Spojené Státy Evropské
Naposledy se o Spojených Státech Evropských (SSE) zmínila Ursula von der Leyenová, která na podzim vystřídá mého oblíbence Junkera Drunkera na sesličce prezidenta Evropské Komise, tedy nejvyšším postu v celé Evropě. Ursula prohlásila, že jejím cílem jsou mimo jiných moc prima věci Spojené Státy Evropské.
Tahle myšlenka ovšem v konkrétních zemích EU nebudí úplně nadšení. Dá se bez nadsázky říct, že už současná neformální Franko-Německá říše se sídlem v Bruselu byla jedním z pádných důvodů, proč Britové před 3 lety volili odchod z EU, i když stávající podoba Brexitu je zase ještě jiný příběh. Už dávno nikdo ani nepředstírá, že zájmy EU nejsou ve skutečnosti vůlí Německa a Francie. Je naprosto běžné, že tyto dvě velké evropské ekonomiky něco ukuchtí za zavřenými dveřmi a za chvíli to poslušně odhlasují ve vteřinovém hlasování europoslanci. Francouzský prezident Macron co chvíli vyhlásí, jaká bude podoba EU a komu se to nelíbí, ten musí odejít. Německá kancléřka Merkelová je spíše mužem činu, a tak si jezdí po světě a domlouvá oficiální dohody jménem EU, vzpomeňme například onu dohodu o vracení migrantů s Tureckem, která nefungovala ani na papíře.
SSE už tedy v podstatě existují, jenže oficiálně jim do toho pořád ještě kafrají rebelové z V4 a příležitostně se cuká i Rakousko nebo Itálie a na to, pochopitelně, v Bruselu nemají náladu.
Národ jako umělý konstrukt? Roztomilé
Strašně mne baví výkřiky levicových idiotů, že národní stát je umělý konstrukt a že evropský superstát je prostě nevyhnutelný a máme se s tím smířit. Neumím si přitom představit nic umělejšího a na sílu zpatlaného než právě SSE. Není to ani jako když do pytlíčku hodíte kuličky různých barev a protřepete. Mnohem víc je to jako když se tam snažíte narůzno vecpat bezmála tři tucty úplně rozdílných kravinek a doufat, že se to uvnitř nepokouše.
Jednotlivé státy EU toho mají pramálo společného
Státy EU v žádném případě nespojuje minulost, spíš naopak. Evropská historie je historie států, které se navzájem zrazovaly, napadaly a mydlily se ve válkách o sto sedm. Menší národy, jako Čechy a Moravany, si pak pro sebe zabraly větší národy, často znovu Německo a Francie, prostě kdo zrovna víc ukázal zuby a měl lepší armádu. Přijde mi brutálně odporné, že se po nás chce, ať se naší poměrně čerstvé svobody a vlastního státu ochotně a s úsměvem vzdáme.
Současný trend EU ani náznakem nebere v úvahu rozličnost zájmů svých států a také jejich historie. Příkladem je tolik omílaná migrační politika, která se ovšem snadno vleze do sloganu „Přijmeme vše, jsme humánní.“ Jedním z důvodů má být koloniální minulost Evropy, jak se říká. Přitom pochopitelně jde o koloniální minulost jen některých států, jež se třeba v případě Belgie nebo Francie rovnala genocidě statisíců Afričanů. Jejich dědové byli hovádka, takže jestli to za ně má někdo vyžrat, tak potomci a nikoli sousedé.
Je fakticky úsměvné, když tyhle postkolonialistické země ohrnují frňák nad postkomunistickými zeměmi, protože prý vzhlížíme k Rusku a nemáme ty správné liberální názory. My přitom pořád ještě většinou vzhlížíme k Západu, ale ne k tomu dnešnímu řízenému ultra levicí, ale tomu svobodnému, barevnému a kapitalistickému, na nějž jsme kdysi pokukovali přes ostnaté dráty.
Ono ale nejde jen o rozdíly mezi Západem a Východem. Zájmy francouzského obchodníka se sýry budou jiné, než řeckého hoteliéra, německého pekaře, českého automechanika, italského kavárníka či bulharského stavaře. Jednotlivé státy mají jinak založené i fungující ekonomiky a je jen logické, že potřebují vlastní zahraniční politiku, a ne být jen bezmocnou loďkou v moři superstátu bez špetky národní hrdosti, historie nebo sportovní rivality.
To vím já, víte to vy a ví to normální lidé po celé Evropě. Není důvod tvářit se překvapeně, že to špičky EU ani trochu nedojímá.
Jak toho chtějí asi dosáhnout?
Jediná čestná cesta, tedy celoevropské referendum, zda se voliči chtějí vzdát jedinečnosti národa a státu ve prospěch matky Brusele, nikdy neproběhne. Nikdy se nás nezeptají, nikdy si nevyslechnou naši odpověď. Vědí, jak by dopadli. Kdyby Evropané jen trochu chtěli SSE, určitě už nás dávno zahrnuli studiemi a průzkumy, jak naprostá většina v tom kterém státě chce vyměnit hymnu a vlajku za Evropské společenství pod diktátem Německa a Francie. Mám slabé tušení, že by to formulovali krapet jinak.
Třebaže vize superstátu je holý nesmysl, ten sen v očích extrémních levičáků žije dál.
Jak toho dosáhnout, když celoevropské referendum nepřipadá v úvahu?
Nápovědu jde určitě hledat mimo jiné v dalším výroku von der Leyenové, která by si přála nahrazení stávající zahraniční politiky centrálním befelem z Brusele. „Musíme mít odvahu přijímat zahraničněpolitická rozhodnutí kvalifikovanou většinou,“ zdůraznila ve svém prvním projevu.
Jasně, Lisabonskou smlouvu na ně, na tvrdohlavé národy, co pořád ještě hloupě trvají na svém patriotismu.
Může se zkrátka stát, že se jedno ráno probudíme a v novinách si přečteme, že se v noci sešla skupinka evropských premiérů a ministrů a většinou si odhlasovali, že už nejsme Česká republika, už nejsme nic. Ani ta hvězda na vlajce.
Nemůžu se zbavit dojmu, že jednu nasilu sjednocenou evropskou říši jsme tu jen nedávno měli. A fakt to nedopadlo pro nikoho dobře.
Loading...