19.2.2024
Kategorie: Ze světa

Na kraji útesu

Sdílejte článek:

JOSEF JEŽEK

Před více jak jednapadesáti let vydala anglická rocková skupina Yes své věhlasné páté album – Close to the edge. Což by se dalo trochu volně přeložit „na kraji útesu“. Mezitím se na samu hranu útesu dostala i celá Evropa. Má šanci se z toho vyhrabat anebo je již skutečně na odpis?

 

Evropa nevzkvétá, chtělo by se říci s klasikem. Pokud se rozvoje a inovací týká, začíná beznadějně zaostávat. A to se nutně obráží v ekonomickém zaostávání. Již dříve přehnané regulace se utrhly z řetězu a nyní dusí vše. Jsou i tací, kteří se chvástají, že svět přebírá evropské regulace. Prosperitu Evropanů to ale nepodpoří a ani podpořit nemůže a s poklesem významu evropského trhu bude zákonitě přibývat takových, kteří na něj raději rezignují. Odliv mozků, start-upových firem i dalších za oceán roste. Přebyrokratizovaná Evropa je fakticky vyhání. Krásně to vyjádřil Miroslav Bárta v jednom rozhlasovém rozhovoru na příkladu Elona Muska. Ten, když se rozhodl létat do kosmu, tak se vypravil do Ruska, aby tu koupil nějaké vyřazené rakety. Jenže tam se s ním nebavili, i rozhodl se při návratu, že si rakety vyvine sám. A snad do roka startovaly první. Dle Miroslava Bárty by v případě, že by Musk byl držitelem nějakého evropského pasu, neměl do dneška po kupě ani všechna potřebná razítka…

Evropa se za posledních asi tak dvacet let zásadně proměnila. Postupně ji ovládla nová levice. V podnikatelské sféře by se něco takového dalo nazvati nepřátelským převzetím. Tento marxistický (někdo by řekl neomarxistický) směr se zrodil okolo roku 1960, angažoval se v revoltě osmašedesátého roku. Ta byla sice zaplaťpánbůh potřena, jenže její exponenti se vydali na dlouhý pochod institucemi. A postupně je ovládli. Média, akademický svět, exekutivu. A i Evropskou unii, kdysi zdárné dítko konzervativců, proměnili v socialistický moloch. Jehož chod ovládla ideologie. Snad nejvíce se to projevuje na opatřeních, jež mají čelit klimatické změně. (Třeba dodat, že klima se mění jak známo od té doby, co vzniklo…) Namísto rozumných kroků převažují hysterické výkřiky, které podvazují ekonomický rozvoj i životní komfort. Aniž by reálně co přinesla. Vzhledem k tomu, jak malý ostrůvek dnes Evropa představuje a ostatní se jaksi nepřipojují, je příspěvek k ozdravení klimatu menší než malý, dopad na oslabení hospodářské pozice Evropy ale podstatný. Snaha jít světu příkladem se zvrhla v jakousi nepodařenou karikaturu onoho „města na hoře“.

Chmurný je pohled na evropskou ekonomiku, podstatně chmurnější na sféru vývoje a inovací. Pohled na obranyschopnost Evropy je však tragický. A jak se ukazuje, právě tato oblast bude tou určující. Vždycky byla. Evropský kontinent byl v posledních stoletích rodištěm většiny válek, aspoň těch velkých. Vše vyvrcholilo světovou válkou z let 1914 – 1945. Po ní přešla Evropa tak trochu do druhého extrému, stala se bytostně pacifistickou. Západ kontinentu se schoulil pod ochranu strýčka Sama, východ pak byl ovládnut následníky Čingischánovými, Ruskem převlečeným za Sovětský svaz. Válka byla naštěstí jen studená. Východ ji totálně prohrál, komunismus se zhroutil. Oba póly Evropy během studené války sice zbrojily, nešlo jim to ale „od srdce“. Ten západní spoléhal hlavně na Američany, východní pod kuratelou Moskvy byl sice naprosto militarizován (podle některých představovaly československé výdaje na obranu, přesněji řečeno útok, až 10 % HDP), činil tak ale z povinnosti vazala. Po pádu komunismu a Sovětů pak obě strany radostně rezignovaly na jakékoli obranné úsilí. Třeba takový bundeswehr, druhdy pýcha NATO, je dnes slabší než finská armáda.

