Politický darwinismus a politické spojování

Politická scéna je po událostech posledních měsíců a týdnů zase o něco čitelnější, leckteré nejasné kontury se zaostřily a ať na politické scéně sledujeme jakákoliv zemětřesení, stále pokračuje unikátní situace, kdy se stále více lidí stává občany, protože se stále více zajímají o politiku. Od doby covidové to jde s naší zemí z kopce, lidem stále více svítí kontrolky, věští průšvih a přemýšlejí, co by se s tím dalo dělat. Tak nějak bych čekal, že příští parlamentní volby budou mít naprosto rekordní účast a předvolební debata bude zřejmě nejvyhrocenější za posledních třicet let.

Přestaly fungovat základní kotvy polistopadového vývoje. Evropská unie přestala být garant demokratického vývoje, z ekonomického společenství se stále více stává novým „žalářem národů.“ NATO přestává být garantem bezpečnosti a stále více se stává americkým vojenským eseróčkem, ekonomická transformace v kapitalismus se stala závislou na dotacích, bez kterých nefunguje nic a od kterých se prakticky není možné odstřihnout, protože ve změti různých dohod světové obchodní organizace přestalo být možné férově obchodovat. Dotace jsou jediný způsob ochrany vlastního hospodářství.

Zcela logicky sílí „dezolátské a dezinformační scény“ všude v Evropě. Mají společného jmenovatele. Nezvládnutou migraci, válku a rostoucí sociální problémy. A toto všechno je v naší republice tak nějak „na druhou.“ V novém roce to poznají statisíce rodin na účtech za elektrickou energii. Stanjura teď zjišťuje, že jeho daň z nadměrného zisku se tak nějak nepovedla, protože letos skoro nikdo nadměrné zisky neměl. Firmy se postaraly, aby hospodaření skončilo kladnou nulou. Paradoxně, právě toto ještě trochu zachraňuje celou ekonomiku – firmy vědí, že musejí utratit co nejvíc peněz. Ale už to končí. Nadměrné zisky se přetavily v nadměrné opravy a investice a zakázky končí. Šlus.

K růstu cen energií se přidá růst daní a cen díky konsolidačnímu balíčku… V rozpočtu se odráží priority Fialovy vlády – Ukrajina. Nákup nutelly na tom nic nezmění.

Všímáte si, jak moc už je dezolátní scéna ustavená? Před rokem na sebe poprvé upozornila první velkou demonstrací, které ještě vícekrát zopakovala. Přes všechny změny ve svolávatelích. Libtardi se pošklebují, tvrdí, že to nic neznamená, ale nechovají se, jako by to nic neznamenalo. Stojí jim za to, dělat protidemonstrace, vystavit prdel Řeporyjce Novotného, stojí jim za to, mávat prapory NATO… Jasně, sto tisíc lidí na Václaváku nesvrhne vládu, ale pozornost budí. Na celou republiku.

Za dezoláty každý jezdí diskutovat, když se někde dělá nějaká veřejná debata, je to o dezolátech a pro dezoláty. Místní dezolátské skupiny a organizace si zvou politiky, aby jim poreferovali, jak míní dát Kotlinku dohromady. Libtardi se tomu snaží různými způsoby zabránit, ale jen tomu dělají reklamu. Dezoláti jsou schopni šířit svoje myšlenky, jsou schopni dostávat ke svým příznivcům informace a velká média k tomu vůbec nepotřebují. Pravdomluvní novináři se tomu pošklebují, ale opět… nechovají se, jako by jim to bylo jedno. Nechovají se, jako by to nestálo za řeč. Naopak… dezoláti jsou denně na titulních stánkách. Už nejsou ani ignorováni, ani vysmíváni, už se s nimi bojuje. Pořád a neustále. Každý den.

A těch nabídek k zastupování… Celá mimoparlamentní politická scéna se uchází o dezolátskou pozornost. S drobnými výjimkami. Ale jinak za dezoláty chodí pravice, levice… všichni. Z parlamentních stran se o dezoláty uchází SPD a i ANO má své emisary, kteří pracují tímto směrem. Andrej Babiš nikdy neopomene v souvislosti s demonstracemi zmínit, že tam chodí i jeho voliči a on slyší jejich hlas.

Mlčící většina dostane své čepice, či balónky a nebo se před volbami koukne na bilbórdy, ale téměř každá politická práce teď začíná v dezolátském sále ve venkovské sokolovně. Odtamtud se dělají přenosy pro ty neprobuzené, odtamtud se vedou plamenné řeči, tam se rekrutují nosiči letáků, místní koordinátoři, i drobní sponzoři. Tam se tleská i mlčí, tam se vznášejí námitky proti sedmdesátému pátému bodu programu, tam se vybrušuje argumentace.

