Německo jako manželka alkoholika

Existují ženy, které si vezmou alkoholika, v domnění, že ho svou láskou a péčí tohoto návyku zbaví. Po, zpravidla katastrofálním, konci tohoto manželství si, poučeny předchozí zkušeností, vezmou zase alkoholika (jiného) a celá hra se opakuje, jen s malou obměnou hereckého obsazení. Některé zvlášť odolné, pokud přežijí druhé manželství s alkoholikem, si dají repete, znovu s alkoholikem. Psychiatři to mají, pochopitelně, ve svých tlustých knihách popsáno a snad i pojmenováno po nějakém svém předchůdci, který tento typ ženy poprvé vědecky popsal. Napadá mě ovšem kacířská myšlenka: Nemohou trpět stejným (ekvivalentním) patologickým syndromem celé národy?

Ženy

Paní, která šíleně milovala svého muže, který pil, bil ji a zahýbal jí, jsme měli jako profesorku na gymplu. Pochopitelně, i když nám bylo od dalších profesorů naznačováno o co se jedná, člověk to tehdy v tom těsně postpubertálním věku tak nebral. Situaci, kdy byla domlácená tak, že skončila ve špitále, nebo domlácená v obličeji tak, že se styděla přijít, nebo ji dávali dohromady na psychiatrii, nám odpadla hodina, nebo byla suplována, bral v tomhle věku a se svými mikroskopickými životními zkušenosti jsme tehdy ono narušení výuky brali jako dominantní aspekt celé věci. Infernálnost toho, co ta paní profesorka musela prožívat, si člověk začal uvědomovat až poté, co sám prošel nějakými vztahy, a u těch z nás, co se dostali na medicínu, k tomu přispěly i odborné informace z oborů jako je psychologie či psychiatrie. Je možné, že kdyby mezi námi byl někdo, kdo v podobné domácnosti vyrůstal, mohl by nás i v tom gymplovním věku posunout k realističtějšímu pohledu.

Německo

Faktem je, že Německo, jakmile se v 19. století sjednotilo (ale tendence k tomu byly již dříve), začalo silně provozovat a podporovat velkoněmecký šovinismus. Ten dovedl Německo až do pozice jednoho z viníků první světové války. Jeho hříchem bylo ovšem i naindukování nacionalismů dalších evropských národů, které posléze začaly žít svým vlastním životem.

Po ní začalo Německo koketovat jednak s komunismem, jednak s nacismem. Když zvítězil ten druhý směr a vzbudil v Německu prakticky bezvýhradné nadšení, dovedl je opět k válce, ukončené katastrofální porážkou.

Po této druhé válce se mohla východní část Německa vrátit ke dříve uctívanému komunismu a užívat si ho.

Přitom ten se od toho nacismu zase až tak moc neliší. Dovoluji si prohlásit, že některé “budovatelské” či “odborářské” filmy z padesátých let by se klidně daly jen s nepatrnými úpravami nasadit na poměry v Německu před vypuknutím druhé světové války. Třeba dvojice filmů “Dovolená s Andělem” a “Anděl na horách” velmi snadno.

Západní část Německa sice měla demokracii, ale v podstatě jako výsledek činnosti okupační správy. Tedy něco cizího, vnuceného, nepřátelského. Z toho důvodu tam bujely rovněž různé komunistické zločinecké skupiny (typu “Frakce Rudé Armády”) či revanšisté více druhů.

Po spojení v 90. letech minulého století se Německo vrhlo jednak na multikulturalismus (na ten zadělali Západní Němci dovozem “gastarbeiterů”) a ekologií. Přitom se jedná o ideologie srovnatelné s tím nacismem či komunismem, které byly idoly předchozí vlny německého uctívání totality.

Německé ideologie byly navíc velice často formulovány jako “obecně akceptovatelné”.

V dobách německého šovinismu bylo hlásáno, že vlastně všichni schopnější lidé jsou “zločinně odněmčení” Němci. A byli tudíž vyzývání k tomu, aby se přihlásili k oné původní a jediné správné národnosti. A spousta lidí z elit jiných národů jim na to i skočila. V situaci, kdy většina evropanů měla předky ze všech možných národů, se skutečně z nich dala vyloupnout ta “německá větev” jako hlavní a “zušlechťující” dotyčnou osobu. Jakousi ozvěnou tohoto propagování německého šovinismu bylo “dávání se k Němcům”, většinou osobami silně charakterově pochybnými, za okupace.

