Proč Putin neuzavře mír a válka ještě rok potrvá?

V Rusku se totiž nejpozději 26. září 2026 musí konat parlamentní volby, a ty rozhodnou, kdo budou noví držitelé 450-ti křesel v tamní Dumě, a budou budou v ní usilovně “dumat” až do roku 2031. Putinova strana Jednotné Rusko zatím v Dumě drží 324 křesel ze 450, a to dává Putinovi jistotu poklidného vládnutí, kdy jeho vize i zákony procházejí legislativou stejně snadno jako nůž máslem.

Kdo denně sleduje Putina, nemohl si v několika posledních týdnech nevšimnout, že Gosudar najednou všude sebou nosí a na obdiv vystavuje “Svaté Ikony”, které ruským válečníkům na Ukrajině v posledních měsících “prokazatelně” zachránily nějaké ty životy. Nebo, že najednou svolává nejvyšší válečné porady s nejvyššími vojevůdci svých ukrajinských “osvoboditelských” operačních skupin do posvátných kostelů Ruska zasvěcených hrdinství ruských vojsk, kde navíc leží ti carové a carevny, kteří přeci celou Ukrajinu osvobodili, a k Rusku svými válkami proti Turkům, Švédům i Polákům slavně připojili.

Putin je politická liška “par excellence” všemi mastmi hned několikráte “Bohem” pomazaná, a naprosto nic v jeho jednání není nikdy impulsivní, natož nahodilé, či nedůkladně prokalkulované. Jako letitý úspěšný vysoký rozvědčík i vladař supervelmoci se dokonale naučil, že správné ovlivnění politických procesů zákulisními operacemi nebo veřejnými mediálními procesy je extrémně časově náročný proces, tím složitější, čím víc se ekonomická i sociální realita staví zamýšleným konečným cílům do cesty.  (Jak jsou takovéto operace časově náročné a delikátní, krásně, ačkoli s typickou ruskou vlastenecko-národoveckou nadsázkou, která od pátého dílu silně kazí jinak perfektní dojem, ukazuje tento nový ruský vysoce-rozpočtový osmidílný seriál – zde na YouTube díly 1 až 4, a 5 až 8, – o vskutku geniálním šéfovi Stalinovy zahraniční rozvědky.)

Putin má před parlamentními volbami, a ty, a nebo jeho věk a zdraví, jsou už zřejmě jediné překážky, které mohou narušit úspěšnou závěrečnou etapu jeho vládnutí Rusku, a postupného přetváření světa podle jeho vizí. “Hlavní problém svobodných voleb představuje skutečnost, že nikdy dopředu nevíte, jak dopadnou.“, je známý citát připisovaný Vjačeslavu Molotovovi, a nadcházející ruské parlamentní volby v roce 2026 mají evidentně natolik slušný potenciál tento Molotovovův postulát ztvrdit, že Putin už letos začal adaptovat svoji politiku, i chování, aby potenciálním volebním změnám ve složení budoucí ruské Dumy zabránil.

Putin je v zásadě velmi opatrný člověk, a nikdy se neriskuje, že by mohl neuspět. A to znamená, ve vnitřní ruské politice včas odstraňovat, nebo umenšovat, všechny potenciální hrozby. V roce 2023 po stabilizaci fronty po úspěšné ukrajinské ofenzívě z předešlého roku eliminoval a nebo zmenšil vliv několika skupin potenciálně rušivých ruských elementů. Cílem jeho různě odstupňované eliminační politiky se postupně stali:  Jak “vojenští podnikatelé”, kteří získali příliš velký vliv, a dostali pod kontrolou vlastní relativně silné ozbrojené formace – Prigožin a Kadyrov. Tak různí ruští ortodoxní nacionalisté, absolutně nechápající realitu ruské válečné ekonomiky, kterou musí Rusko bezpodmínečně akceptovat za mantinely svých vojenských plánů, aby mělo šanci uspět – Strelkov. Tak generálové přespříliš okatě zvýrazňující možný návrat sovětské minulosti prostřednictvím vítězství v ukrajinské SVO – Surovikin, a Lapin. Tak vlivové osoby disponující nebezpečně rostoucím vlivovým dosahem na ruský vojensko-průmyslový komplex – Šojgu. Do této kategorie eliminací sice patří i trpělivé,  pečlivé a hlavně neustávající odstraňovaní všech potenciálních ruských liberálních politických dobrodruhů a novinářů – typicky Navalnyj. Ovšem tento Putinův trend byl už před válkou obecně známý, kdežto předchozí nikoli, ačkoli i ortodoxní nacionalisté už tou dobou byli podrobeni určité formě “laskavé eliminace v rukavičkách”.

Teď Putin, evidentně pod vlivem rostoucích ztrát, a ukrajinských útoků proti ruským rafineriím, nasměroval své mediální zobrazování výrazněji směrem ke tradičnímu  ruskému vlastenectví a nacionalismu, k ruskému ortodoxnímu náboženství, i k ochraně tradičních ruských rodinných hodnot. Tyto Putinovy projevy mají jasný cíl, ukrást hlavní větry dosud nafukující politické plachty všem ruským ortodoxním nacionalistům. Ti trvale útočí na Putinovy chráněnce Elvíru Nabiullinovou, na níž svalují vysokou inflaci, aniž sami chápou ekonomickou realitu. Na Valerije Gerasimova, na nějž hází ostudně pomalý postup ruské armády napříč Ukrajinou, přičemž jejich jediné nápady řešení představují rychlá jaderná masáž kyjevské branné moci, a po ní nemilosrdný úder mnohamilionové armády zmobilizovaných ruských mladíků. A tyto své vize prokládají stupňujícími se požadavky na vypuzení všech imigrantů neruského původu, a zásadní revizi dosavadního přívětivého přístupu k muslimské víře v Rusku. Pokud Lapin a další generálové jemně odkazovali na sovětskou minulost, pak současní nacionalisté sní o obnovení územního rozsahu ruské carské říše, a snad jen o Polsko, a Finsko zatím nestojí.

Putin tedy nemůže do konání parlamentních voleb v roce 2026 uzavřít mír, který by neznamenal absolutní jasné ruské vítězství, protože ortodoxní ruští nacionalisté by mohli ve volbách uspět, a destabilizovat tak dosavadní jednotu ruské Dumy. A jestli něco Putin vrcholně nesnáší, tak nejistotu.

Michael Svatoš