Muži jsou diskriminováni

Stojí ale vůbec ženy o kvóty?

Nemohu mluvit za jiné ženy, nevím, o co stojí každá další z žen, ale konstatuji, že já o kvóty nestojím. A nestojím o ně hned z několika důvodů:

Jako ženu mě kvóty urážejí. Podsouvají totiž představu, že sama bych se bez kvót nedokázala o sebe postarat, nedokázala bych mít kariéru, nedokázala bych si vybojovat významnou pozici. Já se ale nikdy s žádnou mou diskriminací podle pohlaví nesetkala. Ba přesně naopak, mnohdy mne například pořadatelé různých konferencí oslovili s tím, že pro ně přednáší řada mužů a oni hledají ženu, a proto mě žádají, abych pro ně přednášela. Moc se mi to nelíbilo, měla jsem totiž pocit, že mě žádají o nějakou službu ne kvůli tomu, co umím, ale kvůli mému pohlaví. Takže spíš jsem se setkala s tím, že moje pohlaví bylo protěžováno, ne naopak. Žena, která získá pozici v prostředí kvót, si nikdy nebude moci být jistá, zda se jedná o ocenění jejích schopností, anebo jenom o milodar daný kvótami. Bude to srážet sebevědomí takových žen.

Druhým důvodem, proč kvóty odmítám, je fakt, že sama jsem zaměstnavatel. Pro každou pozici ve firmě hledám toho nejlepšího možného zaměstnance. Představa, že bych protěžovala muže, protože nemám ráda ženy, je naprosto bizarní. Proč bych měla ubližovat své vlastní firmě a zaměstnávat jiného než nejlepšího možného zaměstnance? Proč bych se jako majitel firmy měla připravovat o zisk tím, že zaměstnám muže, pokud žena se hodí na pozici lépe?! To opravdu může vymyslet jenom socialista, který v životě nepodnikal, neřídil firmu a nemusel čelit tržním principům a konkurenci. Samozřejmě (!), že každý majitel firmy zaměstná bez ohledu na pohlaví toho, kdo nejlépe splňuje jeho požadavky. A samozřejmě, že ho podle toho také zaplatí. Tvrzení, že ženy jsou placené méně než muži, už bylo ekonomy mnohokrát vyvráceno, protože vždy se nakonec na průměrných velkých číslech ukázalo, že práce, kterou na zdánlivě stejné pozici produkovala žena, ve skutečnosti byla v průměru jiný, než jakou produkoval muž, a tak zdánlivě rozdílné ohodnocení jenom zrcadlilo rozdílné výkony.

Třetím důvodem, proč jsou kvóty velmi hloupým výmyslem sociálních inženýrů, je fakt, že ženy a muži nejsou stejní, opakuji, jakkoliv to genderisté nechtějí slyšet: Nejsou stejní. Kdybych byla vojákem u speciálních jednotek a šla do akce, byla bych vskutku mnohem klidnější, kdyby můj parťák byl dvoumetrový nasvalený chlap. A obráceně kdybych rodila, jako porodní asistentku bych u sebe opravdu nechtěla dvoumetrového chlapa, ale chtěla bych empatickou jemnou ženu. Muži a ženy mají nejen jiné chromozomy, ale mají i jiné hladiny hormonů: ženy mají méně testosteronu, jsou proto v průměru méně agresívní, méně ochotné podstupovat riziko, méně ochotné k přesčasům na úkor rodiny a podobně. Pozor, mluvíme o průměrech! V průměru jsou také ženy méně vhodné na vrcholné pozice, protože proti mužům v průměru postrádají mužskou razanci, dravost, soupeřivost. Znám ženy, které se mužům v tomto ohledu nejen vyrovnají, ale dokonce je i předčí; ale pokud mluvíme o velkých číslech, muži jsou na vedoucí pozice vhodnější.

A tak nám nezbývá než přijmout závěr, že EU cíleně a řízeně poškozuje konkurenceschopnost velkých firem, protože nutí jejich vlastníky, aby zaměstnávali nikoliv nejlepší manažery, ale manažery vybrané kvótou.

A co je na tom opravdu ohavné: EU tak činí s tvrzením, že údajně bojuje proti diskriminaci žen. Ale to je lež. Nejen že diskriminaci žen ve skutečně tržním prostředí nemůžeme z popsaných důvodů konkurence nalézt, ale naopak těmito kvótami se EU střílí do vlastní nohy, protože teprve tyto kvóty skutečnou diskriminaci zavádí. Kde totiž lidi vybíráme ne podle schopností, ale podle rasového, národnostního nebo pohlavního klíče, tam je jednoznačně diskriminujeme, jelikož tím opomíjíme jejich schopnosti. Pokud se do vedení firmy nedostane nejschopnější muž proto, že musel být nahrazen na základě kvóty průměrnou ženou, tam je tento muž bez diskuse diskriminován. EU nás tedy nutí k diskriminaci.