Jenže okolní svět nežil v mírové euforii. Fukuyamovské ideje se ukázaly býti fantasmagoriemi, dějiny se nezastavily. Mocenské poměry v okolí Evropy se měnily, aniž by to Evropané zaregistrovaly. Nejprve přišly „války o dědictví jugoslávské“, jež svou brutalitou šokovaly. Na Balkáně, měkkém podbřišku Evropy, ale nic nevídaného. Afriku plíživě kolonizovala Čína a dostala tak pod kontrolu zdroje důležitých surovin. A Čína sama se proměnila v supervelmoc (někdo by řekl, že se vrátila do své tradiční role). Pro Spojené státy se tak ohnisko konfrontace přesunulo na druhou stranu světa, do Pacifiku. Evropa v rámci „klimatické hygieny“ přesouvá výrobu na východ. A covidová krize nasvítila její závislost právě na Číně. Dalo by se to nazvat i nesvéprávností. A Rusko po propadu a ústupu v devadesátkách zahájilo opětovný postup do Evropy, doprovázený stále brutálnějším domácím režimem. Obé v duchu tradice, datované od 16. století, založené Ivanem Hrozným. Evropa v čele s Německem si mezitím vesele budovala závislost na ruském plynu.

Prvním varováním byl Putinův projev v Mnichově v roce 2007, rok poté válka v Gruzii. Nikdo si toho jaksi nevšímal. V roce 2014 zabrali Rusové kus východní Ukrajiny a Krym, reakcí byly bezzubé sankce pro oko a následoval business as usual. A před dvěma lety zahájilo Rusko opět velkou válku v bezprostředním sousedství Unie. S obligátní bestialitou. Evropa je v šoku a s hrůzou zjišťuje svou impotenci a bezbrannost. Ukrajinu naštěstí v prvé fázi podržely USA a také Anglie, tento problém je ovšem evropský. Evropa se sice zoufale pomalu, ale přesto vzpamatovává. Do toho roste krize s nezvládnutou migrací, a navíc i čím dál širší odpor proti šílenostem green dealu. Aniž si to kdo přiznává, hraje se o přežití.

K tomu přistupuje hysterie spojená s obavami ze ztráty amerického deštníku. (Stanislav Komárek to nazval faktickým americkým protektorátem, kdy bezpečnost a prosperita Evropy stojí a padá s americkými bodáky…) Jenže Američané mají jiné starosti, ať to říkají potichu (jako již za Obamy) nebo neurvale nahlas. Jekot vyvolaný Trumpovým výrokem, že USA nebudou bránit ty, kdo se o to nebudou snažit sami, je naprosto mimo. Trump měl bohužel pravdu, bezpečnost za peníze amerických daňových poplatníků a krev amerických vojáků si opravdu nárokovat nemůžeme. A není od věci přečíst si pořádně i onen neustále omílaný článek zakládající smlouvy NATO. Vojenská pomoc spojenců v případě napadení garantována není a nikdy nebyla. O konkrétním postupu se rozhoduje každý člen sám.

Pořad ČRo Plus Ex libris se 6.2.24 věnoval knize Jacquese Rupnika Josef Guttmann a osudy Střední Evropy mezi Hitlerem a Stalinem, vydané ÚSTR. Guttmann byl zakládajícím členem KSČ, jednu dobu mužem č. 2 ve straně, šéfredaktorem Rudého práva. Roku 1933 byl vyloučen za kritiku toho, že komunisté odmítali spolupráci se sociálními demokraty v Německu. A tak vlastně umožnili nástup nacistů. Guttmann včas emigroval, naštěstí se nevrátil. Působil pak v Americe, kde psal pod pseudonymy. V článku Hrozba neutralismu z roku 1952 říká: Ve skutečnosti je však hlavním zájmem mnoha Evropanů, jak se vyhnout obraně Evropy. Mnozí Evropané jsou hrdi na to, čemu říkají klid a střízlivost, na rozdíl od americké hysterie. Připomíná to klid paralyzovaného králíka před soustředěným pohledem hada. A jejich optimismus je optimismem člověka, který si nepřipustí, že v sousedství má nebezpečné lumpy, protože by si musel pořídit zbraň. Válka navzdory tomu přijít může a případné utrpení si vůbec nelze představit. Nelze však očekávat, že sovětská hrozba zmizí jen proto, že si jí nikdo nebude všímat. Evropská inteligence by tuto pravdu měla znát a říkat ji. Namísto toho mnozí jen hlásají neutralistické výmluvy. A politikům, kteří se v tom vyznají, často přijdou neutralistické nálady vhod, aby si zvýšili popularitu. Jako by to psal dnes.

Má Evropa bez Ameriky šanci? V téhle chvíli určitě ne. A nevzpamatuje-li se rychle, pokročí z kraje útesu vpřed. A žádnému Trumpovi za to psí hlavu nasazovat nemusíme. Ten za to opravdu nemůže. A o tom, že bychom si mohli odpustit antiamerikanismus, tak hluboce zažraný do evropských dušiček, ani nemluvě.

blogosvet.cz

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (24 votes, average: 1,79 out of 5)
Loading...
25 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)