Profesor Ivo Budil: Prožíváme vážnou krizi demokracie, Evropa končí a čeká ji ponížení
IP24/IVO BUDIL
Evropa končí. Čeká ji 100 let ponížení jako kdysi Čínu mezi opiovými válkami a rokem 1949. Tvrdí to v rozhovoru pro iportaL24.cz Ivo Budil, přední český antropolog. Autor několika oceňovaných knih, první děkan Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni a dnes profesor na Metropolitní univerzitě Praha (MUP) mj. uvedl, že »prožíváme vážnou krizi demokracie«. Problémy se však podle něj netýkají jen Evropy. »Amerika už dneska není středem světa. Ani výrobnou světa. Je ekonomicky závislá na Číně. Nepřiznává si to, ale zkrátka je,« tvrdí profesor Budil.
Pane profesore, před pár dny jsme otiskli na našem webu rozhovor s poslancem za SPD, docentem Miroslavem Ševčíkem o českém školství. Je podle vás opravdu v tak špatném stavu, jak popisoval on? A je každý nový ročník, z hlediska vědomostí a znalostí, stále horší a horší než ten předešlý?
V tom bych s panem docentem polemizoval, je to trochu optický klam. Ano, nároky na základních a středních školách se pravděpodobně snižují. Samozřejmě se negativně odráží skutečnost, že na vysoké školy, zejména na bakalářské obory, přichází vyšší počet populace, než bylo obvyklé a možná i zdravé. Bezpochyby dochází k více než třicetileté politické a ideologické indoktrinaci, která výrazně zužuje pohled lidí na svět, dějiny a historii. Tím pádem je populace snadno manipulovatelná, ale pozor – manipulovatelnost jde napříč generacemi. Osobně mi nepřipadá, že by mezi mladými lidmi bylo méně intelektuálně rezistentních lidí než třeba mezi padesátníky nebo šedesátníky. Ti také ve vysoké míře přitakávají vývoji, ke kterému v této zemi dochází.
Připadá mi, že intelektuálně nejsilnější generaci jsem na vysokých školách zažil kolem roku 2000, plus několik let poté. Nicméně to mohlo být silně ovlivněno tím, že jsem učil na oborech, které jsou sice stále stejné, ale tehdy byly atraktivnější a spjaté s vyšším sociálním statusem, než je tomu dnes. Nyní se atraktivita zmíněných oborů, jejich společenská hodnota, prestiž a uplatnění snížily, což se odráží na kvalitě studentů, kteří se na uvedené obory hlásí. Ale řekl bych, že toto se týká i oborů, které vyučuje pan docent Ševčík. Pokud nám připadá, že předchozí generace byly intelektuálně silnější, kreativnější a asertivnější, nezapomeňme, že byly vzhledem k celkovému množství obyvatel početnější a mohly tak tvořit nosnou sílu určitého společenského pohybu.
Po válce proběhl demografický boom a později přišla generace »Husákových dětí«. To je spousta lidí a mezi nimi řada kreativních, tvořivých a ambiciózních jedinců, kteří byli a jsou viditelní. Dnes tvoří mladí lidé menšinu – a začínají se tak i chovat.
Když jste se v uvedených dekádách rozhlédl kolem sebe, všude jste viděl mladé lidi. Měl jste pocit demografické síly, s níž by šlo změnit svět. Dnes vidí mladý člověk kolem sebe prošedivělé jedince. Nikoliv generační vrstevníky. Bez společného jazyka, stejného tempa života nebo životní filozofie. Mládež proto například nenapadne, že by mohla udělat revoluci. To je možná poprvé od Francouzské revoluce. A nenapadá ji to, protože jí je prostě málo. Instinktivně se chová jako menšina. A menšiny na sebe raději příliš neupozorňují. Chovají se konformně, protože představují potenciálního obětního beránka. To je mimochodem náznak, který se mezi staršími lidmi ve vztahu k mladší generaci objevuje. Vezměte si, kolik padesátníků či šedesátníků si dneska – často nevybíravě – stěžuje na mladé lidi. Přitom by sami mohli čelit otázce: Proč jste to dopustili? Vy jste byli v devadesátých letech v nejlepším věku! Vy jste mohli vytvořit mnohem lepší společnost, než je tato! Vy jste se mohli vzbouřit proti neoliberálnímu režimu, který nastupoval! Ale vy jste to neudělali. Nebyli jste stejně konformní jako současná mladá generace, kterou stavíte na pranýř?
