20.6.2023
Kategorie: Společnost

Nevěřím, nevěřím, nevěřím. A nejspíš už nikdy nebudu

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Důvěra ve vládu, stát, jeho úřady, v mezinárodní spojenectví i jednotlivé spojence. Ta se ze mě začala vytrácet během akce na ožebračení pod označením Covid, definitivně se rozpouští s válkou na Ukrajině. Washington Post přišel s informacemi o tom, kdo stál za výbuchy plynovodů Nord Stream 1 a 2. Byli to prý Ukrajinci. Jednali na vlastní pěst. A já tomu už prostě nevěřím. Pokusím se to obhájit.

Už během roku 2016, kdy Donald Trump rozjel svůj vítězný tah na nejvyšší post v Bílém domě, se začaly ozývat ničím nepodložené drby, že Trump je napojený na Rusko. Po nástupu do funkce byl celý svůj mandát neustále pod kanonádou médií a svých politických oponentů, že je napojený na Rusko, ruské peníze i politiky. Američtí novináři, mimo jiné také z Washington Post, dostali dokonce Pulitzerovu cenu za to, jak odhalovali jednotlivé propletence v Trumpově politice, napojené na Rusko. Poté co mediální lynč Trumpovi prohrál další volby, vyšlo najevo, že to všechno byly smyšlenky, které vyšly z kruhů Hillary Clinton. Bohapusté smyšlenky.

Nyní je Donald Trump obviněn z 36 nebo 37 bodů, čeká ho ostře sledovaný a dehonestační (ne-li rovnou dehumanizační) soud, média kvičí, že mu hrozí kriminál, a bude nám dovoleno sledovat naprosto ubohé divadlo, které bude mít za cíl jej před přicházejícími prezidentskými volbami zdiskreditovat. Stačí, když nevyhraje. Nejde o Trumpa, jde o mocenskou hru. (To samé můžeme pozorovat v malém u nás. Když se blíží volby, otevře se splaškomet s Čapím hnízdem nebo postiženým synáčkem Andreje Babiše, případně vilami ve Francii, je jedno s čím. Nyní nás volby nečekají, divadlo s Babišem je tedy odložené. Zatím. Zase se Kalousci budou fotit s postiženým synem bývalého premiéra, aby mu uškodili, zase přijdou šokující odhalení a soudy, pracující v ten nejvýhodnější moment.) Že to ničí fasádu takzvané demokracie, je vykonavatelům popravy samotné demokracie ukradené. Jde o ovládnutí prostoru. O moc.

Můžeme nahlédnout i do pronásledování lidí, kteří se pokusili odhalit hnilobu pod slupkou svobodných USA. Viz Edward Snowden a jeho naprosto odzbrojující odhalení, jak si Spojené státy vytvářejí ze svých spojenců, ale i obyčejných lidí, lokaje odposloucháváním jejich hovorů a monitoringu jejich komunikace na internetu. Snowdenova odhalení přikryl čas, praxe jede beze změny, jen Snowden se musel ukrýt před drápy americké pomstychtivosti do Ruska (to jej rádo a vypočítavě ukrylo, protože tím mohlo kopnout USA do slabin). Podobně to je s Julianem Assangem, který už je jedenáctým rokem na útěku nebo v kriminálu. Jen proto, že odhalil válečná zvěrstva našich spojenců, tedy Američanů.

The Guardian, deník poplatný době, informoval, že válku v Iráku, kde Američané zabili 300 tisíc civilistů (a nikdo jim nezakazoval soutěžit na Olympijských hrách), provázelo z úst ústředních představitelů USA celkem 935 dezinformací. Lží, které pomohly spustit naprosto cynickou válku. Hlásnou troubou všech lží pak byl „prestižní“ deník The New York Times (další deník, který dostal Pulitzera za odhalování Trumpova provázání s Ruskem). Po 11. září byli lidé vystrašení, dalo se s nimi tedy manipulovat. Prezident George Bush mladší toho využil a lhal celému světu. A hlavně, z lhaní udělal institucionální věc. Propracoval lež do oficiální politiky státu. Lhalo se vždy, ale od Bushe se lež povýšila na systém.

Ale vraťme se do současnosti. Plynovod Nord Stream 1 a obzvláště 2 byl trnem v oku jak Donalda Trumpa, tak i Joe Bidena. Trump mluvil o sankcích vůči Německu, pokud z projektu nevycouvá, Biden pak na tiskové konferenci ještě před výbuchem Nord Streamu řekl, že zastavení spuštění plynovodu si umí Američané zařídit po svém. Věřím, že umí a že to i udělali.

Pak do toho duní jako prázdné sudy břidlicový plyn USA. Před válkou na Ukrajině břidlicový plyn tak trochu umíral na úbytě. Zemní plyn, převážně z Ruska, byl daleko levnější, ekologičtější a dostupnější. Americký byznys s břidlicovým plynem, z ekologického hlediska naprostá katastrofa, se v Americe potácel na pokraji zhroucení. Válka na Ukrajině a výbuch Nord Streamů byl pro americký břidlicový plyn a na něj napojený průmysl jako živá voda. V Evropě nastala panika, ceny se znásobily, Američané mohli byznys rozjet ve velkém. Ne ve velkém, ale v gigantickém.

Rusko nezvládlo diplomaticky a politicky válce uhnout. A stalo se tak hračkou v rukou Američanů, která může být všem jen pro smích. Stejně jako zbytek Evropy, která si své ožebračování ve prospěch Američanů užívala celý minulý rok, a užije si ho ještě do sytosti v dalších letech. Amerika nemá spojence, má jen lokaje nebo nepřátele. A lokaj za americké „přátelství“ musí platit přiměřenou cenu. Tak platíme. A platit budeme.