Totéž se týká i rasistického nacismu. V řadě států mimo Německo (i v údajně demokratických státech typu USA nebo velké Británie) existovaly různé instituce či alespoň spolky pro “rasovou čistotu” a v některých státech dokonce docházelo k likvidování či nedobrovolné sterilizaci lidí, kteří byli shledáni podle těchto německých idejí “rasově méněcennými”. Velice často se v těchto aktivitách angažovaly různé levicově orientované osobnosti (ostatně, nacismus je ryze levicová ideologie). V oficiálních komunistických kurikulech různých uctívaných levičáků a “progresivistů” ze západních zemích se o tom poté, co vyšla najevo podstata této ideologie, psalo asi se stejnou ochotou a nadšením, jako v oběšencově domě o provaze.

Totéž vidíme i v současnosti, kdy německé ideje multikulturalismu a ekologismu jsou šířeny v dalších zemích jako cosi pozitivního a progresívního, a jsou přejímány osobnostmi, hlásícími se k levé polovině politického spektra (pokud ne rovnou k levému extrému), byť jsou to v principu stejné šílenosti jako ten na nacismu založený boj za “zlepšení” lidské populace.

Ostatní státy

Ostatní státy se staly obětmi německých aktivit vyvolaných předchozími v Německu uctívanými “-ismy”. I v současné době jim hrozí něco podobného v souvislosti s ideologiemi, které Německo a jeho občané prosazují nyní. Tato hrozba je akcentována u členů EU, protože Německo využívá této organizace k prosazování ideologických zrůdností z něj pocházejících. V podstatě i brexit byl spoluvyvolán touto skutečností, jako obranný tah, distancující tyto progresivisty od rozhodování o politické situaci v této zemi.

Německé ideje jsou prostě obecně škodlivé a škodí nejen Němcům (těm to budiž ostatně přáno) ale i normálním národům, které podobnou psychopatologickou či psychiatrickou úchylkou netrpí. A na druhé straně lze konstatovat, že pokud se pro něco německá populace nadchne, je to jednoznačně škodlivé. A pokud tu škodlivost nevidíme, tak jen proto, že jsme problém neanalyzovali v dostatečné kvalitě a do dostatečné hloubky jeho následků.

Ostatní státy se již dvakrát musely sebrat a tento psychopatický (pokud ne rovnou šílený) národ porazit v krvavých válkách, za cenu desítek milionů lidských obětí i nedozírných hospodářských a kulturních škod, aby zabránily uplatnění jím hlásaných ideologií do všech šílených a zločinných důsledků. Osobně se domnívám, že tato zkušenost zcela postačuje a není třeba čekat na to, až Němci ve jménu nějaké zločinné ideologie zahájí další válku.

Ideální řešení

V případě té nešťastnice, brané jako inspirace, mohou její příbuzní sáhnout po omezení způsobilosti k právním úkonům a jejím svěření do péče někoho z nich (nebo skupiny, výboru), což se dříve označovalo termínem “kuratela”. Dříve byl podobný, ale mnohem častější, problém zejména s cerebrální syfilidou, která vyvolává pocit superiority a současně objektivně snižuje duševní výkon postiženého. Hrozilo, že postižený např. zcela promrhá rodinný majetek v “geniálních” spekulacích apod.

Jakousi obdobou něčeho podobného by tedy bylo zavedení (či spíše obnovení) spojeneckého okupačního režimu, kdy by představitelé okupačních mocností rozhodovali za Němce v zásadních věcech typu zavádění “New Green Dealu” a podobných nesmyslů, škodících nejen všem okolo, ale i Němcům samotným.

Trochu podobnou roli by mohlo sehrát dání Německa pod kuratelu států EU s tím, že by nerozhodovaly struktury EU (silně prolezlé ideology německého původu), ale národní parlamenty jednotlivých států v rámci nějaké meziparlamentní spolupráce.

Neideální, leč možné, řešení

Prostě, mezi dalšími národy dohodnuté ignorování všeho, co Němci, i jejich představitelé v rámci EU, dělají a hlavně prosazují. Stylem “psi štěkají, ale karavana táhne dál”. Předpokládám, že by to způsobilo nelibost, nicméně by se dalo argumentovat i vůči těm Němcům ve stylu “vaši vnuci nám jednou poděkují”.

Situace, kdy Německo, zatížené neustálým koketováním s totalitními ideologiemi, vedoucími ke špatným koncům, je hegemonem EU a cpe se v oblasti ekologie i multikulturalismu na přední místo ve světě, je naprosto neúnosná. Tento její aspekt akcentují zkušenosti, které svět s Německem a jím prosazovanými ideologiemi má. A bylo by velice záhodno s tím něco udělat dříve, než tento stát vyvolá další průšvih světových rozměrů, případně rovnou třetí světovou válku.