ODS maže svou minulost a se zbytkem opozice kašle na práci ve Sněmovně

V pátek už stránka přestala existovat, jenže internety jsou mrška podšitá a co na nich jednou je, jen tak nezmizí, tudíž možná ODS stránku zase obnoví.

Lidé s historickou pamětí si také vzpomenou kupříkladu na Markétu Pekarovou Adamovou, která chtěla zbavovat tehdejšího prezidenta pravomocí. Případně na to, jak nejeden bojovník pravdy a lásky bruslil kolem hranic přání smrti jiného bližního člověka – prezidenta Zemana. Pokud se tedy političtí účastníci (strany i hnutí) tehdejších událostí teď najednou všichni navlékají do flanelu fyzicky nebo obrazně, že prý hrozně ublížil ministr zahraničí Macinka prezidentu Pavlovi soukromou esemeskou adresovanou panu Kolářovi, který údajně na Hradě nemá žádnou pozici, jsou to pokrytci.

Tím se dostávám k tomu, o čem jsem chtěl psát původně. Ne všichni lidé mají logicky v popisu práce sledovat politiku a Poslaneckou sněmovnu jako my, dělníci politického slova. V minulém volebním období bylo nářků, nadávek, stížností, vypočítávání nákladů jednacího dne Sněmovny, citových výlevů vlády vůči opozici, že ona obstruuje dlouhým řečněním a nemohou se projednávat zákony. A teď, když se role vyměnily, děje se co?

Opoziční kluby si berou dlouhé přestávky, takže jednání končí a jde se v pět domů. Ještě předtím se nestihne nic projednat, protože se opozičníci střídají u pultíku jako mouchy na sladkostech se zpravidla moralistními úvahami.

Opozice má nabízet alternativu, ne běžet domů

Předsedkyně poslaneckého klubu hnutí ANO Taťána Malá situaci, kdy se opozičníci radovali, jak na vládní koalici vyzráli, vtipně glosovala: „Jo, zatleskejte si, protože voliči budou šťastní, že Poslanecká sněmovna pracuje do pěti hodin. My jsme v minulém období obstruovali, máte pravdu, ale my jsme alespoň těm voličům měli co říct. Vy nemáte co říct a jdete domů. Hezký večer!“

Největší kauzou se stalo pokračování nejmenování ministra na návrh předsedy vlády prezidentem. Kdo kritizoval prezidenty předtím, že nechtěli jmenovat, neměl by teď jásat. S největším podivem je ovšem možné sledovat, jak údajný hrdinný voják utíká s roztřeseným hlasem k Andreji Babišovi, aby domluvil jednou Petru Macinkovi, jindy Tomio Okamurovi. To se bojí jim to říci do očí sám, když spolu mají jednat kupříkladu o zahraniční politice? Copak je předseda vlády vedoucí školní družiny? Nejsou to vše dospělí lidé?

Vracíme se tím na začátek. Jestliže někomu nevadilo vyjevování jasných případných následků vůči prezidentu Zemanovi (Klausovi, Havlovi), proč to vadí teď? Fandíme zákonům, názorové konzistentnosti, nebo už jde jen o fanouškovství s žerděmi pokrytectví?