Plaťte, nebo tady všichni pochcípáme!

Někdo je považuje za jedinou spásu světa, jiný za zbytečnou kravinu. Tak to chodí, co svět světem chodí.

Někdo vymyslí nějakou novinku a potenciální uživatelé se rozdělí na dva tábory, které zastávají mnou výše zmíněná stanoviska. A časem se ukázalo, zda pravdu měli ti, nebo oni. Buď se vynález, který původně pomohl jen několika vybraným skupinám, vylepšil natolik, že jej za rozumnou volbu začali brát všichni, nebo upadl do zapomnění.

Jako příklad si vezměme něco tak obyčejného jako je traktor. Z počátku ohromné neohrabané parní monstrum hltající vodu a uhlí. Aby se investice to takového kolosu vyplatila, to už jeden musel mít opravdu velká pole a dost personálu na jeho přípravu, provoz a údržbu. Ti menší, a tím pádem chudší sedláci nadále zůstali u svých koní a ti ještě menší u víceúčelových krav.

A přesto dnes nenajdete téměř zemědělce s potahem. Výrobci, kteří pochopitelně chtějí prodat co nejvíce traktorů, byli nuceni své traktory přizpůsobovat požadavkům svých zákazníků (toto slovo si podtrhněme bude o něm ještě řeč), a tak nakonec traktory a jiná mechanizace nakonec pronikla i do těch nejmenších hospodářství.

Velmi podobnou revolucí jsou dnes tzv. eko-auta. Dnes však ne ve jménu vyšších výnosů a zlepšení zásobování, ale ve jménu zlepšení životního prostředí. Aby nedošlo k mýlce, nepovažuji to za o nic méně důležité než to, aby měl každý co jíst.

Co je tedy jiné, a proč zavádění těchto aut provází tolik rozporů a někdy až iracionální odmítání?

Kouzlo je v tom slově zákazník. Zatímco v minulých časech v té rozumnější části světa, se neblouznilo o dokonalém světě, ale hledaly se cesty, jak zlepšit život všem, tak, aby na tom nikdo netratil, a tak postupovala obměna hospodářství tak, aby to nezničilo zákazníky cenou, a výrobce náklady. Takže našla rozumná rovnováha, a tím, jak se technologie vylepšovaly a zlevňovaly pronikaly postupně do všech oblastí života.

V naší části světa se oproti tomu vyhlašovaly plány, pětiletky a jiná rychlá a „geniální“ řešení.

Hned jak jsem dopsal tuto větu, uvědomil jsem si, že minulý čas nebyl použit správně.

Jsme v tom zase.

Stejně jako v socialismu u nás, ani dnes nejsme jako spotřebitelé zákazníci automobilek. Je jím stát, potažmo unie států. To stát určuje automobilce, jak mají vypadat auta, ne ten kdo si ho nakonec koupí.

Úplně se převrátilo po tisíce let platné a osvědčené pořekadlo — „Kdo platí, poroučí“.

Tedy ono se nepřevrátilo, ono stále platí, jen díky šílenému zdanění, najednou poroučíme tak nějak všichni, a všichni tak mají pocit, že tedy mají právo prosazovat to, co chtějí oni.

Představme si, jak by dopadlo zemědělství v dobách, kdy traktor byl výsadou těch největších hospodářů, kdyby někdo nařídil, že traktor musí mít i ten, kdo na něj nemá. Ti nejmenší by buď přestali se zemědělstvím, protože i ten nejhloupější sedlák si umí spočítat, kdy se mu co vyplatí, a nebo by muselo nastoupit vysoké zdanění těch bohatších aby se mohli složit na traktor těm, kterým se nevyplatil. A tím by se pro výrobce traktorů nestal zákazníkem sedlák, pro kterého se vyplatí zkonstruovat levnější a hospodárnější traktor, ale ten, kdo by traktory nařídil. Tak by odpadla nutnost traktory vylepšovat, či zlevňovat.

Hledaly by se maximálně cesty, jak zlevnit jejich výrobu, aby při zaručeném odběru byl co největší výnos z traktoru. Takže po polích by jezdily neefektivní velké „krávy“, které by nakonec nebyly přínosem pro nikoho.

A v této situaci jsme nyní a to nejen v autoprůmyslu. Zákazník jako jednotlivec dávno vyhynul. Zákazníky jsou nyní převážně státy a spolky, které na stát umí zatlačit tak, aby to vypadalo, že ty původní zákazníky zastupují.

A tak si kupujeme solární elektrárny na těch nejúrodnějších polích, auta, která nás štvou povinnými systémy, které bychom jako řidiči nejraději vypnuli, ale protože zákazníkem automobilky je komise EU, tak nesmíme, protože to jsem přece my, kdo o tom rozhodl a takových příkladů najdeme jistě dost a dost.

Netýká se to ale jen přímého nakupování výrobků, které nyní už vlastně nikdo nechce. Pocit, že když platím daně mám právo mluvit do všechno také najdeme spoustu. Co tu najednou máme odborníků, na to, kde má stát park, kde parkoviště, či památník a navíc památník komu.

Byly časy, kdy o všem tomto rozhodoval majitel pozemku, potažmo spolek, který si na to vybral peníze. O tom již můžeme jen snít. A než tito plánovači skončí jako všichni socialisté s prázdnou peněženkou, to asi budeme muset strpět, protože podobné myšlenky jsou dnes podobně rouhavé, jako v 80. letech prohlásit, že soukromý holič by byl lepší než podnik komunálních služeb. Zatím nás naštěstí za toto rouhání nikdo ani nevyhazuje z práce, natož aby nás zavíral jako tehdy, ale kdo by si před 30 lety pomyslel, že nám vláda nařídí mít v autě součástku, která bude někam hlásit naší spotřebu, takže se jistě dočkáme i toho.

•  Forby.cz