Progresivističtí svazáci ve škole

Děti jako modelína

Děti jsou před indoktrinací a ovlivňováním účelově připravených neziskovek a speciálně proškolených pedagogů téměř bezmocné. Oscilují mezi nekritickým obdivem k exkluzivní řadě téměř dospělců, jež poznávají na sítích, v kyberprostoru, a rezolutním odmítáním blízkých dospělých, kteří tak či onak vstupují do jejich reálných životů. V sekularizované společnosti se k dítěti, kromě rodičů, mohou nejvíce přiblížit učitelé. Dnešní škola však otevřela dokořán své brány progresivistické suitě nevládních institucí, jež cíleně ubírají čas k edukaci školní mládeže, obsah učiva je tak krácen až ke zmrzačeným torzům vědomostí, které neposkytují dobré východisko k utváření kritického myšlení. Zároveň tyto však dramaticky zvýrazňují snahu formovat morálněvolní postoje dětí čili záměrně je ovlivňují zjednodušujícími tezemi progresivistické ideologie, aby je posléze v nedaleké budoucnosti získaly pro bizarní fantasmagorické projekty liberálních demokratů (dále již libtardů).

Zmíním zde dvě libtardí agendy, jež se staly součástí ideové infiltrace školní mládeže: úporný boj za prosazení genderu, jemuž se v nedaleké budoucnosti podřídí biologický sexus, a stěhování národů čili migrační politiku.

Starší generace přinejmenším homosexualitu tolerovaly, se stále vzrůstajícím počtem pohlaví si však již rady nevědí. Tak mi je ukažte, ta další pohlaví, říká v jednom televizním rozhovoru herečka Jiřina Bohdalová… Fenomén LGBTQ+ by mohl být srozumitelnější generacím mladším, jejichž sexuální orientace je ještě poněkud „fluidní“, rozkolísaná, někdy explicitně nejasná. Rovněž spektrum nejrůznějších psychických problémů může být mladým lidem vykládáno jako potřeba po změně. Její podstatu je třeba ozřejmit a pojmenovat. Ach, mladí lidé přece milují změnu, zvláště když se jim nedaří. Změnit učitele, školu nebo rodiče, město i krajinu, to by je potěšilo, ačkoli zanedlouho snad zjistí, že bolest, či takzvaný psychický problém setrvává. A co tedy změnit sebe? Mladý člověk ještě nemusí vědět, že změna k lepšímu je povětšinou křížovou cestou zrání jedince. Nenabízí nynější svět nějakou rychlejší a mnohem dosažitelnější cestu? Ale ovšem, zkuste změnu svého pohlaví! Obětujte své skutečné pohlaví svému domnělému genderu. Odvrhněte tělo, přijměte toužebnou výzvu své duše!

Neúprosná biologie

Biologie, jež se na školách kupodivu stále učí, seznamuje školáky s neúprosnou, patrně tedy přírodou určující volbou pohlaví spočívající ve spojení chromozomů XX (holčička), XY (chlapeček). Je tomu tak od věků do věků. In saeculam. Amen. Není to přece jen předsudek? Genderová studia, v některých neliberálních, spíše jen konzervativně demokratických režimech v současnosti stažená z výuky na státních školách, nabízejí jiný pohled na lidskou sexualitu, totiž na její jiné pojetí v modalitě takzvaného genderu. Tento konstrukt generovaný sociálními pseudovědami, ovlivněný posledními vlnami feminismu a snahou o více než rovnoprávné prosazení konfuzní, leckdy proměnlivé sexuální identity jedinců představujících celou plejádu různých genderů, se stal mantrou v náboženské ideologii libtardů. Přijetí, ba nekompromisní společenské prosazení spekulativního genderu, jenž vymaže realitu pohlaví stvořeného přírodou nebo Bohem, je svatým posláním, úkolem, v němž se školy musejí bezvýhradně angažovat. To naznačují i současné směrnice ministerstva školství, akcentované ministerským úpěním.

Tak jako byl covid průpravou společnosti k omezování osobních svobod, byl v menším měřítku RVP (Rámcově vzdělávací plán) přípravou sboroven na vpád anarchicky strukturovaného, mezi různými školami netransponibilního „vzdělávání“. Ve školách jsou dnes celé kabinety speciálně vyškolených pedagogů, kteří žákům vybírají vhodné projekty a mimoškolní výukové programy, ve skutečnosti je svou často chaotickou činností připravují o další a další hodiny seriózní výuky, jež se nekompromisně vyznačuje kohezí a racionalitou. Tedy vedle těchto svérázných nadšenců, přesvědčených o tom, že konají dobro, nebo naopak jen kariéristů toužících po odměně a vlivu, přešlapují před školami netrpělivé houfy neziskových organizací připravených vtrhnout jen trochu pootevřenou branou dovnitř. O jejich vpuštění a následně působení přímo na školách rozhodují ředitelé, avšak jaká pověst by se krajinou nesla, kdyby je nepřijal, a žactvu tak neumožnil skutečně principiální poznání společnosti dle libtardí perspektivy? Ó, vzdechy odmítnutých nevládek by rezonovaly městem, až by pak jejich zrychlený tep zabušil na dveře nějaké zámecké kanceláře. Ze zámku by pak nepochybně dříve či později vzešel Klamův výnos o odvolání ředitele dezoláta. A tak direktor školy obvykle s víceméně chápavým úsměvem přijme kdekoho a raději se rozloučí s přesvědčivě nechápavým pedagogem, jenž trvá alespoň na odvykládání učiva, jak mu příslušný RVP ukládá, nebo i na jeho interpretaci, jak mu velí jeho učitelská čest.

