Poučné výročí

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

vylicilV záplavě zpráv okolo koronavirové pandemie úplně zapadlo jedno zajímavé a pro náš kontinent velice poučné výročí. Druhého  února uplynulo pěkných a kulatých třicet let od rozhodnutí tehdejšího presidenta Jihoafrické republiky, Frederika de Klerka, zrušit zákaz Afrického národního kongresu a zahájit politiku „dialogu” a „reforem”. Byl tak nastartován proces pádu jihoafrického režimu apartheidu, který vyvrcholil volbami v roce 1994 a faktickým předáním veškeré moci černošské většině.

Tři desítky let už umožňují objektivně zhodnotit, jak tahle politika vstřícnosti dopadla a k čemu vedla. Začít můžeme tak zvanou „očekávanou dobou dožití” průměrného obyvatele Jihoafrické republiky, která v době konce apartheidu dosahovala 64 let, tak jako třeba v Turecku nebo Rusku. Ta se postupně snižovala až na současných 56 let, jako v Somálsku (zdroj).

Co se ovšem stejnou rychlostí zvyšovalo, to byla míra násilí, včetně sexuálního.  V zemi dochází v průměru ke 132,4 znásilněním na 100 000 obyvatel, což je zdaleka nejvíc na světě. Druhou příčku drží, pro zajímavost, nedaleká Botswana, která má 93 případů na sto tisíc. Jednou z příčin, krom africké kultury machismu, agresivity a nezdrženlivosti, může být i dost rozšířená pověra, že HIV se dá vyléčit znásilněním panny, nebo ještě lépe bělošky. Dík tomuto přístupu v zemi AIDS, tedy HIV pozitivity, rozhodně neubývá. Ba co víc, Jihoafrická republika se v tomto oboru propracovala na pozici  světového šampiona. V roce 2018 tam měli 7,7 milionu pozitivních, s prevalencí 20,4% ve skupině 15 – 49 let. (zde). Což je v jiných zemích ta nejproduktivnější část populace…

Část nepředstavitelné míry násilí v tamější společnosti souvisí i s drogami. Podle některých údajů (zde) má problém s užíváním drog okolo 15% jihoafrické populace. Ruku v ruce s tím jde i počet přepadení, vražd a dalších násilných činů, který v posledním desetiletí stále stoupá (zde).

Tím ovšem tím zdaleka nejodpornějším, je vztah nových vládců Jižní Afriky k tamějšímu bílému obyvatelstvu. K těm, kdo jim před třiceti lety dobrovolně, mírovou a parlamentní cestou předali klíče od moci v zemi. Tady lze hovořit o čirém rasismu a vládou blahovolně tolerované genocidě. Od doby, co moc převzal ANC, bylo v Jižní Africe zavražděno více než 70 000 bílých. Více než 5 000 farmářů bylo ubito na svých farmách, často za použití extrémních forem mučení a brachiálního násilí (zde). Vyjímkou nebylo ani napichování na háky a uvláčení za auty… (zde).  Bílý farmář má v této zemi dvojnásobně vyšší pravděpodobnost, že bude zabit v práci, než policista. Jeden je zavražděn v průměru každý pátý den…

K vyhánění farmářů z jejich majetku otevřeně vyzývají i nejvyšší autority země. Minulý president JAR, Jacob Zuma, za obrovského aplausu jeho věrných, zpíval na veřejném shromáždění „bojovou” píseň Afrického národního kongresu, s milým názvem „Zabij Bůra”. Tak se v místním dialektu označují bílí farmáři. Jde o typicky africkou bubnovačku – halekačku, ve které se do úmoru opakují dvě fráze: dubula dubula (střílejte střílejte) a dubul’ibhunu (střel Bůra).

S tou písní, jakož i programem, v ní obsaženým se vládnoucí ANC nijak neskrývá. Už desetiletí. Ale jindy tak hyperaktivní „pokrokové lidstvo” se tomu jen přiblble usmívá a zdvořile mlčí. Generální tajemník ANC Gwede Mantashe, to přece na tiskové konferenci v roce 2010 řekl jasně: “Tuto píseň nelze považovat za nenávistný projev nebo za protiústavní.” A bylo.

Není bez zajímavosti, že zmíněný lidový zpěvák a jihoafrický president Jacob Zuma musel svou funkci v roce 2018 opustit, když se provalila (i na Jihoafrické poměry) mamutí krupce vedení jeho strany a jemu blízkých, při které mělo být rozkradeno a ze státních zakázek „odkloněno” něco v přepočtu okolo 350 miliard korun.

Nejsmutnější, při pohledu na tristní výsledky „bačování” černošských vládců Jižní Afriky, je zjištění, jak to vlastně bylo zbytečné. V roce 1990, kdy se F. de Klerk rozhodl k „reformám”, nacházel se hlavní podporovatel Afrického národního kongresu, Sovětský svaz na hraně rozpadu. Ještě rok, dva… a veškerá podpora protistátního ANC by skončila. Bojovné, „revoluční” hnutí by pak tiše zašlo na (finanční) úbytě. S umírněným vůdcem místního majoritního kmene Zulu se dalo jednat. Částečnou samostatnost a kmenová území už měl z dřívějška. Dohoda o postupném oddělení, transferech obyvatelstva a osamostatnění na základě spojení stávajících „bantustanů”,  se vznikem dvou „etnických” států byla na dosah. Ale „někdo” to chtěl smíchat. Za každou, skutečně za jakoukoli cenu…

Velice se angažovaly 2 cizí, nadnárodní entity. OSN a USA. Bojkoty, sankce, diplomatické tlaky a bůhví jaké tajné operace… Jedním z nejagilnějších, ve snaze dotlačit JAR k předání moci černým afričanům byl tehdy jistý Herman Cohen, ministerský tajemník USA. Nakonec se jim to podařilo. Bohužel. S výsledky, které dnes vidíme.

Proto je třicáté výročí zahájení ústupu bílé vlády v JAR a předávání moci „politikům” místních afrických kmenů poučné i pro nás. I ti z nás, kteří nevěří na „spiklenecké teorie” o plánu na likvidaci bílé, tvořivé rasy a jejího nahrazení pologramotnými míšenci, za účelem návratu světové populace o několik staletí zpět, až na práh feudalismu, si mohou z té Jihoafrické tragedie něco vzít.

Třeba další důkaz, že ty tisíckrát opakované, profláklé fráze o „jednom lidstvu” jsou naprostým nesmyslem. Že na Zemi stále existují různé kultury; některé z nich jsou zcela nekompatibilní a nemísitelné s jinými. Že klidné, mírové soužití dvou nemísitelných kultur na jednom území je nemožné. Že agresivnější kultura s populační dynamikou hlodavců nakonec ovládne každé území, kam pronikne. A konečně že pokus o nějakou „lidskou domluvu” s primitivnější a agresivnější kulturou, stejně jako naivní představy politiků, že to „nějak uhrajeme”, jsou předem odsouzeny k zániku. A s nimi i lidé, kteří si tyhle politiky zvolil.

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (34 votes, average: 4,76 out of 5)
Loading...