Předvolební peklo aneb Půjde ještě zastavit vzestup nenávisti v Česku?

Je zajímavé, že v době všeobecného politického boje proti projevům nenávisti je ve společnosti nenávisti snad ještě více než kdy dřív. Ponechme stranou, že stejně jako tažení proti dezinformacím je i boj proti projevům nenávisti ve značné míře jen ušlechtilým názvem pro cenzurní zásahy a omezování svobody slova.

Přesto je zde však patrný jistý paradox – jako kdyby tu snad existovaly dva druhy nenávisti. Jedna, která je špatná, postihovaná a trestaná, druhá pak vlastně nikomu nevadí a nejčastěji ji vyvolávají sami politici vůči svým soupeřům a jejich voličům.

To, co v posledních letech zažíváme a co nyní před parlamentními volbami děsivě graduje, je doslova budování kultury nenávisti. Projevuje se tím, že každý, kdo si dovolí mít na věci jiný pohled, je automaticky vykreslen coby ultimátní zlo. A jak už od dětství z pohádek víme, zlo přece musí být poraženo a zničeno: sedmihlavé sani je třeba srazit hlavy, ježibabu šoupnout lopatou do pece a vlkovi od Karkulky ještě pro jistotu zašijeme do břicha kamení, než ho utopíme ve studni.

Násilí jako součást politiky?

Coby vlky, čarodějnice a sedmihlavé saně jsme si zvykli vnímat i své politické oponenty, s nimiž chceme jednat přesně v duchu toho, co nás v dětství naučily pohádky. Někdy se tento lítý boj rádoby dobra s rádoby zlem odehrává jen na sociálních sítích, jindy v médiích, ale někdy bohužel i v reálném životě, kdy na domnělého zlosyna házíme rajčata či vejce, pliveme na něho (viz Petra Fialu tento týden) nebo dokonce vezmeme do ruky berle a začneme bít (viz Andreje Babiše také tento týden).

Nenávist se ale neomezuje jen na českou kotlinu. Boj dobra se zlem je záležitost, jež nemá žádné geografické hranice: když se střílelo na slovenského premiéra nebo o něco později i na amerického prezidentského kandidáta, kteří jsou oba jistou částí našich médií také vykreslováni jako padouši, spustila se lavina nenávisti. Ne vůči atentátníkům, ale vůči Ficovi a Trumpovi.

Přitom ve slušné demokratické společnosti by mělo být nezpochybnitelným pravidlem, že násilí do politického boje nepatří. Na čem jiném už by se lidé měli většinově shodnout než na tom, že násilí není součástí politické soutěže? A vida, ani na tak základní věc není v této vymknuté společnosti shoda…

Po volbách apokalypsa nepřijde

Stejně tak by mělo platit heslo mylně připisované Voltairovi: „Nesouhlasím s vaším názorem, ale budu hájit vaše právo ho říkat.“ Místo toho začalo platit pravidlo, že politický oponent je démon, jehož je třeba zastavit a ideálně mu i upřít právo, aby své názory mohl veřejně říkat. Jistě, kampaně, které volbám předcházejí, nejsou žádná selanka a boj o voliče je tvrdý. Přesto ale zůstává otázka, zda křesla v Poslanecké sněmovně a obsazení míst ve Strakově akademii stojí za tu přeexponovanou vlnu nenávisti a všeobecného běsnění, za naprostý společenský rozvrat, jež můžeme v poslední době sledovat.

Vnoučata vytýkající prarodičům, koho volí, přátelé dohadující se do krve o politických preferencích… Kdo chce předejít zbytečně vášnivé debatě a ušetřit si vagón nepříjemností, zvolí tu nejjednodušší možnost – mlčení. Přitom dobu, kdy bylo lépe mlčet, mají ještě mnozí v živé paměti.

Staré antické rčení říká „divide et impera“. To první by nám šlo dokonale, neboť snad nikdy v novodobé historii nebyla společnost tak znesvářená a rozdělená jako teď. Jen „impera“, tedy to vládnutí, nám po čertech nejde. A přesto se kvůli tomu dokážeme do krve hádat. Ať se dnes člověk podívá kamkoli, nemůže si neklást otázku: „To už se vážně všichni zbláznili“?