Muži chlastají a mládež už nebaví ani sex

V jakém stavu je koncem roku 2024 cosi jako „duševní zdraví národa“? Pakliže přistoupíme na to, že existuje něco jako kolektivní duševní zdraví.

Samozřejmě že existuje „kolektivní duševní zdraví“. Stejně jako existuje „kolektivní nevědomí“ a „kolektivní archetypy“. O tom se rozsáhle rozepisoval už Carl Gustav Jung a mnozí další věhlasní duchové. Dlužno ovšem také říci, že tento druh kolektivismu je velmi vlastní současnému ďábelskému proklatci Alexandru Geljeviči Duginovi, který tvrdí (mimo jiné), že národ a charakter národa – a tedy i jeho duševní zdraví – utváří zásadním způsobem prostředí, ve kterém žije. Řekla bych, že co se Čechů týká, tak to je pravda. Protože si tady sedíme ve své kotlince a čekáme, až se ten nečas (případně Nečas) kolem nás přežene. Žádný rozběh přes velké ruské pláně se tady nekoná a podle mého názoru ani nikdy konat nebude. Jinak pokud je „duševní zdraví národa“ složeno z duševního zdraví jedinců, nezbývá než zopakovat to, co je všeobecně známo: „obvoďáci“ mohou házet antidepresiva do čekáren vidlemi, příjemkyněmi jsou zejména ženy. Mužská část populace chlastá a mládež se sjíždí marjánou tak, že v létě nelze projít pražskými parky, aniž byste taky mimoděk nevytáhl jointa. To opravdu nesvědčí o dobré duševní kondici. Svědčí to spíše o nemohoucnosti a bezradnosti. Co mě se týče v této věci, mohu jen citovat dalšího z parlamentnolistních přispěvatelů, Dominika Ticháčka: „Mě to může nasrat.“ A zejména mě může na.rat, že tento stav populace, kdy mladé už evidentně nebaví ani sex, o čemž svědčí i naše míra porodnosti, politiky naprosto nezajímá. Jak to, že ty, kteří s tím mohou něco dělat, nezajímá, že národ se cítí bezmocně a sklesle? A co když se ta skleslost převrátí ve svůj opak? Toho se politici neobávají? No… podle mého názoru by doopravdy měli.

Vylepší duševní zdraví národa volby, které nás čekají tento rok, pokud v nich zvítězí jsoucí opozice a vládu bude sestavovat Babiš nebo někdo, na koho Babiš ukáže?

No o tom tedy silně pochybuji… Staré lékařské pravidlo říká, že dobrá diagnóza je půlka terapie. My se zatím velmi obtížně propracováváme k té diagnóze. Dovolím si navrhnout svou diagnózu. Říkám jí „diagnóza kolonie“. My jsme nikdy nebyli kolonizátoři a do roku… 2004 … jsme nikdy nebyli ani kolonií. Tak, jak máme vypěstované senzory na totalitní praktiky, nemáme vůbec vypěstované senzory na kolonialistické chování a neumíme je rozpoznat. Dám opět příklad: I v té nejzaostalejší africké vesnici v kterékoliv africké zemi (osobně prodiskutováno ve Rwandě, jedné z nejchudších zemí světa) by se i malé dítě popadalo smíchy za břicho, když by mu někdo tvrdil, že je zapotřebí zaplatit sto milionů (jakékoliv měny) za stíhačky, které budou dodány za bůhví kolik let, a kdo ví, zda to bude vůbec lítat, za účelem obrany země. Každý by věděl, že takový „kšeft“ je ve skutečnosti platbou vlády „objednatele“ vládě „dodavatele“ za to, že „objednatelská vláda“ bude „dodavatelskou vládou“ udržena u moci. U nás toto vnímání reality chybí. Ani od RVHP a Varšavské smlouvy jsme nebyli odrbáváni takovým způsobem, jakým jsme odrbáváni nyní. Lidé to podvědomě cítí, ale neumějí to pojmenovat. Jsou skleslí. Přesně jako ti, kdo si nedovedou představit, že by kolonizátoři mohli někdy odejít.  Anebo – dokonce – že by bylo možné nad nimi zvítězit. Takže abych to shrnula: Je úplně jedno, kdo zvítězí ve volbách, pokud nezačne hlasitě deklarovat, že prostě jsme kolonií a on udělá vše pro to, aby tato situace skončila. Osobně mám zásadní pochybnosti, že by takto radikálního tvrzení byl schopen Andrej Babiš.

