22.6.2016
Kategorie: Ekonomika

Nerozdávej, co ti nepatří…

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ 22|06|2016

Sociální inženýři vycházejí z premisy, že napravují nějakou sociální nespravedlnost. Jenže zapomínají dodat, že ta domnělá nespravedlnost je to jen z hlediska jejich pozorovatelny, a že jejím opravováním páchají nespravedlnost jinou a jiným.

[ad#clanek-respo]

Jinak řečeno, vycházejí z premisy rovnostářství a práv na stejný životní standard, či spíše komfort. Už nehovoří o zásluhovosti, o tom, že životní standard jednoho každého je přesným obrazem jeho užitečnosti ve společnosti. Jeho tržní ceny, pokud ceny jsou nositelem hodnoty a vzácnosti.

A to je právě jejich hluboký omyl (přesněji chyba jejich doktríny). Protože máme empiricky ověřeno, že různí lidé mají nejen různý vzhled, ale i různou výšku, různou váhu, různé schopnosti a také jsou různě užiteční, je zcela logické a správné, pokud mají také různé životní standardy.

Nechci tím říci ani náhodou, že někteří lidé jsou bezcenní, jen že mají různou míru zásluh. U některých jedinců je jejich přínos spíše zanedbatelný, či dokonce negativní. Ano, mějme dostatečný ohled k těm, kdo se ocitají bez vlastního zavinění na okraji existence. Mějme k nim ohled, individuálně řešený, ale ne takový, abychom tím likvidovali sebe, či své blízké. Rozdávat můžeme jen to, co si můžeme dovolit a jen tolik, abychom se sami neocitli ve stejné situaci.

Nepochybně existovali a existují lidé, kteří jsou schopni rozdat vše, co mají, ve prospěch těch, kteří mají málo, nebo nic. Ale pokud si tu situaci rozebereme po částech, pak ti jednotlivci byli v prvním stádiu majetní více, než potřebovali. Rozdali majetek chudým a stali se tak stejně chudými, jako ti obdarovaní. Už nemohou nikomu pomáhat, protože též nemají nic. Ti chudí, pokud to nebylo v důsledku nějaké nemohoucnosti, či špatné konstelace, byli chudí proto, že si s nimi nikdo nechtěl směňovat svůj majetek za jejich užitečnost — práci.

Tedy ten, který rozdal vše, co měl, se nyní zařadil do skupiny těch, kteří již nemohou práci jiných dále nakupovat a platit. Spotřeboval si svůj majetkový kapitál sice humánním a citlivým krokem, ale nyní už je také odkázán na toho, kdo se nezachoval nezodpovědně a lépe hospodařil.

Chudí jsou chudí proto, že toto pravidlo neznají. Nikdy nesmíš spotřebovat vše pro krátký okamžik slávy, nebo pomíjivého pocitu. Chudí přistupují ke svému momentálnímu majetku s pocitem, že to je prostředek k uspokojení momentální tužby, nehledí příliš na zítřek. Zítra také nějak bude, hlavně že dnes jsem si zvýšil svoji společenskou prestiž. Jenže to je omyl. Nezvýšila se prestiž, jen momentální status.

Samozřejmě, všichni lidé touží po tom, co nemají. To je správné a je to motorem celého lidského pokroku. Dosáhnout svojí námahou a vynalézavostí toho, po čem touží. To přesně dělají podnikaví lidé, řekněme podnikatelé. I člověk s nejmenší dovedností s ní vlastně podniká tím, že s ní obchoduje. Kdyby rozdal veškerý svůj um (svůj majetek), už nebude schopen svoji pozici zlepšovat ani ke svému, ani k cizímu prospěchu.

Někteří se ale domnívají, že pozice těch chudých je nespravedlivá tím, že nemají totéž, co mají jiní. Neuvažují rozdílné možnosti a atributy jednotlivců, ale proponují, že všichni mají právo na stejný, nebo co nejstejnější blahobyt. Možná by se divili, kdyby někdo navrhoval, aby se zrušily různé prestižní soutěže, počínaje Zlatým slavíkem, fotbalovou soutěží, mistrovstvím světa v hokeji, Wimbledonem, či jinými. A asi by se ošívali, kdybych argumentoval, že to je přece krajně nespravedlivé, že Dolní Bukvičky jsou trvale ponižovány Manchesterem United, či proč můj falešný zpěv nemá stejnou prestiž, jako zpěv Freddy Mercuryho, či Monserrat Caballe.