Z tohoto důvodu se domnívám, že se do mezigeneračních hodnocení vkládá řada nevyřečených, podvědomých mezigeneračních předsudků, stereotypů a vlastních traumat.
A nehraje v tom trošku roli také právě liberální společnost, která především díky vládě Petra Fialy postavila velké příkopy např. mezi seniory a mládeží, od níž často slýcháme i takové extrémy, že si starší lidé nezaslouží své důchody či že by neměli mít ve svém věku právo volit…?
Především – toto není liberální společnost, ale neoliberální. A neoliberalismus se vypěstoval od roku 1989, kdy nám bylo řečeno, že není alternativy. Přitom když se dneska podíváme na mnohé asijské země, tak vidíme, že alternativy byly. A nosnější než to, co vzniklo tady! Ale v zásadě mně připadá, že to, co se odehrává po roce 1989, je návrat k jistému typu oligarchické společnosti. Od Francouzské revoluce probíhal historický trend spočívající v postupném vyrovnávání sociálních šancí, příležitostí, rozdílů, vytváření meritokratického systému a zahrnování stále vyššího počtu lidí do politického rozhodování.
To, na čem stála moderní, svobodná, demokratická Evropa a Severní Amerika, končí, a to s nástupem neoliberalismu, v 70. a 80. letech minulého století. Nůžky mezi chudými a bohatými se začínají rozevírat a bohatství je koncentrováno do stále menšího počtu lidí.
Elon Musk byl mediálně oslavován, protože se stal prvním trilionářem. Vždyť to je skandál! Ten člověk není takovým přínosem, aby měl více majetku než 99,99 % lidí na planetě.
Rýsují se před námi dva modely. Čína dokázala za 25 let dostat z chudoby, a to téměř africké země, na úroveň střední třídy 750 milionů lidí. To je počet obyvatel Latinské Ameriky. Jako kdyby se během jedné generace úplně odstranila bída v celé Latinské Americe a všichni by se stali příslušníky »middle class«.
Amerika za tu dobu naopak zvládla výrazně snížit kupní sílu dělnické třídy, která je teď nejnižší od 70. let 20. století. Dokázala výrazně podlomit pocit bezpečnosti a prosperity střední třídy. Typická střední třída, kterou známe ještě ze seriálu Simpsonovi v 90. letech, už neexistuje. Ale vytvořili jednoho Muska. Otázka zní – který z těchto modelů nám konvenuje…?
Čili se dostáváme k tomu, co zdůrazňuje Čína a celý tzv. globální Východ, nebo globální Jih, chcete-li? Tedy že míříme od unipolárního či bipolárního světa k tomu multipolárnímu?
Já bych řekl, že žijeme v multipolárním světě, protože považovat dneska v Spojené státy americké za jedinou globální mocnost, která řídí svět, když už si nedokáže poradit ani s relativně méně rozvinutou zemí na Blízkém východě, je naivní. Amerika už dneska není středem světa. Ani výrobnou světa. Je ekonomicky závislá na Číně. Nepřiznává si to, ale zkrátka je!
Spojené státy americké by nebyly schopny vést vojenský konflikt s Čínou, protože ta by jí jednoduše zastavila dodávky potřebných komponentů a surovin. Ano, žijeme v multipolárním světě, ale to není žádná tragédie. Po tisíciletí existovalo více civilizačních ohnisek. Navíc my Češi jsme nikdy z dominantního postavení Západu příliš netěžili. Byli jsme do něj přivedeni v 19. století jako zemědělská periferie, která se industrializovala. Stali jsme se tak semiperiferií, s vlastní periferií v Haliči, na Slovensku nebo v Uhrách. Stále jsme podléhali imperiálnímu jádru nacházejícímu se v severozápadní Evropě. Koneckonců, když jsme spadli do zájmové sféry Francie po první světové válce, Francouzi si ihned zajistili většinu akcií plzeňské Škodovky. Chovali se jako na podmaněném území, kterému slíbili ochranu, aby ho při nejbližší příležitosti hodili přes palubu.
