Nejvěrnější nepřátelé Ruska
HERESIAR
Představme si Evropu, která se patnáct let připravovala na válku především tím, že o ní pořádala konference. Měla strategie, koncepce, pracovní skupiny, krizové scénáře, akční plány, strategické rámce, meziresortní koordinace a powerpointové prezentace s barevnými šipkami.
Měla politiky, kteří dokázali třikrát během jedné tiskové konference říct „odolnost“, „strategická autonomie“ a „historická odpovědnost“, aniž by jim při tom praskla cévka v oku. Co měla poněkud méně, byli vojáci, munice, náhradní díly, mechanici, sklady, servisní kapacity a obecně všechno to trapné, mastné, špinavé, drahé a nezajímavé harampádí, bez kterého se válka kupodivu nedá vést.
Dokud byla válka mediální disciplína, Evropa byla světová velmoc. Každý stát měl generála do televize, každá vláda ministra obrany do fotografie a každá instituce vlajku, slogan a tiskovou zprávu. Po kontinentu se tak začal šířit zvláštní druh strategického sebeuspokojení, při němž se samotná schopnost používat správná slova začala považovat za důkaz skutečné síly. Když jste řekli „odstrašení“, někde se údajně objevil tank. Když jste řekli „pevný závazek“, narostla zásoba munice. A když jste dostatečně procítěně vyslovili „budeme bránit každý centimetr aliančního území“, problém logistiky se patrně vyřešil sám.
Pak válka skutečně začala a ukázalo se, že powerpoint nestřílí, Excel nenabíjí dělo a tisková zpráva neumí opravit převodovku. Najednou se zjistilo, že rozdíl mezi papírovou a skutečnou armádou je přibližně stejný jako rozdíl mezi jídelním lístkem a obědem. Na papíře bylo všechno: brigády, prapory, tanky, děla, protivzdušná obrana, logistika, rezervy. Problém nastal až ve chvíli, kdy bylo potřeba ty tabulky nějakým nedopatřením poslat do války. Brigáda totiž vypadá fantasticky v Excelu. V Excelu tank nikdy nemá poruchu, řidič neonemocní, mechanik nechybí, munice nedojde a nikdo se neptá, proč šest z deseti kusů techniky stojí v hale a čeká na díl, který měl být dodán loni v říjnu. Papírová armáda má vůbec jednu úžasnou vlastnost: je prakticky nezničitelná. Můžete jí vzít lidi, rozpočet, sklady i servis a v tabulce pořád existuje.
Politická reprezentace samozřejmě nezaváhala. Když se ukázalo, že armády jsou malé, rozhodla se, že potřebují být větší. Když se ukázalo, že chybí munice, rozhodla se, že musí být více munice. Když se ukázalo, že nejsou rezervisté, rozhodla se, že bude potřeba více rezervistů. Tím byl problém podle evropského správního modelu prakticky vyřešen; stačilo přijmout usnesení. Jenže pak přišla ta protivná fyzická realita jménem mobilizace. V míru zní mobilizace nádherně. Je to jedno z těch slov, která mají příjemnou historickou vážnost. Člověk si představí nádraží, vlaky, muže v uniformách a orchestr hrající něco vlasteneckého. Moderní evropská mobilizace měla trochu jiný průběh. Stát povolal desetitisíce lidí a následně zjistil, že netuší, co s nimi, protože nemá dost instruktorů, kasáren, výstroje, poddůstojníků ani lidí, kteří by z mobilizovaných civilistů dokázali v rozumném čase vytvořit vojenské jednotky. Vznikl tím typicky evropský administrativní úspěch: mobilizovaný občan existoval, voják zatím nikoli.
