Plíživá, nenápadná a soustavná euroizace

Je to hodně zmatená i zajímavá situace. Jak by totiž měla znít ve skutečnosti otázka? Chceme euro versus nechceme euro? Ne tak úplně. Opravdu podstatná otázka je jiná: Je možné, abychom se zcela euroizovali bez přijetí eura a hlavně bez příslušných politických rozhodnutí?

Vysvětlím, co ten pojem euroizace vlastně znamená. Jsou země (Německo, Francie, Slovensko a tak dále), které jsou součástí eurozóny, přijaly politickým rozhodnutím společnou měnu, a tedy se podílejí na jejím fungování. Například na měnově politických rozhodnutích. Mají zástupce v Evropské centrální bance (ECB) a v dalších orgánech, patří do integračního jádra.

A pak jsou země, které (a pozor, to je důležité, také politickým rozhodnutím) sice nejsou členy eurozóny, ale euro používají jako svoji národní měnu. Jde o dvě skupiny. Do první patří velmi malé státy, pro které by vlastní měna byla zbytečně nákladným mechanismem (Andorra, San Marino, Vatikán, Monako). Do druhé pak státy, které se chtějí integrovat, ale jejich situace to neumožňuje, protože ekonomicky jsou velmi slabé. Jde o Kosovo či Černou Horu. Ty u eura hledají, v podstatě úspěšně, makroekonomickou a měnovou stabilitu.

Pro dolar je zrcadlovým pojmem dolarizace a výčet států, kde se dolar používá jako národní měna, by byl o něco delší.

Ovšem dolarizace i euroizace probíhají v mnoha zemích i bez toho, že by šlo o politické rozhodnutí vedení těch států. Silné (a povětšinou stabilní, jakkoliv to slovo může mít v různých dobách odlišný obsah) měny jsou ze strany obyvatel, a ještě více ze strany ekonomických subjektů zemí méně silných a méně stabilních brány jako ekvivalent měny vlastní. To má různé důvody.

Mimořádně silný bývá takový tlak v dobách, kdy vlastní měna strádá a podléhá vysoké inflaci, nebo kdy je země politicky nestabilní. Hromadění měny cizí je pak ochranou před touto nestabilitou a nejistotou.

U nás sledujeme něco jiného.

Politická vůle přijmout oficiálně euro není, což neudiví, protože euro má podporu pouze 22 procent obyvatel země (jednoznačně nejnižší v rámci Evropské unie). To je mimořádně zajímavé vzhledem k tomu, kolik reálných plateb, převodů, ekonomických transakcí a celkových hospodářských dějů v euru probíhá. Protože ve skutečnosti je naše ekonomika euroizovaná daleko více než odpovídá náladám obyvatel. A hlavně, přechod hospodářství na euro probíhá především v posledních letech velmi dynamicky naprosto bez ohledu na to, co si kdo myslí. Skoro by se dalo prohlásit, že na euroizaci České republiky se podílí i mnoho těch, kteří přijetí eura nepodporují či dokonce odmítají.

Že je to poněkud absurdní? Nesporně.

Zatímco tedy někteří ekonomové, politologové a další „- logové“ vášnivě mávají národní vlajkou na barikádě suverenity a koruny, za zády se jim česká kotlina i s Moravou a Slezském pomalu mění na eurozónu.

Úplně slyším, že k takovému tvrzení je třeba mít důkazy.

Nechme stranou fakt, že opravdu mimořádně rychle roste objem faktur vystavovaných mezi českými podniky (daňovými rezidenty) navzájem v eurech, že komerční nájmy ve větších projektech se počítají a účtují v eurech v podstatě kompletně, nechme stranou zvyšování objemu úspor v eurech na účtech českých spotřebitelů.

O tom všem se píše v novinách a debatuje na vědeckých konferencích. Důkazy si může každý sám najít pomocí vyhledávače.

Podívejme se ale na opačnou stranu, tedy na úvěry. Podle statistiky centrální banky z loňského listopadu byl objem úvěrů přijatých domácími podniky v eurech vyšší než objem úvěrů přijatých v korunách.

To je velmi důležitý fakt. Vysvětlím proč.

Za jednu z výhod koruny je označována vlastní měnová politika, tedy možnost České národní banky ovlivňovat pomocí inflace a v jistém směru i pomocí kurzu domácí inflaci. Velmi zjednodušeně to má fungovat (a normálně i funguje) tak, že při vysoké inflaci koruny zvýší národní banka svoje sazby, tedy „přiškrtí“ úvěrování (je dražší), sníží objem peněz v ekonomice a tím inflaci tlačí dolů. Jenže ve chvíli, kdy se bance pod rukama hospodářství euroizuje, tak ten postup přestává (do jisté míry) působit. Protože podnik si nepůjčí koruny (sazba ČNB aktuálně 6,75 procenta), půjčí si eura za sazby obvyklé u eura (sazba ECB 4 procenta). Ano, takto jednoduché to je a funguje to vcelku bezpečně u těch firem, které mají významný podíl svých tržeb z exportu. U ostatních jde o rizikové chování (protože podniky bez eurových příjmů z exportu podstupují kurzové riziko).

Poznámka: Ty sazby nejsou sazby úvěrů, ale klíčové sazby příslušných centrálních bank. Od nich se ale komerční sazby do značné míry odvozují.

Pojďme v úvaze dál. Protože česká ekonomika je velmi silně zaměřená na mezinárodní obchod (objemy exportu a importu jsou ve srovnání s HDP vskutku obrovské), tak to znamená otevřenou bránu euroizace. Podniků, které mohou bez větších rizik jít pro úvěr na eurotrhy, je prostě skutečně hodně. Český export je (dejme tomu a pro představu) někde na hladině 4,6 bilionu korun, dovoz vychází plus mínus stejně. HDP máme (zase pro ilustraci) kolem 7 bilionů korun. To asi mluví jasně samo za sebe.

Jistě, bylo by možné tomu zabránit a nějakými více nebo méně sofistikovanými mechanismy euroizaci bránit. Ale za jakou cenu? Nutně za cenu restrikcí a regulací, které by výrazně snižovaly svobodu podnikání a v důsledku i omezily směnitelnost koruny. Vliv koruny by byl možná na nějakou dobu zachráněn. Ale užitečný dopad na životní úroveň by byl marginální, negativní dopady obrovské. Vážení přátelé, to nechcete, věřte mi.

Ekonomové jsou zvyklí některé věci a děje přijímat s pokrčením ramen, protože vědí, že se dějí na základě ekonomických zákonitostí a že tak to prostě je. Ideologicky se to někomu nemusí líbit, jiný může dokonce vymýšlet složité mechanismy, jak dějům bránit, ale k užitku to nikdy nebude.

To je i případ této plíživé nicméně velmi dynamické euroizace. Samozřejmě je možné bojovat za korunu a držet se ji jako klíště. Jenže reálný svět si bude dělat svoje rozhodnutí bez ohledu na sentiment. A ve světě reálných rozhodnutí bude význam koruny již jenom a pouze klesat. Může to zpomalit nějaký mimořádný otřes nebo finanční či dlužnická krize, ale i to by bylo jenom odložení nevyhnutelného.