Upřímně řečeno, možná jsme se tak mentálně necítili, ale my jsme vždycky byli z hlediska Amsterdamu, Londýna nebo Paříže spíše zemí globálního Jihu než tzv. Západu.
Proč tedy pořád slýcháme, že musíme směřovat na Západ?
Protože je to taková floskule, která nás udržuje v mentálním poddanství. To je totéž, jako když v Alžírsku děti Berberů dostávali za francouzské hegemonie učebnice, kde první věta zněla »naši předkové Galové«. »Musíme směřovat k tomu, že když potkáme předka Gala, tak se mu snažíme co nejvíce podobat.« To znamená podřízení danému vlivu, jeho roli a kulturnímu, civilizačnímu vzoru. Mantra o sounáležitosti se Západem je spíše forma poddání se než historického sebevědomí. Co je to dnes Západ? Paříž, Amsterodam, Birmingham – jsou to v současné podobě stále naše vzory?
A jakou úlohu v tom multipolárním světě bude hrát podle vás Evropská unie? Protože se už i zde nahlas mluví, že prochází určitou krizí. A když jsme nedávno dělali rozhovor s druhým prezidentem České republiky Václavem Klausem, tvrdil, že se Brusel nijak nepokazil. Že je stále stejný – chce veškerou moc a chce oslabit význam a váhu jednotlivých států. Jakou roli tedy hraje doopravdy?
V mých očích skoro žádnou. V roce 1900 žila v Evropě třetina obyvatel Země. To znamená, že evropský problém byl světový problém. Momentálně zde žije 6-7 % lidstva. Evropský problém už není světový problém. Když jsem teď byl v Uzbekistánu, konkrétně v Samarkandu, tak se tam na nás dívají spíše už se shovívavostí než jako k civilizačnímu vzoru. Jezdí sem pracovat, ale rozhodně se nám nechtějí podobat. V žádném případě nejsme jejich civilizační vzor. A technologicky konstatují – a to říkali naprosto explicitně: »To jsme nevěřili, že půjdete tak dolů.« Rusové tam staví jadernou elektrárnu, Číňané rychlovlak mezi Taškentem, Samarkandem a Bucharou. A Evropa? »Co to tam děláte proboha, v té Evropě?«
Evropská unie končí. De facto vznikla – teď mluvím o západní Evropě – jako strategický nástroj Spojených států amerických, které potřebovaly její konsolidaci v době studené války. Na východě se ustavil komunistický blok. Na Západě se objevovalo volání po rovnosti a sociální spravedlnosti. V Itálii, ve Francii i jinde existovaly silné komunistické strany. Proto bylo nutné udělat hospodářský zázrak. Jednak Marshallovým plánem, ale také vysáváním Latinské Ameriky a jiných částí světa. I tím, že se do jisté míry omezily finanční spekulace a finanční kapitál za účelem plného rozvoje produktivního hospodářství, které mělo rysy, jež by dnes byly označovány za dirigistické či přímo socialistické.
Například Francie, která během třiceti slavných let 1945 až 1975 zaznamenala největší hospodářský růst ve svých dějinách, měla indikativní plánované hospodářství.
