
Naděje na velkou spravedlnost nebo slepá víra? Proč lidé věří, že jednou přijde zúčtování
NESPOKOJENY
Víra v budoucí spravedlnost je základní lidskou potřebou, která pomáhá snášet nejistotu a nespravedlnost reality. Lidé očekávají, že zlo bude jednoho dne potrestáno a dobro odměněno – ať už tuto spravedlnost vidí jako božský soud, historický převrat nebo odhalení pravdy.
Tato myšlenka poskytuje naději, smysl a vnitřní sílu. Nicméně může vést ke zklamání, pokud se naděje změní v jistotu. Pravděpodobnější cestou je spojit naději s kritickým myšlením a vědomím, že většina změn je pomalá a není závislá na jedné události nebo postavě.
Moudrost nespočívá v tom ztratit naději. Moudrost spočívá v tom, neztratit schopnost rozlišovat mezi tím, co si přejeme, a tím, co je reálné.
Lidské dějiny jsou plné příběhů o tom, že jednoho dne přijde velká spravedlnost. Že zlo bude odhaleno, viníci potrestáni a obyčejní lidé se konečně dočkají zadostiučinění.
Tato myšlenka se objevuje napříč kulturami, náboženstvími i politickými směry. Někdy má podobu Posledního soudu, jindy revoluce, tribunálů, příchodu spasitele nebo očekávaného společenského převratu.
Přestože se kulisy mění, základní psychologický mechanismus zůstává stejný.
Touha po spravedlnosti je hluboce lidská
Většina lidí má vrozený smysl pro spravedlnost.
Už malé děti často reagují, když vidí nespravedlivé rozdělení odměn nebo když někdo poruší pravidla. Člověk intuitivně očekává, že dobré skutky budou odměněny a špatné potrestány.
Jenže skutečný svět takto často nefunguje.
Poctiví lidé někdy trpí.
Podvodníci mohou uspět.
Mocní uniknou odpovědnosti.
A právě zde vzniká psychologické napětí.
Pokud je rozdíl mezi tím, jak by svět měl fungovat, a tím, jak skutečně funguje, příliš velký, začínáme hledat vysvětlení.
Víra, že spravedlnost přijde později
Když člověk nevidí spravedlnost dnes, začne doufat v její příchod zítra.
To je velmi starý psychologický mechanismus.
Pokud nelze napravit křivdy okamžitě, vzniká představa budoucího zúčtování.
Někdo věří v božský soud.
Jiný v historickou revoluci.
Další v odhalení tajných pravd.
Forma se mění, ale podstata zůstává stejná:
„Možná se to neděje teď, ale jednou bude vše napraveno.“
Taková víra pomáhá lidem snášet nejistotu a bezmoc.
Naděje jako psychologická potřeba
Naděje není slabost.
Naopak.
Je jedním z nejsilnějších psychologických nástrojů, které člověk má.
Bez naděje by bylo velmi těžké překonávat obtížná období života.
Naděje nám umožňuje:
vydržet bolest,
překonat ztráty,
nevzdat se při neúspěchu,
pokračovat i tehdy, když výsledek není jistý.
Proto je naděje obrovskou lidskou silou.
Současně však může být i zneužita.
Když se naděje spojí s jistotou
Problém nevzniká ve chvíli, kdy člověk doufá.
Problém vzniká tehdy, když se naděje změní v jistotu.
Například:
„Doufám, že se jednou ukáže pravda.“
je něco jiného než:
„Příští měsíc budou všichni viníci zatčeni.“
První výrok připouští nejistotu.
Druhý vytváří konkrétní očekávání.
A právě konkrétní očekávání bývají zdrojem pozdějšího zklamání.
Přitažlivost jednoduchých příběhů
Lidský mozek miluje příběhy.
Obzvlášť ty, ve kterých je jasně určeno:
kdo je hrdina,
kdo je padouch,
kdo trpí,
kdo bude zachráněn.
Realita je však často mnohem složitější.
Skutečné společenské problémy bývají výsledkem mnoha faktorů.
Neexistuje jeden viník ani jedno jednoduché řešení.
Jenže jednoduchý příběh se poslouchá mnohem lépe než složitá analýza.
Proto jsou příběhy o velké spravedlnosti tak přitažlivé.
Nabízejí přehledný svět, ve kterém vše dává smysl.
Fenomén spasitele
V mnoha obdobích se objevuje očekávání, že přijde někdo výjimečný.
Někdo, kdo:
odhalí pravdu,
porazí zlo,
napraví systém,
zachrání obyčejné lidi.
Může to být náboženská postava, politik, vůdce hnutí nebo charismatický řečník.
Psychologicky je tato představa velmi lákavá.
Pokud totiž existuje spasitel, nemusíme nést plnou odpovědnost za změnu světa sami.