Ta otázka je pořád stejná: „Co mohu udělat pro svůj národ?“ Jsme zadupáváni do země, v lidech je veřejným míněním aktivně podporována zbabělost a udavačství. Otázka také může znít: Co mohu udělat pro sebe, pro svou rodinu, pro své sousedy, pro své okolí? Nikoliv sebezničujícím způsobem, ale způsobem, který zakope či alespoň učiní mělčími některé příkopy, které se často objevily – a člověk ani často neví odkud. Otázka také může znít naprosto idealisticko-stupidně: Chovám se čestně? Mohu tím pádem oprávněně chtít po druhých, aby se chovali čestně, a to včetně politiků, které budu volit? Mohu já udělat alespoň to, že budu otevřeně hovořit o svých pochybnostech? A to i v dnešní situaci, kdy skutečně začíná jít o krk a o trestní stíhání? Musím citovat svého oblíbence Nasima Taleba a titul jeho knížky Na vlastní kůži. Nic, co není „na vlastní kůži“, neplatí. Sorry jako. Takže ještě jeden pokus o otázku: Je ten, koho chci volit, ochoten jít do věcí „na vlastní kůži“?

Já někdy myslím na to, co jste mi řekla před lety, když jsem se vás ptal na řešení situace s Romy. „Z nás všech udělali cikány.“ Čímž jste myslela občany ČR jako celek. Snad vás nenaštvu, když se zeptám, co si o té větě myslet dnes.

Ne, nenaštvete mě. Před léty jsem tvrdila, že George Soros si vybral Romy jako „pilotní program“ či „test“, co se stane, když určitým názorům úplně vezmete možnost veřejné diskuse a zároveň (to, že se to děje zároveň, je velmi důležité) učiníte skupinu lidí zcela závislých na státu. Romům doslova narvali sociální dávky (které byly původně určeny horníkům v rámci zavírání dolů na Kladně a v ostravsko-karvinském revíru, ale třeba i v Rožínce) a sebrali jim jakýkoliv přístup k veřejným médiím. Zůstala v podstatě pouze redakce Romea, která skočila hromadně šipku do gádžovského pozadí. Nemám jim to vůbec za zlé, protože to byla jediná možnost, jak mohlo přežít alespoň něco. My, Češi, jsme na tom v podstatě velmi obdobně jako Romové. Vím, že to je extrémně nepopulární srovnání, ale nemohu si jej odpustit. Dusí nás daněmi, a navíc nás drží pod krkem hromadně propagovanými hypotékami. To je takový reverzní nástroj k těm sociálním dávkám: Buď nemáte nic, co vám stát nedá, nebo musíte platit a běda, když měsíc nezaplatíte. A mluvit se o tom nedá… To se pak těžko dělá revoluce.

Na rozdíl od Romů však my coby majoritní společnost máme přece jen nějaké další nástroje, které náš nepřítel podcenil. Je to, řečeno marxistickou hantýrkou, „přechod kvantity v kvalitu“. Na Romech si vládnoucí věrchuška ověřila, že se ze své sociální a názorové izolace nejsou schopni dostat, a předpokládala totéž u celého českého (a evropského) obyvatelstva. Ale s majoritní částí obyvatel nemůžete donekonečna kývat jako s někým, koho je pár desítek či stovek tisíc lidí. Myslím, že k definitivnímu přetrhnutí představ vládnoucí třídy, která – opět marxisticky – povýšila vůli (své) vládnoucí třídy na zákon, dojde v momentě, kdy si majorita obyvatel uvědomí, že jich je… prostě majorita. Ono to „utlučem vás čepicema“ totiž stále své aktuálnosti a pravdivosti nepozbylo, i když tady řádí orešniky, tomahawky, himarsy a bůhví co ještě… Je k tomu však zapotřebí jedné věci: Totiž člověka, který… hm… vyšle signál, kdy těmi čepicemi praštit. A jsme u úlohy osobnosti v dějinách. Romové takovou osobnost mezi sebou nenašli. My, obávám se, také nikoliv. Ono těch Ghándíů je všeobecně celosvětový nedostatek…

Když se ještě podíváme na postavení naší země ve světě, protože to už určuje naši současnou realitu: Co z toho je dobře a co z toho je třeba změnit?

To, co je potřeba změnit, vyplývá z mých názorů, které jsem prezentovala výše. Je potřeba přestat být kolonií. Zabijte mě, ale já vidím Českou republiku jako vojensky neutrální zemi, odpojenou od Evropské unie a usilovně budující to, co bych pojmenovala jako nástupce Rakouska-Uherska. I z dnešního politického vývoje je zřejmé, jak ten velký „nárazníkový“ útvar mezi východní a západní Evropou schází. Jak je velice, převelice nutné, aby zde bylo něco, co NENÍ Německo, co NENÍ Francie, co NENÍ Rusko, co NENÍ Británie… Jak se začíná pomalu odhalovat pravá tvář historie, začíná být vidět, že i někteří představitelé Rakouska-Uherska si toho byli vědomi. Příkladem císařovna Zita ve svých pamětech uvádí, že korunní princ Rudolf nespáchal žádnou sebevraždu a už vůbec ne kvůli nějaké hééérečce, ale byl úkladně zavražděn na příkaz Otto von Bismarcka proto, aby bylo zabráněno spojenectví Rakouska-Uherska s Francií, což mělo vytvořit protiváhu rusko-německé dominanci v Evropě.