Západoevropská prosperita tak byla z geopolitického hlediska do jisté míry účelová. Šlo o nástroj Spojených států amerických v době studené války. Nicméně uvedený model fungoval a vytvořil asi nejlepší podobu západní Evropy, jaká kdy byla. Tu, kterou si pamatujeme ze 70. a 80. let. Vyspělou, čistou, sebevědomou, se zajímavým životním stylem, filmovým uměním a literaturou. To byl obraz Evropy, který nás ovlivňoval v roce 1989. Říkali jsme si »ano, tohle chceme«. Jenomže jsme si neuvědomili, že jednak nejsme přijímáni jako rovnocenný partner, ale opět jen jako periferie, a jednak, že tato produktivní západní Evropa a Severní Amerika mezitím přechází na model neoliberálního finančního kapitalismu, který peníze převádí z produktivní sféry do spekulativní a neproduktivní – do nemovitostí a finančních derivátů. Výsledkem je privatizace sociálních služeb, zdravotnictví a školství, vzestup nové neoliberální oligarchie, regrese velké části populace na úroveň zadlužených nevolníků, kteří si na veškeré sociální služby, školství, zdravotnictví atd. budou muset půjčit a splácet celý život.
Václav Klaus bohužel nedocenil, že původní Evropské hospodářské společenství bylo úspěšné, protože bylo založeno na produktivním sociálním kapitalismu, který neuznává. Pokládá Miltona Friedmana a Friedricha von Hayeka za geniální ekonomy a Margaret Thatcherovou uctívá jako hrdinku »konzervativní revoluce«. Tehdy naopak neoliberalismus učinil postupně z Evropské unie nástroj neproduktivního a spekulativního finančního kapitalismu.
K centralizaci v duchu Maastrichtu došlo do určité míry rovněž v důsledku konce studené války. Francie, hlavně prezident François Mitterrand, se v 80. letech obávala, že sjednocení Německa, k němuž se schylovalo, zásadně oslabí ústřední roli, kterou tehdy Francie hrála v západní Evropě. A proto Francie byla hnací silou Maastrichtu a jednotné evropské měny. Němci se museli vzdát marky, aby jim bylo dovoleno se sjednotit. A samozřejmě velmi váhali…
Tady opět šlo o určitou geopolitickou hru, kdy se zrodil výsledný centralizovaný útvar, který se stal rukojmím neoliberálních, globálních finančních korporací a struktur, jež tlačí dolů všeobecnou úroveň vzdělání a deindustrializují Evropu.
Mnozí kritici neustále opakují, jak je Evropská unie socialistická. Ona není socialistická, je neoliberální. Je to neoliberální dystopie.
Jak si vyložit vaše slova, že Evropa končí? Jako že se rozpadne? Nebo jenom končí její vliv?
Vliv už nemá. A teď je otázka, co dál. Yanis Varoufakis, řecký ekonom, nedávno prohlásil, že Evropu čeká 100 let ponížení. Což je podle mě velice dobrá metafora. To je něco, co potkalo Čínu mezi opiovými válkami a rokem 1949. To znamená 100 let, kdy se civilizace, která do té doby byla nejsilnější, nejrozvinutější, nejsofistikovanější, najednou zhroutila, respektive byla zhroucena. A 100 let si s ní každý dělal, co chtěl. A to je pro Číňany trauma dodnes.
Řekl bych, že tohle čeká Evropu. V zásadě může formálně existovat nějaká Evropská unie, můžeme tam mít nějaké komisaře, můžeme tam mít nějaké politiky, ale Evropská unie bude něco jako takový Karibik. Prostě si tady budou čínské, indické, ruské, ale i americké firmy dělat, co chtějí. Budou k tomu využívat místní levnou pracovní sílu. Evropané budou totálně apatičtí, protože v zásadě nebudou pořád vědět, co mají dělat. Jak se proti tomu vzbouřit. Ani dneska většina obyvatel Evropy nechápe, a to ukazuje koneckonců i samotný Václav Klaus, kde jsou příčiny téhle krize.
Na základě vašich slov i nedávné osobní zkušenosti z Uzbekistánu – řekl byste, že je správná cesta, kterou razí BRICS v čele s Čínou? To znamená jednak Nová Hedvábná stezka, pomáhající méně rozvinutým regionům obchodně i s infrastrukturou, ale také politika sdíleného osudu lidstva, jak o ní hovoří prezident Si Ťin-pching?
