mne stal květen 1951. Do maturitních písemek zbýval asi týden, když se proslechlo, že někteří spolužáci nebudou připuštěni k maturitě pro svůj údajný buržoazní původ. Byl jsem zděšen. Spolužák Jiří Javorský byl nucen z rasových důvodů opakovat dvakrát poslední rok obecné školy. Do gymnázia chodit nesměl, nastoupil tam až po válce.

Nyní komunisté zakazovali studium pro nevyhovující třídní původ. Myslel jsem si, že je to fáma. Nevěřil jsem, že by něco takového bylo možné. Všichni jsme se dobře znali, byli jsme v podstatě stejní, měli jsme podobné názory na život, byli jsme mladí a věřili jsme ve spravedlnost. Příští dny ale ukázaly, že to fáma nebyla. Poslední den, na konci poslední vyučovací hodiny před nástupem na maturitní svatý týden, bylo sedmi studentům oznámeno, že nebudou maturovat. Ze školy byli doslova vyhozeni bez jakéhokoliv odůvodnění (viz).

Po válce se ustálilo tvrzení, že v Hitlerově režimu vládl kapitalismus. Ale strana NSDAP (Nationalsocialistische Deutsche Arbeiterpartei — Národně socialistická německá dělnická strana) o sobě tvrdila, že je socialistická. Veřejné sdělovací prostředky za protektorátu propagovaly »pokrokové« společenské zřízení — »národní socialismus«. Slibovalo se nastolení »nového světového řádu« a vytvoření »nového typu člověka«. Začal se pěstovat kult mládí a kolektivismu. Mládí mělo symbolizovat vítězství života nad agónií starého světa, zdůrazňovaly se morální a citové hodnoty, kamarádství, solidarita, smysl pro kolektiv, věrnost, síla a vůle k boji. Byla zavedena všeobecná pracovní povinnost a tím odstraněna nezaměstnanost (několik let před komunisty). Každý musel pracovat, vyhýbat se práci bylo trestné (jako za komunistů).

„Národní socialismus“ se v německy mluvících zemích používá od roku 1860 k popisu souvislostí mezi nacionalistickými a socialistickými myšlenkami. Německá dělnická strana, založená v Rakousku v roce 1903 a přejmenovaná na Německou národní socialistickou dělnickou stranu (DNSAP) byla v roce 1918 první, kdo hovořil o „národním socialismu“. Německá dělnická strana (DAP) založená v Německu v roce 1919 se proto v roce 1920 přejmenovala na NSDAP. [1]

Pod označením „národní socialismus“ tyto nové strany ohraničily svou ideologii proti internacionalismu sociálně demokratických a komunistických stran a od konzervativního nacionalismu starších stran tím, že se nabídly svým voličům (dělníkům a střední třídě) jako lepší alternativa. Kromě toho kladly jednotlivé antikapitalistické požadavky do rámce nacionalistického a rasistického.

Dnes tento termín obvykle popisuje konkrétní ideologii Adolfa Hitlera a jeho následovníků. Hitler definoval oddanost jednotlivce svému národnímu společenství jako „nacionalismus“ a jejich odpovědnost za jednotlivce nazval „socialismem“. Ale podle historika Hanse-Ulricha Wehlera žil socialismus v NSDAP pouze „ve zkorumpované podobě“ jako ideologie národního společenství. [2]

Klement Gottwald vyhlásil svým politickým odpůrcům občanskou válku — KDO NEJDE S NÁMI, JDE PROTI NÁM. Z politických odpůrců se rázem stali reakcionáři. Každému, kdo byl takto označen, hrozilo, že může být bez soudu poslán na převýchovu do pracovního tábora. A byly jich desítky tisíc. Mnozí se z pracovních táborů už nevrátili. Na své straně měl Gottwald ozbrojené pololegální příslušníky SNB a zcela nelegální Lidové milice. Jeho političtí protivníci měli holé ruce. Ve společnosti se v padesátých letech vytvořila situace, že se lidé začali bát říkat veřejně své názory. Příslušníci SNB neměli u většiny občanů důvěru. Vzpomeňme, kolik úsilí vyžadovalo obnovení důvěry v policii po sametové revoluci. Srovnávat dnešní policii s příslušníky SNB padesátých let je zcela nepatřičné.