Ještě větším překvapením byla společnost. Evropské elity několik let přesvědčovaly obyvatelstvo, že kontinent čelí existenčnímu ohrožení, a veřejnost tomu většinou rozumně přikyvovala. Pak ovšem vlády udělaly osudovou chybu a zeptaly se veřejnosti, zda by se toho existenčního ohrožení nechtěla zúčastnit osobně. To už nadšení poněkud ochladlo. Ukázalo se totiž, že existuje nepatrný rozdíl mezi větou „podporuji tvrdý postup“ a větou „v pondělí v šest ráno se hlaste u útvaru“. První se píše pohodlně z gauče, druhá znamená, že opustíte gauč. A právě tady začala evropská válečná sociální bublina ucházet jako nafukovací hrad po útoku rozzuřeného jezevčíka.
Po desetiletí se budovala společnost, která člověku vysvětlovala, že nejvyšší hodnotou je jeho individuální komfort, povinnost je podezřelý přežitek, autorita vyžaduje neustálé zpochybňování a osobní život je nedotknutelný projekt seberealizace. Pak se během několika měsíců zjistilo, že stát vlastně potřebuje pravý opak: disciplínu, poslušnost, loajalitu, odolnost, ochotu snášet nepohodlí a v krajním případě také ochotu nechat se zabít. Byl to pedagogický obrat hodný bruselské instituce. Po třiceti letech výchovy k maximální individualizaci měla přijít hromadná výzva, aby občan držel hubu, oblékl uniformu a šel dělat něco, co si sám nevybral. Navíc bylo potřeba vysvětlit milionům lidí různého původu, zkušenosti a vztahu ke státu, že „evropské hodnoty“ tentokrát nejsou slogan na plakátě, ale potenciálně velmi konkrétní požadavek na krev.
A protože každá evropská katastrofa dříve či později vyprodukuje vyšetřovací komisi, vznikla samozřejmě i tentokrát. Komise měla zjistit, jak se mohlo stát, že kontinent, který o válce mluvil prakticky nepřetržitě, nebyl na válku připraven. První podezření padlo přirozeně na Rusko. Musela to být hybridní operace. Musela existovat síť agentů. Musel někdo celé roky systematicky podkopávat evropskou obranu. Komise začala pátrat a agenty skutečně našla. To byla dobrá zpráva. Špatná zpráva byla, kde je našla.
Nebyli mezi lidmi, kteří chodili s ruskou vlajkou, nebyli to podivíni z okraje politiky a nebyli to ani lidé, kteří veřejně Rusko obdivovali. Byli mezi největšími rusobijci. To byla totiž geniální část celé operace. Kdybyste chtěli Evropu oslabit, neposlali byste svého agenta, aby chodil po Bruselu a křičel „milujte Rusko“. To by bylo nápadné. Poslali byste ho, aby křičel „ještě tvrději proti Rusku“. Jeho úkolem by nebylo evropskou politiku brzdit, ale tlačit ji přesně tam, kde se její ambice nejvíc rozcházejí s její schopností: další závazky bez dalších vojáků, další nepřátelé bez dalších zásob, další sankce bez dalších továren, další vojenské sliby bez další munice.
Nejdůležitější část operace spočívala v tom, že se postupně vytvořilo prostředí, ve kterém byla každá otázka po reálných možnostech považována za morální selhání. Kolik máme munice? Podezřelé. Kolik máme funkčních tanků? Proruské. Jak dlouho jsme schopni vést intenzivní válku? Dezinformace. Máme vůbec dost lidí? Kremelský narativ. V jednu chvíli už bylo bezpečnější být strategicky blbý než strategicky zvědavý. Loajalita se měřila intenzitou rétoriky, nikoli kvalitou výsledku. Čím tvrdší slovník, tím větší důvěryhodnost; čím méně otázek, tím pevnější charakter; čím větší závazek, tím vyšší morální úroveň. Jestli ten závazek existoval i mimo tiskovou konferenci, byla otázka druhořadá.
