Potáhneme do války „za dekarbonizaci“?

Velmi bizarní je představa, že naši vojáci potáhnou na bojiště za pseudohodnoty EU, které jediné jsou spojeny s touto organizací a jediné by byly podkladem pro nějaký „boj za EU“.

Samotná představa

Umíte si představit, jak se čeští vojáci, ať už profesionálové, nebo zmobilizovaní občané, vrhají na nepřátelská kulometná hnízda a s výkřikem: „Za dekarboínizaci!“ zablokují vlastní hrudí střílnu pro kulomet? Případně jak bude náš voják ležet na bitevním poli a skrze krvavou pěnu po průstřelu plic bude nadšeně chrčet: „Umírám šťasten, že jsem mohl položit život za normu FFV-15 o správném tvaru (= zakřivení) okurek“?

Možná jsou s to si něco podobného představit gaučoví příznivci EU, kteří ovšem, kdyby byli vyzváni, aby tuto svou představu naplnili skutkem, budou utíkat do zahraničí, či se zoufale bránit. Kdokoli duševně normální, kdo je s to absolvovat vojenský výcvik a stát se součástí českých ozbrojených sil, bude patrně považovat výše uvedenou představu za naprosto bizarní.

Padnout lze za vlast, tedy zemi, v níž voják žije, má rodinu a je v ní mnoho dalších lidí, kteří jsou s ním v kulturním a jiném souladu. Padnout lze jistě i za hodnoty, které jsou s tou rodinou a jejím širším okolím nějakým způsobem spojeny. Zcela jistě však nelze padnout (a zejména ne s radostí), za cosi, co v člověku vzbuzuje leda hnus a odpor. EU prostě naší vlastí není, jako jí nebyl ani SSSR a nebyla jí ani Třetí říše, byť kolaboranti s těmito režimy je za naši vlast prohlašovali.

EU se sama připravila o jakékoli sympatie svými nesmyslnými aktivitami, nemajícími nic společného s oním volným pohybem osob, zboží a služeb, kvůli němuž se do ní hodilo vstoupit, byť už tehdy řádově desítky procent našich občanů chápaly, že EU degeneruje a její agenda se stává toxickou.

Hodnoty EU

Problém spočívá v tom, že současná EU není spojena se žádnými pozitivními hodnotami. To málo, co je na EU pozitivního, je dědictvím EHS a dalších předchůdců, mnohdy ovšem to už bylo pokřiveno do nefunkčnosti. Sama EU k tomu dědictví přidala jen samé neomarxistické hámotiny, jaké by ostatně demotivovaly i moje vrstevníky, pokud by tedy někdy v 80. letech vypukla válka mezi Evropské unii velmi podobnou Varšavskou smlouvou a NATO. Také by asi skoro nikdo neměl zájem padnout za pseudohodnoty, spojené s „táborem míru a socialismu“.

EU v podstatě vytvořila, v převažující většině na korupční bázi, nesmyslné normy a nařízení, které občanům členských států naprosto nic nepřinášejí. Navíc se uvedené příšernosti neustále, jakoby „samospádem“ množí a doplňují do zcela smrtícího koktailu, který v podstatě likviduje kteréhokoli občana členského státu, snažícího se pracovat a svou prací vytvářet nějaké pozitivní hodnoty.

Na druhé straně je ovšem EU ochotná sama sebe a ony normy popřít a dovážet potraviny, jak na bázi v ní zakázaných GMO, tak i s rezidui pesticidů, antibiotik i výkrmových hormonů, které jsou na jejím území zakázány. Viz dohoda Mercosur. Jen aby zničila zbylé zemědělce na svém území a poškodila místní obyvatele.

Boj za klima, vítání ilegálních imigrantů, mávání duhovou vlajkou a mnohé další aktivity s oněmi výše zmíněnými volnými pohyby nijak nesouvisejí. Snad s výjimkou oněch ilegálních imigrantů, kteří donutili některé státy dočasně obnovit kontroly na hranicích. A my starší dobře víme, že jednotka dočasnosti je jeden furt.

A pokud si vzpomenu na nevládní organizaci „Evropské hodnoty“, tak vždy konstatuji, na základě jejího personálního obsazení, že mě hodnoty gay pornoherců zcela míjejí (protože nejsem ani gay, ani pornoherec) a nevidím sebemenší důvod, proč bych se měl pro ně nějakým způsobem angažovat.

Bránit něco takového?

Je mi velice líto: Má ochota bránit „hodnoty“ spojené s EU je asi na stejné úrovni, jako kdyby generaci mých rodičů nebo prarodičů zmobilizovali někdy v roce 1944 na ochranu „evropských hodnot“, které tehdy představovala (a jimi se i oháněla) německá „Třetí říše“. Zcela jistě bych se soustředil výhradně na to, abych se dostal na druhou stranu fronty a mohl tedy bojovat na té správně. Zcela jistě bych ani na okamžik nepovažoval za správnou tu stranu, pro niž jsem byl zmobilizován.

