O minulém režimu, aneb v nemocnici s Hrabalem
IVAN HOFFMAN
V nemocnici jsem četl Hrabala. Psát jsem svedl leda jednotlivé věty a zřejmě i pod dojmem Hrabalova „Života bez smokingu“ (Československý spisovatel, 1986) jsem přemýšlel: Co je dobrovolně, a co z nouze? Dnes to není akceptování režimu z nouze? Lze říct, že co se děje, si lidé přejí? Stalo se přání skutečností? Žijeme ve splněném snu?
Vrátit se po pětatřiceti letech k Bohumilu Hrabalovi, je jako rozhrnout pavučiny v opuštěném stavení, rozhlížet se po světnici, kde zaprášenému psacímu stroji dávno není do řeči, natož do diskuse s namachrovanými notebooky. Někdejší Hrabalův čtenář se nechal unášet příběhy autentického, zasvěceného vypravěče, aniž by zvláštní pozornost věnoval dobovým kulisám. Dnes ale jakoby ty příběhy ilustrovaly dobu, jakoby té době dávaly dodatečné vysvědčení, činily ji ne-li rovnou dobrou, pak jistě významnou, výjimečnou.
Nemohl jsem si pomoci, pronásledoval mne pocit, že Hrabalovi poumírali čtenáři, a noví se mu už nenarodí. To proto, že prostý člověk, kterého oslavoval a kterým se skrze literární imaginaci také stal, dnes nic neznamená. Dorůstající generace pohrdají tím, co Hrabal miloval, k čemu se na stáří nejraději vracel. Sotva pochopí vypravěčovu fascinaci těžkou manuální dřinou v kladenské Poldovce, a to, že ty čtyři roky, kdy dělal v hutích pomocného dělníka, bral obdivovaný spisovatel jako něco, co by si vybral, kdyby mohl ještě jednou žít.
Když se přemýšlí o politických režimech, je třeba před závorkou konstatovat, že si je lidé nevolí. Prostě se narodíme do své doby a jinou nemáme. Jsou lidé kompatibilní s jakýmkoli režimem, a tací, kterým by po vůli nebyl žádný. Hrabalova vlídná poetika o něm prozrazuje, že neměl zapotřebí být ani propagandistou, ani disidentem. Stal se angažovaným člověkem. Takového je třeba v každé době, neboť být vášnivě člověkem je vzácné, mimořádné. Hrabalovo svědectví o době, které se přezdívá „totalitní“, svádí k pokušení alespoň ve vzpomínce se té totality zhluboka nadechnout, alespoň ve vzpomínce vzít na záda to autentické břemeno, jehož pravé jméno je život…
Co tím chci říct, je, že na papíře vypadá dobře téměř cokoli, v praxi skoro nic. Tak je to s jakýmkoli politickým systémem. Vždy platí postřeh o šedé teorii a zeleném stromu života a věčná je tendence spoutat ve jménu teorie neposedného ducha, co oživuje, ve prospěch formy, která zabíjí. Jenomže z odstupu, úplně nakonec, se nezřídka zjistí, že co jsme považovali za fiasko, byl vlastně sukces, zatímco z oslavované změny se vyklube ostuda.
Když dnes sílí znechucení z kapitalismu, od kterého si po převratu většina občanů naivně slibovala bohatství, svobodu či spravedlnost, aby se pak dočkala od hrstky zvítězivších kapitalistů arogance, chamtivosti, šikany a cenzury, nikde není záruka, že kapitalismus bude vystřídán systémem, který bude k lidem vstřícnější. Dříve narození, kteří mohou z osobní zkušenosti porovnat dnešní kapitalismus se socialismem, a nejsou odkázáni na soudobou tendenční interpretaci minulého, mají docela problém se rozvzpomenout, co jim vlastně na socialismu vadilo! Musí jim napovídat mladší, co se tu dobu už jenom učili.
No a v budoucnu tomu nebude jinak. Na dnešní nemotorný, primitivní kapitalizmus se ještě bude vzpomínat s nostalgií, neboť to, co s politickým systémem provedou moderní technologie a umělá inteligence, bude mazec. Asi se nedá říct, že společnost kontinuálně degraduje. S každou další generací se pouze opakuje stále stejný pád, což ale dojde pouze pamětníkům. Ti ovšem už nemají šanci ani potřebu dělat s tím víc, než jemně pozvednout obočí. Tak po všechny časy a za všech režimů mrtví pochovávají své mrtvé, jak je to zmíněno v evangeliu (Mat. 8,22).