Liberálové už mají tři strany pod pětiprocentní hranicí a zachraňují se různými koaličními triky. V ODS teď nejspíš leckdo přemýšlí, jak se zbavit liberálního stigmatu… A sály mají prázdné. Tedy… pokud se o kontakt s veřejností vůbec pokoušejí. Já se nedivím, že Fiala objevil drahé potraviny až teď… nikdy nejezdil mezi dezoláty a tak mu to neměl kdo říct.

Andrej Babiš v prezidentské volbě vlastně zvítězil. Obrovské množství lidí překročilo svůj stín a hodilo mu svůj hlas i když se předtím zaklínali, že mu ho nikdy nehodí. Když to přepočítáte na volební obvody, jde o čtyřicet procent hlasů v parlamentních volbách. A když to Babišovi hodili jednou, podruhé mu to hodí mnohem snáz. Obzvlášť když nebude na výběr. A pokud na výběr bude, ANO prostě jen bude mít s kým udělat koalici.

Tohle všechno se stalo za poslední rok a půl. Ano, už předtím to v národě kvasilo, ale až před rokem se to rozburčelo. Na venkov se jezdí, protože tam jsou posluchači. Protože tam je ke komu mluvit. Protože nepotřebujete Českou televizi na propagaci. Na venkov se jezdí, protože dezolátská scéna je už v základních bodech stabilní. Ať dneska přijede kdokoliv kamkoliv s jakýmkoliv receptem, celkem spolehlivě najde plný sál lidí.

Ještě se neví, jak velká scéna to vlastně je. Ve světě úplatných médií a ještě úplatnějších agentur na výzkum veřejného mínění je těžké si udělat nějaký jasnější obrázek. Poslední relevantní průzkum byly parlamentní volby a jejich milion propadlých hlasů. Kdo je získal? Komu voliči utekli a kdo je naopak dostal na svojí stranu? Kolik lidí dneska už nechce říct svoje skutečné preference ani v anonymním průzkumu? Na Slovensku by agentury mohly vyprávět…

Jeden příklad už tady je… na Slovensku na dezolátská témata vsadil Fico, vyhrál volby a je premiérem. Dezolátská scéna je dostatečně velká, aby byla jazýčkem na vahách. I za podmínek brutálního a podpásového boje velkých médií a liberální prezidentky. Fico to rozpoznal a zvítězil.

Rozhodnou to eurovolby. To bude jediný relevantní průzkum. Až tam se ukáže, kdo dokázal nabrat alespoň viditelná procenta a kdo se k jednomu europoslanci ani nepřiblížil. Až po eurovolbách bude možné reálně zjistit, kdo tu má kolik voličů. Až po eurovolbách začne všechno fungovat. Do té doby budou všichni říkat, že zaručeně uspějí, protože situace v naší zemi se změnila, protože mají hodně lajků, protože mají hodně velkou sledovanost na fejsbůku a podobně. Do eurovoleb to bude vypadat jako v písničce Voskovce a Wericha o babičce Mary. Ti druzí jsou nahraní, protože my máme hlas ze Štěchovic. A naopak.

Po eurovolbách někteří vypadnou, protože jejich volební výsledek bude nula celá nic. A ti ostatní se začnou spojovat. Přirozeně. Budou si umět spočítat, kolik hlasů kde potřebují, aby se dostali do sněmovny. Budou na to mít jasná čísla a tehdy se začnou lámat ledy. Ti, co udělají výsledek v eurovolbách, najednou začnou zázračně nacházet společnou řeč i společná témata. Na naší konzervativní a národovecké scéně to bude ještě jednodušší, protože víceméně všechny volební programy můžeme zaměnit mezi sebou a nikdo nic nepozná.

Každá strana či hnutí teď vytáhne do voleb nějaké silné téma. Ale po volbách velmi snadno najdou ještě silnější a společná témata. Protože budou mít společného jmenovatele – skutečný a relevantní počet voličů.

Eurovolby budou o politickém darwinismu, všichni se v nich hodně hodně pobijí. Ale po nich nastane velké spojování a koalování. V eurovolbách si všichni volte podle srdce, tak jak to cítíte. Po eurovolbách se ti úspěšní víceméně postarají sami, aby hlasy zbytečně nepropadly. Spojí se, protože už budou vědět, kolik mají a jestli to dává smysl. Rozpory budou minimální. Obzvlášť pokud zůstane u moci Pětidemolice.