Po druhé světové válce byla v Československu situace pro komunisty velmi příznivá. Pod dojmem mnichovské zrady, válečných hrůz a v euforii z vítězství nad nacistickým Německem se spojenectví se Sovětským svazem zdálo lidem přirozené. Mnoho těch, co po válce vstupovali do komunistické strany, ale také mnoho těch, co komunisty volilo, uvěřilo propagandě, že v Německu selhal kapitalismus a že socialismus může být lepší alternativou. Socialismus chtěly tehdy všechny politické strany Národní fronty, i když měly o socialismu odlišné představy.

Komunisté slibovali ve volebním programu, že zajistí ochranu drobného a středního soukromého podnikání a zabezpečí ochranu soukromého majetku. Lidé měli dobré i špatné zkušenosti s předválečným demokratickým Československem, ale neočekávali, že komunistická strana chce v zemi potlačit demokracii a nastolit podobný totalitní režim, jako byl právě ten poražený, nacionálně socialistický. Netušili, že čelným komunistickým funkcionářům jde pouze o jedinou věc — získat v zemi absolutní moc, aby mohli zlikvidovat své politické odpůrce a v zemi neomezeně vládnout.

Nebylo mnoho lidí, kteří našli odvahu se komunistům postavit na ozbrojený odpor. Většinu ovládl strach. Skupina mužů kolem bratrů Mašínů tu odvahu měla. Označovat je za „sprosté vrahy“ může jen člověk, který tu dobu nezažil a který není dostatečně seznámen s historickými fakty. Když se vede válka, jsou oběti na obou stranách. Byli i nevinní na straně komunistů, někteří jen proto, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě.

Otcové zakladatelé Československa nám vložili do vínku heslo PRAVDA VÍTĚZÍ. Vojtěch Filip ho často relativizuje, když říká TO JE VAŠE PRAVDA, ale logicky vzato nemůže být více pravd, pravda může být pouze jedna. Pokud je papír bílý, je bílý. Když někdo tvrdí, že je černý, je to jeho ILUZE, nikoliv JEHO PRAVDA. Papír nemůže být bílý a současně černý. Nemůže být tedy ani více pravd. Může být jen více iluzí.

Jan Masaryk říkával z londýnského exilu, že PRAVDA ZVÍTĚZÍ, ALE DÁ TO FUŠKU, král Šalamoun, že VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS. Mám dojem, že ten čas se už přiblížil. Lidé konečně pochopili, že kapitalismus není výtvorem intelektuálů jako komunismus, ale vznikl přirozeným vývojem a je nejdokonalejším systémem, jaký lidstvo kdy mělo. Díky němu bohatneme všichni (slova Marka Loužka).

Komunismus splnil svou historickou úlohu. Prokázal, že může mít sice dočasné úspěchy, ale není lepší než kapitalismus. U moci je schopen se držet jen silou. Nejmarkantnější důkaz mají v Izraeli. Hnutí kibuc, které mělo krystalickou podobu komunismu a maximální podporu státu, dnes už existuje jen na papíře. Potomci kibucníků už nechtějí žít tak, jako jejich předkové, a drtivou většinu společného majetku privatizovali. Z kibuců vzniknou skanzeny (viz)..

V dnešní době už není pro komunismus ve společnosti místo a záleží jen na nás, abychom ho v parlamentních volbách, řečeno slovy Karla Marxe, vymetli na smetiště dějin. Debakl komunistů v letošních krajských volbách je příkladem, že je to možné.

• Milan Krejčiřík