25.12.2015
Kategorie: Politika

O bruselské totalitě (VI.): Levicový státní dirigismus ničí přirozený řád společnosti

Sdílejte článek:

JIŘÍ FUCHS 25|12|2015

Levičáctví je především určitou filosofií společenského života – ne jen názorem o výši daní. Vychází z nemožné, kolektivistické filosofie člověka, v níž je společnost podstatně nadřazena jedinci. Jedinec je v tomto pojetí odosobněn, to znamená, že je zbaven své vlastní finality a osobního smyslu života. Je primárně částí společenského celku a smysl jeho života je dán výhradně fungováním ve společnosti. Občan se tím stává majetkem státu; to platí bohužel i o dětech. Záleží pak výhradně na nahodilých okolnostech, kolik svobody k normálnímu rodinnému životu stát milostivě dopřeje.

[ad#clanek-respo]

Tato ontologicky zvrácená kolektivistická představa o poměru jedince a společnosti je v levicovém myšlení zkompletována dvěma neméně zvrácenými představami: etickým relativismem a rovnostářstvím. Etičtí relativisté stavějí lidskou svobodu nad mravní zákon; dělají z ní absolutní princip mravnosti. Tím garantují mocenské svévoli všeho druhu neomezené pole působnosti i beztrestnost. Záleží zase jen na nahodilých okolnostech, v jaké míře se to vše konkrétně uplatňuje.

Etický relativismus tedy svou povahou umožňuje, aby byly za mravní normy prohlášeny jakékoli rozmary či ideologické šílenosti mocných. V kombinaci s kolektivismem je tím v rámci levicového myšlení morálně ospravedlněn neomezený státní dirigismus. Proto mohou levicoví politici s čistým svědomím vtělovat svoji voluntaristickou pseudomorálku do legislativ bez omezení a stavět tak jinak mravně smýšlející mimo zákon. Záleží zase jen na nahodilých okolnostech, v jaké míře se tato systémová nespravedlnost konkrétně realizuje.

Ke stejným důsledkům vede i levicový axiom rovnostářství. Především koresponduje s kolektivismem v tom, že také podceňuje lidskou individualitu a ignoruje autonomii osobního života. Pramení tedy také v ontologické dezinterpretaci lidského bytí.

Zatímco východiskem kolektivistické degradace lidských jedinců je monistické zglajchšaltování reality, rovnostářství vychází z absolutizace druhové přirozenosti lidí, v níž jsou si všichni rovni – jeden člověk není více člověkem, než kterýkoli jiný. Jako je ale pravdou, že všichni lidé mají stejnou specifickou přirozenost, tak je neméně pravdou, že se navzájem liší svými individuálními přirozenostmi. Všichni jsou lidmi, ale každý je lidský originál.

Jestliže tedy monistický omyl vyúsťuje v antropologické aplikaci do kolektivistického odosobnění lidského bytí a života, pak do téhož bodu vyúsťuje i antropologický omyl rovnostářů o lidském bytí. Jejich ukvapenou redukcí na obecné lidské bytí dochází k extrapolaci rovnosti, která představuje stejnou depersonalizaci lidského bytí a života. Principiální odosobnění je tedy bodem konvergence kolektivismu a egalitarismu; je antropologickým principem levicového myšlení.

Trvalý sklon levičáků k etatismu, v němž se občan stává pouhou figurkou na šachovnici mocenských her státu, vyplývá nejen z jejich kolektivismu, ale i z jejich ideálu rovnosti. Neboť takovou protipřirozenou míru rovnosti, v níž se marginalizují přirozené individuální diference občanů, je možné prosazovat jen mocensky.

Expanzí levicového myšlení dochází ve veřejném mínění postupně k apoteóze rovnosti, pokládané za atribut demokracie. Tím se otupuje smysl pro občanské svobody a citlivost vůči rostoucímu zasahování státu do soukromí. Zneužívání státní moci pro vychovatelské ambice levicových ideologů je např. veřejností čím dál víc vnímáno jako normální, ne-li přímo záslužné. Západní společnosti tím otevírají prostor novému politickému útvaru: totalitní demokracii.

Přesvědčení demokraté pokládají takové spojení za oxymóron, protože odporuje jejich zkušenosti, myšlenkovým návykům a fixacím na fenomény. Měli by ale věnovat větší pozornost jak vnitřní logice levicového myšlení, které ovládlo terén, tak i společensko-politické realitě, kterou už levicová ideologie prakticky utváří.

Přitom by si mohli položit otázku, jak je možné, že ve svobodné, domněle netotalitní, vyspělé demokracii, dochází k takovým systémovým praktikám, jakými jsou: mocensky organizovaná indoktrinace předškoláků,  absurdní zrovnoprávňování sexuálních menšin na úroveň normálních, tj. přirozeně daných rodin, diktatura politické korektnosti,  legislativně vynucovaná převýchova myšlení a chování občanů k údajně vyšší humanitě.

Tato postmoderní humanita je založena na triumfu levicových pseudohodnot egalitarismu a kolektivismu, které jsou v zásadním protikladu s lidskou přirozeností. Jejich neomalené prosazování proto uráží i zdravý rozum. Ten se však pod tlakem kulturních marxistů ze západních společností vytrácí. Proto v nich rezonují takové rovnostářské představy o spravedlnosti, v nichž jsou jako kolosální nespravedlnosti levicovými ideology identifikovány:

  • a/výlučné mateřství žen, fyzické trestání dětí, privilegia normálních rodin;
  • b/ odpor: proti adopci dětí homosexuály – proti zákonům o rovnosti – proti antidiskriminačním zákonům – proti zákonům o nenávistných projevech – proti nekritizovatelnosti ideologicky zvýhodňovaných menšin.

[ad#clanek-respo]

Egalitarizovaná spravedlnost ale ve skutečnosti není ničím jiným než masivní lavinou nespravedlností, jíž je smeten samotný koncept přirozeného řádu společnosti. Jestliže totiž odporuje nějaký prosadivší se ideologický koncept přirozenosti, produkuje nespravedlnost jak na běžícím pásu, systémově, a stává se tím samým nespravedlností bytostnou. To je také případ rovnostářské ideologie, která ignoruje individuální přirozenost, zatímco lidská přirozenost se realizuje jen jako individuální.

Bytostná nespravedlnost však představuje takovou míru nespravedlnosti, jež může být prosazována jen totalitně. Jestliže jsou přesto stoupenci Nové levice sériově prezentováni jako advokáti sociální spravedlnosti, pak to svědčí o velice pokleslém chápání spravedlnosti v daných společnostech.

ZDROJ: distance.cz

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (4 votes, average: 4,50 out of 5)
Loading...