Rusko tak získalo něco lepšího než klasickou pátou kolonu: lidi, kteří v dobré víře přesvědčovali Evropu, aby si spletla odvahu s kapacitou. Jenže pak přišel skutečný průser. Komise zjistila, že těch ruských agentů bylo zatraceně málo. Příliš málo. Naprostá většina lidí, kteří celé roky dělali prakticky totéž, neměla s Moskvou nic společného. Nikdo je neplatil, nikdo je neřídil, nikdo jim neposílal instrukce v mrtvé schránce pod lavičkou. Dělali to sami. Dobrovolně. S nadšením. A často s pocitem morální převahy.
Někteří kvůli kariéře, někteří kvůli ideologii, někteří proto, že systém odměňoval správný názor víc než správný výsledek. Někteří prostě pochopili, že je pohodlnější mýlit se spolu s ostatními než mít pravdu sám. A někteří jednoduše zaměnili svět politických deklarací za svět fyziky. To byla chvíle, kdy celé vyšetřování přestalo být zábavné. Cizího agenta totiž můžete zatknout. Domácí blbost nikoli. Sabotéra můžete odhalit. Institucionální sebeklam má kancelář, sekretariát a důchodové zabezpečení. Agenta můžete soudit. Člověka, který dvacet let dělal všechno špatně, protože to bylo zrovna módní, můžete maximálně jmenovat do další komise.
Nakonec se v archivu ruské rozvědky našel dokument. Vyšetřovatelé očekávali velkolepý plán, síť agentů, mapu infiltrace, desítky krycích jmen a stovky stran strategie. Dokument měl několik řádků. Stálo v něm: „Nevytvářejte jejich chyby. Najděte je. Posilujte je. A hlavně jim pomáhejte věřit, že jejich chyby jsou důkazem morální převahy.“ Pod tím byla ručně připsaná poznámka: „Nejlepší agent je ten, kterého nemusíme platit.“
Teprve tehdy Evropanům došlo, jak celá operace fungovala. Nejúspěšnější ruští agenti nebyli ti, kdo milovali Rusko. Byli to ti, kdo Evropu naučili nenávidět Rusko způsobem, který zároveň ničil Evropu. A nejlepší na celé věci bylo, že naprostá většina z nich nebyla žádnými agenty. Byli autentičtí, přesvědčení, profesionální, institucionálně certifikovaní a především dokonale evropští.
D-FENS
S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby
Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]
Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************
RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč
Celkem za měsíc: ... 7 120,00 Kč
Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.
Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.
Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.
Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.
Podobné příspěvky
Zaorálek: Rusové mají na Ukrajině význam...
JAN BARTOŇ Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se velmi otevřeně vyjádřil k dosavadnímu průběhu války na Ukrajině. Upozorňuje na
Po čtyřech a půl letech bychom měli být ...
PAVEL ŠIK Česká média nám pravidelně přinášejí projevy ukrajinských a evropských politiků, zatímco ruské postoje většinou redukují na několik
„Pak válka skutečně začala“-ta válka nezačala ze dne na den,ale západ,EU a NATO dělalo 30 let všechno proto,aby tu válku vyprovokovali😡
Ještě tu chybí paralelní větev téhle operace – Green deal.
Už několik tisíc let se války vyhrávají železem. Moderní doba k tomu přidala těžkou chemii. Ropa, výbušniny…
No a tady, v Evropě, se 30 let bojuje proti čemu? Proti hnusné těžbě, ošklivému hutnictví, nebezpečnému strojírenství a fujky chémii. Protože Planeta.
Všechny ty Starlinky a A. I. jsou hezká věc. Ale zabít protivníka (a bez toho vyhrávat nelze) je možné pouze osobně, železem a chémií. Obojí jsme si zakázali a postupně v celé Evropě zahubili.
