Okamura jako symbol

Volba

V rámci dohod stran vítězné koalice byl T. Okamura navržen na post předsedy poslanecké sněmovny. Koalice má stoosmičkovou většinu, takže může  volbu svého kandidáta prosadit.

Strhla se velmi nechutná kampaň, v níž se řečníci z řad poražené koalice snažili nasadit T. Okamurovi psí hlavu (pochopitelně, spíš hlavu fašisty, nacisty, rasisty, extrémisty atd.). Vrchol tomu nasadil jeho o šest roků starší bratr Hayato, jehož projev komentovala paní senátorka D. Kovářová v tom smyslu, že si vždy myslela, že pojem „bratrská pomoc“ dosáhl nejvyšší stupeň peiorativa v srpnu roku 1968, nicméně tento projev navodil na tomto poli nový rekord.

Prostě, poslanci končící vládní koalice řečňovali, zpravidla jen bezcenné nesmysly, jak je to u nich zcela normální. Další poslanci spíš kouřili po chodbách nebo se jinak potulovali parlamentní budovou, protože nemělo cenu tyto žvásty poslouchat.

Dovedu si představit, že někteří poslanci by mohli nahrávky svých projevů úspěšně podávat jako emetikum, tedy prostředek vyvolávající zvracení. To by se mohlo docela dobře uplatnit v rámci první pomoci při otravách jídlem, stačilo by, aby se autoři projevů vzdali svých autorských práv a umožnili jejich výtvory potenciálním zachráncům mít třeba nahrané v mobilu.

Snad není nutné ještě konstatovat, že pan T. Okamura byl zvolen 107 hlasy, což naznačuje, že mohl být slušný a pro sebe sama nehlasoval.

Zášť?

Řekněme si to upřímně, nabízí se zcela jistě otázka, proč taková zášť. Přece je zcela normální, že vítězná koalice obsadí tento sněmovní post a volbu prosadí svou většinou hlasů, která legitimizuje její vládu.

Nicméně nikdy v naší parlamentní historii, sahající až do časů Rakouska – Uherska, nedošlo k takovému cirkusu negativních blábolů. Nepředpokládám, že by poslanci poražené koalice hodlali usilovat o zápis do Guinessovy knihy rekordů. Předpokládám, že důvody jejich nenávistného žvanění byly nějaké jiné.

Dovolím si vysvětlit svůj názor vzpomínkou na maminku, která mi kdysi, jako školákovi mladšího školního věku v souvislosti s úmrtím školníka školy, na niž jsem tenkrát chodil, vysvětlila, že přinejmenším stejně jako to úmrtí působí na pozůstalé to, že se hrob po nějaké době slehne, tj. ona hromada hlíny nad ním, zhruba odpovídající objemu rakve se sesune do hloubky. Což může, ale nemusí odpovídat tomu, že se rakev pod tíhou zeminy a narušovaná hnilobou propadne.

Dovolím si tedy vyslovit předpoklad, že na odcházející vládní koalici mohlo navržení s vysokým „rizikem“ zvolení Tomia Okamury, zapůsobit podobně, jako na pozůstalé ono slehnutí hrobu. Prostě jako signál toho, že je definitivní  konec, a že veškerá „těšínská jablíčka“ o tom, jak budou (oni, strany s nadstandardními vazbami na organizovaný zločin (!))jakýmsi morálním majákem, který bude zpěvem na způsob Sirén udávat tón vítězné koalici, která přece vůči nim tak katastrofálně zaostává. A že právě ono zvolení jasně ukázalo, že se nic takového nebude. Partnery nastupující koalice stran a hnutí jsou občané a „morální nadřazenost“ stran odcházející koalice mají u koncového otvoru svého trávícího ústrojí, ostatně jako většina občanů.

A naopak, nás, občany, může těšit, že první důležité volby skončily výhrou lidí, které jsme si většinově zvolili, a ne výhrou nějakého bezcenného póvlu, který se akorát dovede vyžívat ve svých fekalistických projevech.

Jednání soudruhů a soudružek poslanců a poslankyň z odcházejících vládních stran tedy můžeme chápat tak, že dotyční pochopili infernalitu své prohry, byť, zcela jistě nikoli jejich smíření se s porážkou. Naopak, my, občané, budeme muset bdít a hlídat, aby se námi odmítnutí političtí aktivisté nedostali k moci nějakou „demokratickou procedurou“. I za cenu, že bychom měli být připraveni jít do generální stávky a masových protestů, jaké starší z nás pamatují z dění po 17. listopadu 1989.