Hedvábnou stezku musím ocenit. Je to obrovský infrastrukturní projekt, ale v zásadě to není nic nového. Vždyť i dříve jsme budovali Panamský kanál, Suezský průplav, Transsibiřskou magistrálu nebo americkou transkontinentální železnici. To patří k moderní době.
To, že Amerika za 30 let nepostavila ani kilometr rychlodráhy a Čína několik desítek tisíc, o mnohém vypovídá. Je to rozdíl mezi finančně spekulativní a produktivní ekonomikou.
Ano, přál bych si svět svrchovaných národních ekonomik, rozvíjejících si podle svého uvážení národní hospodářství a spolupracujících s jinými státy na velkých infrastrukturních projektech.
Rozhodně je třeba mít pod kontrolou spekulativní kapitál, obnovit obdobu Glass–Steagallova zákona prezidenta Franklina Delano Roosevelta. To znamená vytvořit bariéru mezi spekulativním a produktivním kapitálem.
Často tady padají slova »liberalismus« a »neoliberalismus«, ale dosud nepadl termín »demokracie«. Skutečně platí, že »Demokracie je špatný způsob vládnutí, ale všechny ostatní jsou ještě horší«, jak to říkával Winston Churchill?
Zrovna Winston Churchill to s tou demokracií měl trochu problematické, a to vzhledem k Indům a jiným mimoevropským populacím…
Pojem liberální demokracie je oxymóron. To jsou dva pojmy, které se tradičně nacházely v historickém protikladu.
Liberalismus jako takový – ten tradiční z osmnáctého, devatenáctého století – nebyl nikdy rovnostářský. Když Locke zdůvodňuje svobodu soukromého vlastnictví, tak je to velice elitářské zdůvodnění. Říká zkrátka – patří mi moje tělo, patří mi to, co vyrobím já nebo mí sloužící. Pro liberály jako pro podnikatelskou vrstvu obchodního kapitalismu byla nejdůležitější svoboda. Z toho pak vycházel i velice vyhrocený konflikt během Francouzské revoluce, kdy jakobíni prosazovali naprostou rovnost neomezenou žádnou institucí nebo ekonomickým systémem. To byl hlavní spor mezi Robespierrem a girondiny. A proto pád Robespierra do jisté míry způsobilo jeho stanovisko ke zrušení otrokářství na Haiti. Zde, na Saint-Domingue, bylo půl miliónu černých otroků, kteří vytvářeli podstatnou část francouzského hrubého domácího produktu. Na nich stálo bohatství girondinů. Hlavním městem departementu Gironde je Bordeaux, které bylo s atlantickým obchodem, otrokářstvím, cukrem, velmi provázáno. Takže když Robespierre řekl, že všichni lidé na francouzském území jsou si rovni, to znamená i »naši otroci na Haiti«, došlo zákonitě ke konfliktu. Je příznačné, že Napoleon Bonaparte otroctví obnovil.
Byl to jeden z prvních střetů mezi svobodou ve formě vlády lidu, jejž zastupoval Konvent. 792 zástupců zastupovalo exekutivu, legislativu, ale nemělo žádného formálního vůdce. I Robespierre byl pouze řadovým členem Výboru veřejného blaha. Nikdy neměl funkci diktátora. Takto vypadala demokracie ve svých počátcích, když stála v opozici, a to dosti krvavé, vůči tehdejšímu liberalismu. Pak Robespierre padl a liberalismus triumfoval.
Průmyslová revoluce vytvořila dělnickou třídu. Přibližně od roku 1830 cítili představitelé radikálních, dělnických, širokých vrstev ve Francii a v Anglii, že musí mluvit odlišným jazykem než liberálové. Některá slova si vzali z Francouzské revoluce, jiná vytvořili Proudhon nebo Marx. Zrodil se nový politický jazyk – antiliberální, ale svým způsobem demokratický. Celé 19. století sledujeme boj mezi liberály a radikálními rovnostáři, který de facto vrcholí západní Evropou a Spojenými státy americkými po druhé světové válce, kdy došlo k určitému strategickému kompromisu. Demokracie a liberalismus nesplynuly, ale vytvořily určitou rovnováhu.