Bizarní zkušenost

Jednoho dopoledne jsem vstoupil do tercie kdysi proslulého pražského gymnázia. Třída mne přijala vlídně, i zatoužil jsem připomenout martyry českého obrození: Boženu Němcovu a národního mučedníka Šavla Havlíčka Borovského, a snad i biedemeirovské počátky česko-německé společnosti předminulého století. Naťukal jsem program do elektronické třídnice…

Když tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran… Ach, nikoli, do třídy obřadně vpochodovala horda lidí vedená mladičkou jakoby Jiřinou Švorcovou, za ní dalších asi pět mládenců a tři panny, gracie, nebo snad sudičky? Soubor nikoli vzdáleně připomínající skupinu svazáků… „Čest, jsme nevládka máme tu představení. Jsem ředitelkou,“ řekla „Švorcka“.

„Já tu mám hodinu dějepisu.“

„My byli pozváni.“

Opět se mi vymstilo pohrdání informacemi na nástěnce ve sborovně.

Terciáni nadšeni sledovali, kterak se svazáci rozmístili v prostoru.

„Koho se bojíte nejvíce?“ zeptal se dětí nejvýraznější z protagonistů. Třída mlčela, ač halasně povzbuzována „herci“. „Nu, dnes se všichni bojí nejvíc migrantů z Afganistánu,“ vykřikl nejnadanější z progresivistických komediantů. Herci se inspirovali důsledky taktického vítězství USA v invazi do Afghánistánu, jinak také vítězstvím Talibánu. Svět tehdy očekával afghánský exodus a úkolem herců bylo předvést, jak v jádru mírumilovní afghánští pastevci mohou splynout s poněkud odlišnou etnicitou středoevropskou. „Jako kulturně trochu jiní lidé vás mohou obohatit svou přítomností. Je třeba se otevřít jiným kulturám, být opravdu světoví, nikoli jen zapouzdření v domnělém srdci Evropy, můžeme jim ukázat vlídnou tvář a přijmout je s otevřenou náručí.“ „A vezmou si na cestu i svá stáda? My máme doma plnej chlívek,“ řekl chlapec, jemuž se ostatní posmívali, že bydlí na nádraží v Řevnicích. Veselá hra, jež měla mládež přesvědčit o kulturním bohatství, které získáme, pokud pochopíme svízelnou situaci afghánských běženců, našich nových sousedů, a projevíme jim dobrou vůli, postaráme se o jejich kozy a dáme jim do začátku nějaké peníze, se rychle měnila v tragikomedii. Více jsem však nezvládl a domluvil se s kolegyní, tou, jež divadelní družinu pozvala, že za ni vezmu hodinu v primě.

Řecko-perské války v primě a předchozí fraška v tercii se staly inspirací pro uspořádání bitvy u Marathonu. Na konci boje jsem mohutně vykřikl, možná stejně jako mytický Pan, který tím řevem zahnal perské vetřelce do moře. Leknutí se změnilo v nadšení, byl jsem odměněn potleskem. Prý by se jim takový dějepis líbil. Slíbil jsem jim, že příště skupině Peršanů v bitvě u Thermopyl vynahradíme dnešní prohru. Ještě jsem se však stačil vrátit do tercie, kde svazáci své představení rovněž uzavřeli nezpochybnitelným vítězstvím progresivismu nad omezeným národovectvím. „Nemusíte s námi souhlasit,“ pronesla ke mně mladá „Švorcová“, ředitelka nevládky a zřejmě i režisérka předvedeného kusu.

„Ano, nesouhlasím s vaší vizí,“ odvětil jsem pevným, byť smutečně zabarveným hlasem. „Zajímalo by mne ovšem, jak dlouho svůj skeptický, ba negativní názor na vaši progresivistickou verzi tohoto světa přítomného i minulého budu moci projevit. V blízké budoucnosti asi už ne, že?“ Ale „Švorcka“ mne již neposlouchala, v průvodu svých svazáků odcházela budovat novou, zářivě gryndýlovou budoucnost…

Autor je publicista a pedagog