26.8.2023
Kategorie: Exklusivně pro PP, Ze světa

Něco málo o granátech

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL

Že se Ukrajině nedostává dělostřelecké munice, to je vcelku známo. Obecně se pak také něco tuší o potížích, kterým čelí Evropa a Spojené státy, zásobující Ukrajinu tímto materiálem. Například to, že evropské sklady granátů ráže 155 mm jsou už vyrabovány, že americká ani evropská výroba nestíhá a že je tak administrativa USA nucena sahat do strategických skladů v Izraeli a půjčovat si od spojenců, například Jižní Koreje. Jinak by se ukrajinská armáda rychle zhroutila… Proč tomu tak je? Pátrání po příčinách tohoto zbrojního debaklu nás může přivést k zásadním otázkám o směřování naší, euroamerické civilizace.

Podle Financial Times vypálí Ukrajina okolo 5 000 až 6 000 dělostřeleckých nábojů denně. Což dělá nějakých zhruba 180 000 kusů měsíčně. Je to sice jen zlomek dělostřelecké záplavy, která se na hlavy ukrajinských vojáků sype z ruské strany, ale i tak to (podle Financial Times) představuje víc, než je celková roční výrobní kapacita všech evropských výrobců. V USA se pak za stejnou dobu vyrobí, podle Bussiness Insider, asi 14 000 kousků…

Jak je to možné? Proč Západ nestíhá? Pro odpověď se nejdříve podívejme za oceán, do USA. Tam se sice vyrábí pomalu, ale zato „hi tech”. Už před nějakou dobou, konkrétně od roku 2010, nahradili jejich výrobci munice (sprostý, starý, ale levný) TNT v granátech speciální, superbezpečnou směskou. Jejich kompozice MX-101 se skládá z 2,4-dinitroanisolu (DNAN), nitrotriazolonu (NTO) a nitroguanidinu (NQ). Oficiálním zdůvodněním je bezpečnost. Konkrétněji necitlivost téhle náplně na teplo požáru, či náraz střely protivníka. Neoficiálně jde spíš o to, že nové super-granáty jsou výrazně dražší a tím i výhodnější. Pochopitelně pro výrobce.

Když po zjištění průšvihu s granáty v ukrajinské válce požádala americká vláda o navýšení jejich výroby s tím, že ať do nich výrobci zase klidně nacpou levný tritol, objevil se problém. Tuhletu fujky starou, neekologickou, ale účinnou chemikálii už žádná z progresivních (a ESG financovaných) amerických firem nevyrábí. Podle Washington Post tak teď Amerika shání po světě, kdo by jí TNT dodal. Něco prý dostali od Poláků, jednají i s Japonci… Ale na dosažení dostatečné kapacity výroby by USA potřebovaly, podle některých odhadů, až pět let. Zkrátka to dlouhé období míru, přerušované jen malými, rychlými, expedičními výpady na slabšího protivníka, se na amerických schopnostech k vedení války velice nehezky podepsalo.

A teď se podívejme do Evropy. Třeba do Skandinávie, kde výrobce dělostřelecké munice, společnost Nammo, čelí zase trochu jiným problémům. Když firma, oslovena vládou, začala uvažovat o rozšíření výroby, zjistila, že nebude mít dost elektřiny. Veškerou volnou elektrickou energii v jejím regionu totiž už dávno získalo, nasmlouvalo a koupilo datové centrum. Čínské datové centrum, postavené pro čínskou skupinu sociálních médií. Takže Tik Tok, influenceři, hry, filmy, srandičky a blbiny. V Čínštině a pro Asii… Navíc, než by firma Nammo dokončila jen environmentální studii EIA, nezbytnou k zahájení projektu, bude už na Ukrajině několik let po válce. Nemluvě pak o tom, že moderní ESG bankovnictví by jí, s největší pravděpodobností, na tak ošklivou věc, jako je produkce zbraní, asi zamítlo úvěr. A co by se s tím dalo dělat? V zásadě asi nic.