Neoliberalismus přišel se spojením liberální demokracie, přičemž pojem implikuje opětovnou likvidaci demokracie ve jménu liberalismu. Liberální oligarchie, která se ujímá moci, demokracii a volební systém nastaví tak, aby jí vyhovoval, případně využije jako pojistku Ústavní soud, který rozhodne podle vlastního uvážení jako absolutistický monarcha.
Prožíváme proto vážnou krizi demokracie. Současný evropský politický systém bych proto charakterizoval jako liberální oligarchii.
IP24
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ČERVENEC 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Eduard Ezer 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Jiří Duda 200,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Jaromír Vybíral 200,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč
Celkem za měsíc: ... 6 220,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
(4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Krade se už tak nějak z principu, ne pro po...
ŠTĚPÁN CHÁB Vládní komunikace je základ. A tak pelech neřesti, který jde nalézt pod označením Ministerstvo vnitra, vyčlenil 40
Míra nesvobody
MATHIAS LUKL Napjatá situace kolem EU, uprchlíků, Brexitu a podobně vede k bouřlivým debatám na sociálních sítích. A všichni
Jakápak krize demokracie. Demokracie byla vždy pouze nástrojem. Pocíťuji-li nůž, nebo palička v šuplíku vaší kuchyňské linky nějakou krizi, když si týden neřízly, nebo nebouchly do kusu masa ? Krizi , nebo spíše nutkáni k „akci“ ,můžete pociťovat pouze vy, že jste si neřízli, nebouchli a posléze nekousli do kusu masa. Demokracii se jako nožem ohánějí především mocichtivé vrstvy společnosti. Lhostejným, nebo přímo hloupým vrstvám společnosti je demokracie líčená jako základní podmínka pro šťastný a spravedlivý způsob jejich života. Bez demokracie zbývá pouze zmar a peklo. Čím hloupější jsou plebejci, tím důrazněji jsou jim vytírány oči i uši demokracii.
Asi jste to trefil v pár větách přesněji než pan Budil v mnohem delším akademickém rozhovoru.
Což ukazuje na fakt, že problém tkví ani ne tak v definicích a způsobu chápání správy civilizovaných společností, jako v naprostém odtržení celých správních aparátů a školství od reálné praxe a ekonomiky.
ano, stoly úředníků se vznášejí vysoko nad zemí a každý úředník je sám sobě bohem. A nám , co se plaholčíme někde hluboko pod nima ne zemi, by stačilo jenom přeříznout ta životadárná lana, ty energovody, penězovody, ropovody, plynovody a vodovody, kterými jsou ty stoly závislé na zemi a …duj větře vzpoury, pomsty, odplaty, či osudu , jedno, jak se to nazve. Podstatou je bez keců a otálení zakroutit hydře krkem . Ale to musí nejdříve pozemšťané vykrvácet, aby pochopili o co zde kráči. Kupříkladu Putin ví, která bije. Proto nechává Rusko a rusy pocítit pach vlastní krve prostředníctvím ukrajinských raket, které zázračně proniknou vždy alespoň v jednom kuse daleko do hloubi Ruska a přesně zasáhnou strategický cíl. K obraně musí být oběť vydrážděná, jinak se dle zákonů přírody nechá sežrat.
Skoro mi připadá, že Nový světový neřád potřebuje ke svému nastolení, aby všichni lidi na světě měli podobný životní standard.
Evropa dostala nařízeno, že na tu Afriku a rozvojovou Ásii prostě počká… (Možná proto i všechno to překotné grýndýlování, i kdyby na chleba nebylo?) Zároveň Afrika půjde nahoru, protože se zbavila svojí svoloče a poslala ji k nám.
Evropu čeká už jenom zničení, popel a prach, její touha hlavně Německa o dobytí Ruska se opět po sto letech naplňuje, žádné dohody o zákazu zbrojení už neplatí naopak plánem je nová Barbadosa možná už v roce 2029 podpořená tím, že tenkráte byl jeden vůdce, jeden Hitler, dnes máme těch Hitlerů, některé i v sukních minimálně desítky a zemí táhnoucích na Moskvu tolik co členů EU a NATO.