Někdo jiný to udělá za nás.
Proč lidé věří i po zklamání
Když se očekávaná změna nedostaví, člověk stojí před nepříjemnou otázkou:
„Co když jsem se mýlil?“
Přiznat si omyl ale není jednoduché.
Obzvlášť pokud jsme do určitého přesvědčení investovali:
roky života,
mnoho emocí,
přátelství,
vlastní reputaci.
Proto lidé často hledají nové vysvětlení:
termín byl špatně,
plán se změnil,
překážky byly větší,
události probíhají tajně.
Nejde nutně o nepoctivost.
Často jde o přirozenou obranu psychiky před bolestivým poznáním.
Potřeba smyslu
Za mnoha příběhy o velké spravedlnosti se skrývá ještě něco hlubšího.
Touha po smyslu.
Člověk nechce věřit, že utrpení je zbytečné.
Nechce věřit, že nespravedlnost zůstane navždy nepotrestána.
Nechce věřit, že na jeho snaze nezáleží.
Proto hledá příběh, ve kterém mají události význam a směřují k určitému cíli.
Takové příběhy dávají životu strukturu a naději.
Moudrost mezi cynismem a naivitou
Existují dva extrémy.
První říká:
„Nikdy nebude žádná spravedlnost.“
Druhý tvrdí:
„Velká spravedlnost přijde každým dnem.“
Ani jeden z nich nemusí být užitečný.
Možná je rozumnější přijmout, že svět není dokonale spravedlivý, ale současně neztratit snahu o zlepšení věcí, které ovlivnit můžeme.
Nečekat na spasitele.
Nečekat na zázračný tribunál.
Nečekat na jedinou událost, která vše vyřeší.
Skutečné změny bývají většinou pomalejší, méně nápadné a méně dramatické, než si představujeme.
Závěr
Víra v příchod velké spravedlnosti není známkou hlouposti. Je zakořeněna hluboko v lidské psychice. Vychází z naší potřeby naděje, smyslu a přesvědčení, že dobro má nakonec zvítězit nad zlem.
Právě proto se podobné příběhy objevují znovu a znovu v každé době.
Nejdůležitější otázkou možná není, zda máme naději. Naděje je pro člověka nezbytná.
Důležité je spíše to, zda dokážeme spojit naději s kritickým myšlením, abychom se nestali zajatci příběhů, které slibují jednoduchá řešení složitého světa.
Protože mezi zdravou nadějí a slepou vírou bývá někdy jen velmi tenká hranice. [zdroj]


Neviděl bych to tak složitě.
Věřit ve spasitele a samovolné zúčtování je prostě nejlepší výmluva tupého gojim dobytka pro nicnedělání.
Nejedna církev na tom má postavený svůj nekonečný a skoro bezpracný byznys.
jediné správné zúčtování je pantokem po palici a hned
Spravedlnost by mohla přijít, pokud by porazila lidskou hloupost, lakotu, chamtivost, nenávist a závist, spravedlnost jde ruku v ruce s pravdou, ale protiže dnešní doba je dobou lží, falše a nenávisti, tak čas na spravedlnost rozhodně nenastaĺ.
Možná přijde spravedlnist boží a potrestá nás všechny co štveme do nenávisti a války, i všechny co mlčíme a jsme v podstatě spoluviníky vlastní zkázy.
Kdyby teď spadl meteorit nebo něco podobnéhi do Ankary na ten slet válečných štváčů bylo by hnedle v Evropě i ve světě lépe.
– Není nic sladšího, než pomsta ve jménu spravedlnosti (hrabě Monte Christo)
– Bůh odpouští, já ne! (Django ve špageti westernu)
– Kdo se dopustí bezpráví, zhyne! (Vinetou).
Ani ta veš se sama nevyhubí. Musíme použít prostředky, které ji zničí. Znamení s nebe jsou na ni krátká. A tak je to se vším. Jsme národem čekajícím na pomoc zvenčí. Pokud nepřijde, čekají nás i staletí v podobě. Pokud se konečně najdou ti, kdo nás osvobodí, přidáme se k nim na poslední chvíli. V průběhu 2. svět. války bojoval zlomek občanů tři dny v Praze na barikádách. Takže jako národ jsme tři dny vzdorovali už poraženému Německu.
Tím, že jsme se „hrdinně“ v současnosti odstřihli od svých osvoboditelů dáváme najevo, že o další osvobození z područí svých odvěkých nepřátel, především Němců, nestojíme.
Nejsme schopni bojovat proti nepříteli. Zato udavačů cizím režimům jsme tu měli dost a dost.
Naši vlastností je sebedestrukce. Už nám zase nic nepatří, ani ta ČT, ani ČRo, natož voda a pivovary!
Mějte se hezky.