Co je společným jmenovatelem „zbrojních” potíží po celém Západě? Privatizace! Převedení zbrojní výroby do rukou soukromých firem. Zájem takové firmy, přesněji řečeno jích akcionářů, je jasný – zisk. Proto přece pánové do těch akcií investovali. A takového zisku se dá dosáhnout v zásadě dvojím způsobem. Buď navýšením produkce, anebo ceny. První způsob nepřicházel v dlouhém období míru v úvahu. Nikdo by „finančně zajímavé” objemy munice nechtěl a nekoupil. Takže se po celá poslední desetiletí kráčelo cestou číslo dva. Zbraně se stávaly sofistikovanější, vymazlenější, elektronizovanější… Dost se taky uhrálo na tak zvanou „bezpečnost”, jako v případě těch granátů…

Příklad? Před pár lety sjel jeden Pandur ve výcvikovém prostoru Libava ze silnice do příkopu. Normálně se s ním utrhla krajnice. Banální nehoda. Nikomu se nic nestalo. Ale škoda? Deset milionů… Protože sofistikovaná elektronika a optika tohle sklouznutí do škarpy neustála. Ano, samozřejmě, dnešní doba je elektroniky plná a moderní válčiště si bez ní nelze představit. Ale jakákoli rozumná míra už byla zřejmě dávno překročena. Protože takový plně elektronizovaný Pandur hoří v minových polích, jaké Rusové položili na jihu a východě Ukrajiny, stejně tak dobře, jako jeho úplně blbý a neelektronizovaný předchůdce, OT 64. Který by při sklouznutí do škarpy maximálně ulomil zrcátko…

To není o nějakém zpátečnickém boji proti moderním technologiím. Naopak, současnou válku si bez sofistikovaných „kosmických” technologií nelze představit. Ale všeho s mírou. Jde o účelnost. Zda „hi-tech” někde neslouží spíše jako prostředek ke zvyšování ceny výrobku. Ostatně, podívejte se třeba na svůj mobil. Kolik ten má funkcí! A teď upřímně – kolik z nich opravdu využíváte? A ještě dál – kolik z těch využívaných, kdyby šlo do tuhého, skutečně nezbytně potřebujete?

Privatizace zbrojní výroby samozřejmě přinesla, v první fázi, zvýšenou efektivitu. Ale časem převážil zájem výrobce nad zájmem státu. Všude kolem panoval hluboký mír. A tak se podniky postupně zbavovaly „mrtvých investic”, tedy již nepotřebných linek a celých závodů. Tak, jak klesal zájem o masovou produkci. Dřívější tisíce tun a kusů pak byly kompenzovány vyšší měrnou cenou jednotlivých „hraček”. Kromě redukce kapacit, které nyní Západu bolestně chybí, tak neúměrně stoupaly i nároky na obsluhu „produktů” a přitom současně i klesala jejich schopnost snášet tvrdé podmínky válčiště.

Další ranou, kterou jsme si jako Západ, uštědřili, bylo spojení globalizace a enviromentálního šílenství. Prakticky všechny ty hnusné chemické a metalurgické provozy, kterých se aktivističtí zelení dredaři, progresivní fetky a nejrůznější lepiči k silnicím tak štítí, se nám podařilo vyštípat a vyhnat do Asie. Pryč z naší čisťounké Evropy! Co budeme potřebovat, to si přece koupíme a dovezeme! Tak došlo k situaci, kdy nitrocelulózu, základní složku bezdýmného prachu, který vystřeluje ony granáty, vyrábí v EU jen 3 firmy. S omezenou kapacitou. Byla to politika stejně prozíravá, jako uložit si pušku u (třikrát trestaného) souseda v garáži. S tím, že nabízí nejnižší nájem a když budeme potřebovat, tak nám ji přece vydá… A co by se s tím dalo dělat? V zásadě asi nic.

Co nám tahle zdánlivě marginální a okrajová causa granátů ráže 155 mm říká o naší západní, euroamerické společnosti? Je to jednoduché a současně smutné. Že kráčíme ke konci. Hniloba už prorostla celý organismus. Nic už nejde jednoduše zařídit, nic normálního se nesmí. Se vším smysluplným narazíte. A zjevně se to, při stávajícím uspořádání, už nedá opravit. Protože hora zelených, lidskoprávních  a progresivních klacků, kterou jsme si sami po celé roky házeli pod nohy, nás právě definitivně zasypala, pohřbila a znehybnila. Ve jménu hodnot, se kterými se přitom většina společnosti neztotožňuje a pod vedením politiků, kterým nevěří. Strom liberální demokracie vyhnil zevnitř. Teď už se jen čeká kdy, na kterou stranu a s jakým rachotem se zřítí.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
19 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)