Myslím že tohle je dost primitivní uvažování, ale je mi jasné, že tak uvažuje většina lidí. Ano, k boji je potřeba železo, ale pokud za tím železem nestojí technologie jako ty „Starlinky a A. I.“, tak stejně prohrajete. Navíc k čemu bude výhra, když si zničíte planetu a vaši potomci stejně nepřežití? Jakkoliv má Green deal hodně chyb a měl se pro záchranu planety zvolit jiný způsob, naprosto na ni kašlat je zjevně chyba. A pokud jde o válku a železo, zapomínáte na to hlavní – nejdále to dotáhli civilizace, které dokázali prosperovat v míru a neplýtvali energií na války a přehnané zbrojení. Alexandr Veliký sice dobyl půl světa, ale stejně se jeho říše hned rozpadla a nic z toho nebylo. Podobně nic nebylo z Napoleonových bojů. Omezení průmyslu dnes možná bylo přehnané, ale to co chcete vy je ještě horší.
Já su len vesnický sprosták,
tak mi nejde na pochop,
Taliban technologie rozhodně neměl, a dokázal porazit a vyhnat údajně nejsilnější armádu světa, i se Starlinkem.
V minulosti se už hodně „vojevůdců“ spálilo a prohrálo, při čekání na Wunderwaffen.
Skvělá analýza i doplnění p. Vylíčila.
Prostě hurá válku, ale NIMBY.
„Pak válka skutečně začala a ukázalo se, že powerpoint nestřílí, Excel nenabíjí dělo a tisková zpráva neumí opravit převodovku.“
– – –
Souhlasím s kritikou papírových válečných štváčů, ale popravdě řečeno, myslím že kdybychom měli více munice a zbraní, tak jediné k čemu to povede bude větší vyhrocení válek. Nestojím o to aby se místo žvanění o válce zbrojilo, jak chce autor. Já chci snahu o mír. A s tím že někdo nás chce zabít jděte to háje, není to pravda. Démonizovat ostatní a tvrdit že nás chtějí zabít je běžná taktika totalitních režimů. Domluvit se jde, ale není snaha. Je jen snaha podporovat zbrojní a ropné korporace, a k tomu výrobu zbraní podporovat nebudu.
Nikdo příčetný snad válku nechce. Autor (alespoň jak já jsem to pochopil) tady kritizuje fakt, že Evropa se chová jako malý vzteklý ratlík, který si myslí, že je lev a neustále svými válečnickými kecy provokuje, dokud nedostane po hubě, protože je to opravdu jenom ratlík.
Asi se všichni (nebo alespoň většina) shodneme, že je možná i dobře,
že Eurosajuz řídí neschopní diletanti a fanatičtí zelení lunetici, kteří dostali průmysl na kolena, takže nebudou schopni vybudovat válečný průmysl,
a tím vlastně chrání Eurosajuz před velkou válkou, kterou by tak rádi začali.
Většina velkých myšlenek a cílů myslím ty válečná dobrodružství i těch největších dobyvatelů nakonec skončila naprostým krachem, obrovskými mnohdy i hromadnými hřbitovy, zničenými spálenými zeměmi a nakonec smrtí nebo popravou dobyvatele.
Ať to byli Mongolové, Turci, Francouzi s Napoleonem, Němci s Hitlerem, USA s Vietnamem nebo Koreou, Afganistánem, Irákem a nyní s Iránem, stejně tak Rusko s Ukrajinou, správně opačně Západ s Ukrajinou proti Rusku, dopadne to úplně stejně, spousty zmaŕených životů, zniĉené země, hoŕící rafinerie a drahě suroviny a energie a nic kladného pro lidstvo.
Nakonec to vše šlo vynechat a sednout ke stolu se dohodnout což nakonec stejně musí pŕijít, bez těch potoků krve a davů invalidů a zlomených lidí, běženců a zničené země.
Člověk však stále znovu dělá stejné chyby a bude to tak i nyní, tažení na Rusko bude, prý tentokráte navzdory historii už to dopadne vítězně, nevěřte tomu, bude to opět obrovský průser.