Ale stále se objevující opravovači řádu světa nejsou konzistentní a různost schopností a různost odměn u jedněch tolerují a u jiných jim přichází nepřijatelnou a nespravedlivou. Protože takový koncept spontánním vývojem nemůže vzniknout pro svou nepřirozenost, k prosazení této vize obvykle hledají dva silové nástroje: obvykle stát, jako vykonavatele legitimizovaného násilí, a nějakou masovou základnu, která je k prosazení takového cíle deleguje.

Výsledkem je obvykle snaha vybudovat tak tzv. stát blahobytu, welfare state, sociální stát, který bude zasahovat do všech jevů počínaje ekonomikou, až po jednotlivá dílčí lidská jednání tak dlouho, až narazí na limit demotivace plátců a nezřízených nároků příjemců.

Jenže chudí lidé neumí být bohatí, nenaučili se tomu! Pochopili jen efekt, ale ne příčinu. A tak utápí i malé bohatství v chrámech konzumu, slouží modle konzumentarismu, který je kladen na piedestal, využívají práv bez povinností, hromadí snobské předměty, na které ve skutečnosti nemají, neumí hospodařit… Cizí markety jsou narvané lidmi, kteří se rvou o hlouposti ve slevách. Nakoupí si spoustu zbytečností, které vůbec nepotřebují, ale nekupte to za ty prachy… Vyjdou zpití svým domnělým bohatstvím z těch „chrámů pitomosti“ a začnou řešit, že nemají na nájem, na vzdělání, na léky, prostě na běžný život.

Zanadávají si, zaparkují nákupní koše a druhý den si dají repete… Ještě stihnou pomluvit sousedy, naplivat na politiky, které si sami zvolili, a pak si sednou do plechovek, natankují předražený benzín a jedou někam na grilovačku. Nějak nevím… A diví se, že vychcánci nahoře jenom těží z vlastní moci a hlouposti všech. Vždyť stačí těm pitomcům hodit jenom pár drobných v akci anebo koblihu a zase půjdou a hodí to těm „správným“. Bohužel to funguje…

Dnešní koncept tzv. liberálního socialismu se sice vyvaroval extrémní (a zcela nefunkční) revoluční formy, tj. vyvlastnění výrobních prostředků, jako to udělali jeho předchůdci, ale používá jen méně viditelné formy téhož.

Z nejsnáze viditelných nástrojů je to zcela absurdně vysoké a ještě k tomu progresivní zdanění, danění několikanásobné, řetězené, enormní danění práce jako takové, skrývání daní za údajné pojištění, které však nenese znaky pojištění, centrální regulace veškerého ekonomického i neekonomického jednání, pohrdání soukromým majetkem, intervenční zásahy do tržního prostředí prostřednictvím dotací, subvencí, budování nekalé konkurence se státní podporou, selektivní daňové prázdniny, a celá paleta dalších prvků, které ničí informační hodnotu cen na trhu.

Z tržního prostředí je tak centrální mocí státu odstraňováno vše, co by mohlo signalizovat správnou alokaci kapitálu a navíc je účinně bráněno domácímu kapitálu vůbec vznikat. Prostředí je nazýváno tržním a kapitalistickým, ačkoliv trh je odstraněn a kapitál prakticky neexistuje. Vše pod vlajkou domnělého sociálního státu.

A ve finále z toho mají báječný doživotní kšeft jen ti, kteří toto přerozdělování prakticky politicky realizují a jejich administrativní, byrokratická složka, která na něm též za báječné peníze parazituje. A hromada vládních neziskovek, které se vydatně přiživují na dalších socialistických projektech.
Efekt sociálních transferů je ve skutečnosti demotivační, protože za takových socialistických okolností se ani moc pracovat nevyplácí.

[ad#clanek-respo]

Systém není schopen oddělit zasloužilé a nezasloužilé chudé, protože jeho cílem je podprůměrnost. Ano, to je doslovné. Rovnoměrnou podprůměrnost, sociální inkluzi, protože ze vzorečku:
PRŮMĚR – REŽIE SYSTÉMU = PODPRŮMĚR se nelze vylhat. Jde jen o jiný způsob vytvoření zaostalého, neperspektivního hospodářství. Jen z jediného důvodu: aby se náhodou nerozevřely sociální nůžky a jen aby proboha někdo nebyl bohatší, než druhý. A co ti, v jejichž jméně je to sociální dobro pácháno? A ti skutečně chudí? Ti utrpí nejvíce. O ty totiž systému ve skutečnosti nejde.

Žijeme podobný socialismus, jako před pětadvaceti lety, jen se mu dnes říká jinak. Změnila se forma, výsledek stejný. A v pozadí se hlásí komunisté, že socialismus neměl podstatné, systémové chyby, jen neměl dost času, aby se řádně rozvinul.

Jděte mi k čertu!!!

ZDROJ: Petr Závladský

Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (30 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...