Je naprosto samozřejmé, že bych tedy nepovažoval za „svou“ stranu cosi, co mi jen škodí a mé rodině v podstatě také. Jak tomu bylo v případě Protektorátního vojska, jehož příslušníci po nasazení v Itálii v roce 1944, když už Němcům silně teklo do bot, masívně dezertovali k italským partyzánům i Spojencům a nakonec celý zbytek útvaru přešel hromadně ke Spojencům.

Asi bych se zachoval naprosto stejně a předpokládám, že většina mých vrstevníků také.

Jistěže můžeme považovat za cosi pozitivního onen volný pohyb osob, zboží a služeb, které má EU zajišťovat (a v podstatě to dodnes zcela důsledně nedělá), zděděný po EHS, ale v případě EU spojený s takovou „režií“, jako je např. volný pohyb islámských teroristů a jiných zločinců po celém území EU, jaká zcela překonává veškerá pozitiva tohoto opatření.

Důsledek

Jsem toho názoru, že relevantní síly v naší populaci (k nimž rozhodně nepočítám „gaučové hrdiny“ z řad progresivistů) by rozhodně EU a její bezcenné či spíš škodlivé pseudohodnoty nebránily. Lze očekávat, že by došlo k jejich interakci s řadami „nepřítele“ a vytvoření čehosi, jako byly legie za první světové války nebo zahraniční vojsko za té druhé.

Zcela jistě by k něčemu takovému nebylo nutno nějak vyzývat, či dokonce agitovat, na sociálních sítích, ostatně ony zmiňované zahraniční vojenské oddíly za první i druhé světové války žádné sociální sítě ke svému vytvoření nepotřebovaly. Jen bylo nutno, aby si vojáci uvědomili priority toho, za co chtějí bojovat.

A jsem toho názoru, že zejména lidé, kteří pracují a svou prací vytvářejí nějaké pozitivní hodnoty, by rozhodně při nejbližší možné příležitosti skončili v řadách nepřátel EU. Přitom by to zcela jistě nebyla jejich vina, ale veškerou vinu za něco podobného je nutno položit na bedra současné EU a jejího vedení.

Stejně tak, jako legie byly v podstatě dílem vlády a velení Rakousko – Uherské monarchie a zahraniční vojska zase dílem okupantů a kolaborantů, kteří rozhodovali o dění v protektorátu.

Opak

Je ovšem nutno současně konstatovat, že ti samí vojáci, kteří coby členové Protektorátního vojska, hledali okamžitě a intenzívně cestu k partyzánům nebo Spojencům, o šest roků dříve obsazovali naše pohraniční pevnosti a byli připraveni nasadit, a v případě potřeby i položit, své životy – ovšem, za obranu demokratické vlasti, nikoli německého nacistického hnojiště.

Je jasné, že pokud by v našem státě proběhl podobný proces, jaký nyní probíhá v USA, tak by se tento stát opět stal něčím pozitivním, co má smysl bránit i za cenu nasazení nebo i ztráty života. Ano, za demokracii či přímo demokratickou vlast skutečně má smysl bojovat a případně i položit život, za režim, který zde nastoluje Brusel pod taktovkou na zeleno natřených německých neonacistů něco podobného žádný smysl nemá.

Takže pokud naši političtí činovníci chtějí po občanech, aby vytáhli do boje, museli by oprášit skutečné pozitivní hodnoty, které v tomto státě byly přítomny ještě na přelomu tisíciletí, a naprosto jednoznačně odmítnout a ze státu vykopat pseudohodnoty které nám sem přinesli bruselští politici. Což by asi opravdu znamenalo jakousi konzervativní či demokratickou revoluci a změnu politického režimu srovnatelnou s tím, co se tu událo na přelomu 80. a 90. let. Je ovšem jasné, že chtít po politicích, kteří jsou v současné době u moci, aby provedli něco podobného, je asi to samé, jako chtít po Husákovi a Jakešovi, aby řídili Velkou Sametovou Revoluci. A pokud by se o to někteří pokusili, setkali by se s oprávněnou nedůvěrou a podezřením z výstavby Potěmkinových vesnic.

EU si tedy sama tím, jak prosazuje jakési bezcenné pseudohodnoty a současně nic pozitivního, a je tudíž naprosto konfliktní s lidskou přirozeností, kope hrob v tom smyslu, že za ni téměř nikdo nebude ochoten bojovat a lidé nahnaní proti prakticky jakémukoli nepříteli spíš budou hledat cestu, jak se dostat do zajetí či rovnou do nějakých legií, bojujících proti ní.

Aby bylo jasno, já k ničemu takovému nevyzývám, jen konstatuji, že režim směřující ke srovnatelné odpornosti, jakou se vyznačovalo Rakousko – Uhersko na sklonku své existence, nacistické Německo či „tábor míru a socialismu“, si své nepřátele vyrábí sám a sám vyvolává v občanech touhu po svém ukončení. Bude-li vás někdo upozorňovat na vysokou pravděpodobnost že se stanete obětí dopravní nehody při přecházení přechodu na červenou, rozhodně to neznamená, že si dotyčný takovýto váš konec přeje (to by držel hubu), nebo dokonce, že je někde za rohem u onoho přechodu na vás nachystaná nějaká s ním domluvená slečna s náklaďákem.