Západní struktury jsou bezprostřední součástí našich životů, děsí mě, že instinktivně přestávám věřit našim politikům, státu i spojencům. Jako považuju za barbary Rusko, za stejné barbary považuju i Američany. A děsím se chvíle, kdy náš prostor začne vojensky ohrožovat i Čína, kterou Američané nutí do války podobně jako Rusko. To pak zjistíme, že jsme jen mezi barbary a sami se barbary stáváme. Je dobré si připomenout i ten odpor napříč Evropou, když francouzský prezident Macron nadhodil, že bychom neměli na slovo poslouchat USA a vytvořit si vlastní mezinárodní politiku. Ten odpor byl až absurdní.

Přičemž důvěra ve vlastní stát a spojence je klíčem pro udržení stability. Ta mizí, ztrácí se. Američané už lhali tolikrát a v natolik klíčových otázkách (viz krátký výčet výše), že už není důvod brát je jako hodnověrný zdroj informací, ale jen za hodnověrnou výuku té neostřejší propagandy ve vlastní prospěch. Na novináře Washington Post určitě zase čeká Pulitzerova cena. Za lži to nejvyšší ocenění. Jako když dali Baracku Obamovi Nobelovu cenu míru za nic, načež on pokračoval v krvavých dobrodružstvích USA a dvě další krvavá dobrodružství, vinou nichž jsme od roku 2015 pod permanentním nátlakem migrace, sám zahájil. Nezastavil jedinou válku, jen dvě další rozjel.

To byl ale proruský text, že? Podobně ovšem hledím i na Rusko. Stačí zmínit vězně svědomí Alexeje Navalného. Kde jemu je konec? Ve vězení. A chystá se s ním velký proces, kdy bude pod smyšlenými záminkami odsouzený na další dlouhé roky ve vězení. Stát se stává tyranem v okamžiku, kdy začne potírat opozici. To Rusko právě teď dělá (stejně jako USA, když se snaží odstranit Trumpa z nadcházejících prezidentských voleb s pomocí vlastní justice). I Rusko si vládne s pomocí lží a strachu. Podobně jako USA. Jen USA jsou „světovým strážníkem“, tak to dělá s globálními dopady. Ovšem „světovým strážníkem“, který má nadité kapsy úplatky a křivé svědectví i pod přísahou je pro něj už rutina.

Tím, že člověk kritizuje stav práv a svobod v místě, kde žije, nepodporuje „protivníka“, ale chce vést dialog o možnostech naší vlastní společnosti, která se sama utápí v překrucování pravdy a v mocenských bojích, kde se tleská lžím a nenávisti a kde si naše republika hraje na sice užitečného, ale naprostého idiota. Viz například naše role u Tchaj-wanu, kde jsme v pozici velmi užitečného lokaje/idiota USA. Viz podpis pod „obrannou“ smlouvou s USA, kterou podepsala naše domina Černochová. Viz náš podpis pod migračním paktem. My máme stát na svém místě, hájit před velmocemi svou pozici a sem tam jim dávat pohlavky, když se chovají příliš… velmocensky.

A je jedno, na kterou stranu by ty pohlavky měly létat. V okamžiku, kdy jsme se stali loutkami, začali jsme ztrácet hodnotu jako samostatný stát. Teď jsme loutkami USA, stejně jako jsme byli loutkami Sovětského svazu, Velkoněmecké říše nebo Rakousko-Uherska. Představitelé Africké unie zajeli do Kyjeva i Petrohradu, aby se pokusili popíchnout válčící strany k míru. To měla a má být naše role. Začínám státností naší země pohrdat. Nevidím v naší republice už prakticky žádné hodnoty. Kulturu nemáme, politiku nemáme, důstojnost nemáme. Jako kdybychom nebyli. Hadr na holi jiných. Jen jazyk máme nádherný, překrásný.

Psal jsem si s jednou čtenářkou, která pravila, že uvažuje o emigraci. Děti jsou tu vysloveně v ohrožení. Pravil jsem, asi naivně, že bychom měli spíš dětem předávat lásku k zemi, aby ji v budoucnosti dokázaly chránit a bít se za ni. „Že by měly stát za svou zemí? Jednak ta země už vůbec není naše, je prodaná, jednak nestojí ona za nimi. Škoda takové krásné země, jako byla ta naše,“ napsala mi. A má svým způsobem pravdu.

Podobně ovšem naši předci mohli uvažovat při národním obrození. Vzdát to, renesanci češtiny i důstojnost národa hodit do stoupy a definitivně se poněmčit. Nestalo se. Čtenářka má pravdu, přesto má smysl říkat, že to jde i jinak. A že je to naše země, kterou, už zase, prodali, prohráli, ale my si ji vezmeme zase zpátky. Zase jí vrátíme důstojnost, kulturu, hodnotu, sebevědomí. Co jiného zbývá? Nic. Dějiny nejsou jen v učebnicích a historických knihách, dějiny se dějí teď a tady. A je i na nás, kudy se vydají a co se za sto let o naší době bude učit. Můžeme skončit jako poznámka pod čarou s nadpisem – největší lokaj a idiot – ale také nemusíme. Je to na nás. My ty dějiny právě teď tvoříme. I když to tak, přiznávám, moc nevypadá.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (40 votes, average: 4,58 out of 5)
Loading...
52 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)