Západ zcela otevřeně připravuje válkui ač má plnou hubu míru, lže jak se jenom brání Ruské agresi a jejího militarismu a rozpínavosti, pravda je však zcela jiná a je děsivé, že lidé kterých se to bude brzo bolestně týkat sice ještě zatím neplní náměstí se zdviženou pravicí jako v třicátých letech, ale mlčí a nebrání se těmto vzteklým psům toužícím po krvi, naši krvi.
Toto .mlčení všichni draze zaplatíme, ale asi si to zasloužíme, když si přišli pro souseda mlčel jsem, dnes si přišli pro mne a všichni mlčí.
Nepřekvapivě svět je cyklický.
A koho to překvapuje,
ten asi propadal z Dějepisu.
Prvním státem v uHniji, který oficielně přiznal, že je RU uzbrojilo je Nizozemí.
Již prý nemohou nadále dodávat UA žádný válečný materiál, protože zbrojnice sami mají prázdné.
Kolik je asi dalších uHnijních gubernijí na tom stejně, jen lžou a zatím to tají?
Stejně jako Čína neměla obranu proti evropským dělovým člunům, tak dnes uHnije nemá obranu proti RU raketám vůbec a velmi mizernou, přičemž astronomicky předraženou, proti dronům.
Druhoprotektorátní tzv. střední třída stále tláská jak je hrdý západ. No, před Pávkem a fialohnusem se chovala, řečeno s Marxem, jako lumpenproletariát puštěný bez zábran do ulic. Za Pávka a fialohnusa režimu zmutovala na něco mezi náboženskou sektou fanatických vyznavačů vyššího Dobra a protektorátní obcí fašistickou.
Otcové Kondelíci a ženichové Vejvarové nikdy nepochopí to, co pochopí rychle Francouz, jen když si pustí jeden díl kresleného seroše z fr. maloměsta, u nás známého jako Mikulášovi patálie, a to jak Fr. zchudla, zpustla, a to i morálně. A ve 4 říši VW manažeři i odboráři se radují, že část koncernu snad stát zachrání, jelikož Vůdce Merz jim dá státní zakázku na Kubelwagen 2.0, za prvního protektorátu je čecháčci vzorně montovali v Tatře.
https://www.worldwarphotos.info/gallery/germany/wehrmacht_trucks/kubelwagen/kubelwagen-waffen-ss/
To je mockrát prakticky ověřená věc, že vrcholným stádiem kapitalismu je, kromě mikrobytů za cenu rodinného domu, válka o zdroje. Konzumní kapitalistická ekonomika doslova stojí a padá na drancování všech dostupných zdrojů všeho druhu bez ohledu na budoucnost. Rozvoj gayropského kapitalismu stál na bezohledném drancování kolonií. Dnešní gayropa kolonie nemá a může drancovat jen sama sebe, což dělá. Tzv. střední třída, dnešní zdroj pro drancování, je tou nejhloupější a nejvyplašenější vrstvou obyvatelstva, proto si bude až do úplného ožebračení namlouvat, že má šanci stát se vyšší střední třídou a bude panicky plivat na všechny kdo se pokusí vyvést ji z omylu.
Ostatně právě proto aby zblbla a ztratila odvahu k obraně svých zájmů byl vznik střední třídy, zejména po druhé světové válce, umožněn. Dřívější vykořisťovaní neměli co ztratit a tím pádem byli mnohem nebezpečnější pro chazarskou věrchušku.
Konzumem a hloupou zábavou zdebilizovaná střední třída je ideálním zdrojem drancování, který své ničení sám obhajuje a je ochoten nechat se pozabíjet v nesmyslné válce.
Pane profesore!
Dost dobře nejde prožívat krizi něčeho,čemu nebyl dán čas vůbec kdy vzniknout.Tady c TSECHEI,ani jinde na světě,
LID
SI TO VLASTNĚ NIKDY NEPŘÁL ANI NEPŘEJE.