Oknem nemocničního pokoje se na mne přilétal podívat holub. Sedal na zábradlí balkonu. Občas si nesl v zobáku ratolest, po způsobu holubice míru. Vyfotografoval jsem si ho mobilním telefonem. Vzpomněl jsem si, že když Bohumil Hrabal vypadl na Bulovce z pátého patra přes zábradlí balkonu, podle jedné hypotézy krmil holuby. Také je ale možné, že se pro ten pád rozhodl. Tato doba už nebyla jeho. To důležité napsal, když bylo třeba, a k tomu, co mělo přijít, neměl komentář.
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc KVĚTEN 2026:
*****************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, Anonym 50,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 500,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Anonym 70,- Kč, Zdenka Pimperová 400,- Kč, ing. Jaromír Válek 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, ing. Jiří Viselka 200,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ladislav Konopka 2000,- Kč, František Burda 50,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Marek Janičko 500,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Zora Kudelková 200,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Anonym 5000,- Kč, Jan Petr 500,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Tomáš Dvořák 1000,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, V. F. Horák 500,- Kč, V. Trulley 500,- Kč
Celkem za měsíc: ... 20 660,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
(16 votes, average: 4,75 out of 5)
Loading...Podobné příspěvky
Dobrota ve službách zla
VLASTIMIL TLUSTÝ 18|07|2016 Bude to již téměř deset let, co mi Ladislav Henek, tehdy dramaturg Nedělní partie televize Prima,
Děda Mráz je idiot!
DAVID VLK „Milé děti tak se spolu zase uvidíme po Vánocích, tak si ty vánoční svátky hezky užijte, ať
Ivane děkuji. Pohladilo mě to na duši.
Bohumil Hrabal, který miloval lidi, a svým ironickým ale lidským humorným způsobem nám nastavoval zrcadlo, abychom si víc vážili života.
Se v setkal s krvavou Madlou (Albrichtovou), a prý s ní pokecal.
Pokecal s hamižnou zlobabou, která lidi nenáviděla, pohrdala jimi, milovala války, a bez rukaviček sprostě seřvala každého, kdo se jí postavil do její sobecké cesty (a pokud neuhnul, tak …..).
O dva roky později Bohumil Hrabal „vyskočil“ z okna.
Hezké pane Hoffmane, ale nedivte se, že mladým Hrabal nic neříká, on nebyl jednoduchý na čtení ani v minulosti. Moc se mi líbily filmy které podle jeho knih natočil Menzel, ale kniha kterou mi bylo možno číst pak..občas mi unikaly souvislosti, Hrabal už tehdy nebyl moc lehké čtení, nedivte se, že dnešní mladí čtenáři s prostoduchým klipovitým myšlením, kterým dělá problém pochopit text o dvaceti řádcích nemohou Hrabala nikdy přečíst. Můj kamarád, který vede literární kavárnu už roky a úspěšně si nedávno posteskl jak ho mrzí že mladí jsou čím dál tučnější a mají čím dál víc prázdné oči. Nicméně si myslím, že systém, který jsme dnes vytvořili je mnohem horší normalizační socialismus, který veřejně deklaroval, že jiné názory netrpí. Tento podivný režim fialové junty pokrytecky hlásá svobodu, ale lže, šikanuje, šmírují, fízluje a po demokracii jen šlape
Zázraky se (ne)dějí
Za skvost mezi literárními díly považuji novelu, esej Hermanna Hesseho „Steppenwolf“. Právem za své dílo dostal Nobelovu cenu míru. Je nadčasové a promlouvá do duše, do naší podstaty pozemského bytí. Co vysoce oceňuji je především možnost vlastních (filozofických) úvah, protože se dotýká samé podstaty žití každého z nás.