Takže – kdo ví. V každém případě se dívám s nadšením, že Fico si s Orbánem nejdou navzájem po krku, že v Rakousku sice není pro nás situace růžová, ale rozhodně není rudá a koneckonců se v tom Německu semo-tamo najdou osoby, se kterými by se dalo rozumně mluvit. Takže bych viděla opravdu velmi ráda, kdyby se Česká republika oprostila od svého soudobého řiťolezectví a přidala se k tomuto naznačenému bloku. Myslím, že je potřeba vzkřísit nejen V4 (komu asi vadila tak, že je z toho jen pár slov?), ale taky třeba – zejména co se územního rozsahu týká – také pojem „Malá dohoda“. A udělat z ní dohodu velkou. Pošpinili jsme se koloniální minulostí velkých západních mocností. Je potřeba z toho vycouvat – a to i s omluvou těm, které jsme, byť nevědomě, neokolonialisticky potlačovali. Takže první omluva z České republiky by podle mého názoru měla směřovat do Mali. Druhá do Afghánistánu (a že to říkám já…) Tálibán – Netálibán. Třetí do Iráku. Dále může pokračovat každý svým vlastním seznamem… Ministerstvo zahraničí je zapotřebí v každém případě předzásobit dostatečnou zásobou popela, aby bylo co si sypat na hlavu.

Natvrdo se zeptám: Má se český občan radovat z toho, že se 20. ledna ujme v Americe funkce Donald Trump?

To se mi jeví jako otázka, kterou je úplně zbytečné pokládat. Protože zvolení D. Trumpa prezidentem je realita, se kterou nemůžeme nic dělat. Za mne osobně mohu říci jen to, že Doník byl zvolen – v porovnání s „Bidenovými křivkami“ a dalšími prasárnami, které se děly ve volbách 2020 a následujících čtyřech letech – pozoruhodně hladce. Hladce, že mě to až děsí. Nicméně „býti zděšena“ není program. Je potřeba se ptát: Napomůže zvolení Donalda Trumpa dekolonizaci České republiky? Odpověď je bohužel jednoznačná: nikoliv. Jestliže Trump hlásá, že „America first“, myslí to bohužel doslova. Amerika první, pak dlouho – dlouho nic, pak tři kopky hnoje a pak všichni ostatní… Tuhle dekolonizační bitvu si budeme muset vybojovat prostě sami. S Trumpem nebo bez Trumpa, proti Trumpovi nebo s ním. Vsjo rovno…

V posledních letech vycházejí články o tom, že rodinní příslušníci jsou schopni se pohádat o politice i při oslavách, případně o Vánocích. Kde se tento trend bere a jak mu čelit, konkrétně třeba během Vánoc a konce roku?

Tento trend nabral bohužel již biblických rozměrů ve smyslu „syn proti otci – bratr proti bratru“. (Pro neznabohy: Matouš 10:21  Bratr bratra i otec syna tehdy vydá na smrt, děti povstanou proti svým rodičům a zabijí je.) Ideologické rozdíly jsou dnes legitimním důvodem k rozvodu, k zavržení rodičů dětmi (naopak prakticky jsem se s tímto jevem nesetkala), k rozvratu a rozpadu firem, k rozkladu sourozeneckých vztahů, ke zmrazení sousedských vztahů na úroveň úplné nenávisti. Samozřejmě pokud se toto děje, je potřeba mít na paměti jedno: ha, ha – už nás mají, kde nás mít chtěli. Protože „rozděl a panuj“ platí od věků. Je potřeba si uvědomit, že všichni – někdo více, někdo méně – jsme oběti promyšlené celosvětové mediálně-ekonomické masírky nejhrubšího zrna. Je potřeba se vzpamatovat, uvědomit si to… a zasypat příkopy, které jsou mezi námi i uměle vykopávány. Prostě se nedat. Komunikovat. Mluvit. Mluvit i o tom, co nás rozděluje. Jenom to nás totiž může spojit. O Vánocích, na Nový rok, po celý rok. Tak ať se to daří.

Klára A. Samková vám přeje růžový rok 2025.