Víme, že se jedná o samotáře (stepního vlka, kojota), který zbytek svého života zasvětil humanitě a s ní spojeném míru. Ale i on musel rukovat a když vypukla vojna byl odveden na jeden z úseků fronty do horské oblasti. Když došlo ke střetu, zastřelil řidiče vojenského náklaďáku. Auto s vojenskou posádkou se zřítilo ze srázu a vybuchlo, on jako střelec přežil. Pocítil obrovskou úlevu, protože pro tento okamžik se mu podařilo vyváznout živému. Přežil proto, aby mohl po válce o to více usilovat o mír. Čtenář je nucen pokládat si otázky. Jedna u nich je vtíravá. Co když ve vojenském autě byl ten, kdo by ho v případě, kdyby příběh nedopadl pro pisatele šťastně zastoupil a toužil po míru naprosto stejně jako autor, ten šťastnější přeživší…
Také se objeví vzpomínka na mládí, kdy zažil milování na rozkvetlé louce a stromy s první dívkou. Nebyl tedy takovým samotářem. Četl jsem tu esej německy. Němčina má ve slově der Steppenwolf synonymum. To slovo též značí „stepující vlk“ a to zcela odpovídá ději. Jeho samota odpovídá stárnoucímu muži, jenž je plný vzpomínek z nichž ve chvíli nostalgie čerpá. Je ctitelem vážné hudby a je mu blízká víra v Ježíše Krista a Boha. Když hudební zážitek skončí, jde s chutí do blízkého nočního baru s názvem „Zur Hölle“, Peklo, Inferno. Je příjemně překvapen dívkou, která je velice inteligentní a s níž se vždy velice rád vidí. A tak po božském zážitku zavítá do Pekla a cítí smutek, když tam právě není ta, s níž má chuť si povídat a rozjímat.
Obdivuje čistotu, s níž udržuje paní bytná chodby domu a cítí vůní květin v truhlíkách za oknem. Vše voní čistotou a je útulné. Sám má ale v bytě nepořádek, když pokládá přečtené knihy do obrácených pyramid. Když tleskne nebo kýchne, pyramidy se zřítí. Zde nám dává autor najevo, že obdiv k čistotě a řádu je samozřejmý, i když sám ten pořádek nedovede udržovat. Můžeme tedy každý z nás obdivovat něco, co sami nezvládneme.
Když se do do tohoto díla začteme, čeká nás kapitola nazvaná „Nur für Verrickte“, „Jen pro šílené“. Zde je shrnuto všechno to, co si myslíme sami o sobě, jak bychom chtěli ctnostně žít, ale řetězec náhod, z nichž si mnohé sami vyhledáváme, nám znemožňuje původní předsevzetí. Mluvím a píšu o míru, jsem schopen věnovat mu své celoživotní dílo, věřím v Pána, ale po setkání s Bohem v koncertní síni či divadle zamířím do „Pekla“, protože tam hledám pohlednou, inteligentní společnici, která mě svým šarmem učarovala. Abych přežil válku musím sám zabít, abych nebyl zabit. I jako cnostný jsem prožil nevázaný sex v rozkvetlé přírodě. Já, já nepořádník, kterého nebaví uklízet obdivuji bytnou, která udržuje v domě čistotu a pořádek. Jsem to vůbec ještě já, se svými původními předsevzetími? Změnil jsem se v někoho, kým vlastně nejsem…? Nebo jsem právě takový, ale sám sobě jsem se zidealizoval? Jsem vlastně tím mírotvorcem, když jsem byl schopen zabít?
Tož, asi tak. To dílo je vstupenkou k vyšším metám poznání.
Mějte se hezky.
Myslím, že lidé si nemohou vzpomenout nejen na to, co jim na socialismu vadilo, ale ani na to, co jim chybělo. A je fascinující, že třeba mně toho dnes chybí mnohem víc než tehdy. A teď jdu podespat petzici za euthanasii, aby už lidé nikdy nemuseli „omylem umřít při krmení holubů“: https://www.proeutanazii.cz/cz/petition/detail/1
Tahle doba už není dobou mojí.
Kolik generací nás seriorů ve zralém věku ,takhle stručně hodnotí to jim nepochopitené běsnění a pinožení okolo nich a hodnotí.
A tak se nám z mnoha dnes zdají rájem ty časy
které podle nás stály jen a pouze za h o v * n o
A vůbec nedokážeme pochopit toho ,kdo svoje brodění se dnes už až po krk ve srač+kách a zabijácké nenávistné špíně z nadšením přijímá jako svůj progresívní pokrokový myšlenkový a politický směr
Kapitalismus na tomto území skončil definitivně s první světovou válkou, to co přišlo po plyšáku je normální korporátní fašismus, tedy jen jiná variace socialismu. Tedy socialismus opravdu zvítězil, nemá ve světě alternativu, jen fůru různě odpudivých forem.
A co týče časů předplyšákových, v mém okolí teda mezi pamětníky převládají ti, kteří to dovedou říct docela jasně: především kariéra opřená o kontakty a nesvoboda projevu – tedy přesně to, k čemu jsme z té éry nadšeně vrátili.