Můj boj … s dietou !

 [ad#hornisiroka]

Četa tedy měla pré. Měli jsme totiž to štěstí, že u nás v Lešanech se zrovna tou dobou natáčel seriál Chlapci a chlapi (nyní myslím v neděli na TV Nova v repríze), takže všichni trošku schopní gumídci a většina záklaďáků blbnula se štábem na buzerplace, předstírajíc život lidové armády.

“Výkoňáci” jsme byli na baráku tři, takže jsme hodiny a hodiny věnovali hraní mariáše, při kterém jsme popíjeli propašované lahváče a pojídali speciality, přinesené kuchtíky prahnoucími po vycházce. V mezidobí jsme se navíc přikrmovali dětskými výživami, oplatky a konzervami, které byly nafasovány pro vojáky jedoucí mimo kasárna. Výsledek byl + 20 kg.

Po návratu domů jsem se i přes svých 95 kg živé váhy celkem rychle oženil a začal si užívat výhod každodenní teplé večeře a protekčních obědů ve školní jídelně. Pět let této selanky znamenalo to samé co vojna, tedy opět + 20 kg.

Konečně jsem začal podnikat. Je fakt, že začátky byly těžké, někdy 12, někdy také 16 hodin práce denně, ale v roce 1991 bylo,oproti dnešnímu stavu, obchodování pro českého živnostníka procházkou růžovou zahradou. Neohrožován nadnárodními, vládou dotovanými, super a hyper markety, ještě ne tolik podrážen asijskými trhovci neplatícími daně, clo a další úlitby státu, podporován lidmi, kteří se nemohli vynadívat na tu záplavu zboží v regálech a nakupovali i v těch krámcích na náměstích, nad kterými dnes ohrnují nos. Můj příjem se z 1250,- Kč hrubého ve školství malinko zvedl. Na jídelníčku se objevily pochoutky dříve nepoznané. Výsledek byl – co rok to kilo nahoru.

Kontrolka zablikala někdy kolem roku 2002. Z obchodování se stal každodenní boj o přežití, doprovázený všudypřítomným stresem a pocity malomyslnosti, které nejlépe zahání jídlo a sladké pochoutky. Když jsem po dlouhé době stoupnul na stařičkou stodvacetikilovou váhu, ručička oběhla celé kolo a zastavila se na 5 kg. Fuj, hnus, okamžitě zhubnout ! Na řadu přišel nejprve Herbalife, ten tehdy velmi populární zázračný všelék. Na mne však, mimo toho, že jsem si málem začal kupovat “pampersky”, neměl sebemenšího účinku. Téměř polovinu dne jsem prostál nebo proseděl na záchodě, abych po měsíci boje zlikvidoval 1 kg.

Poté jsem vyzkoušel všechno možné. Nakoupil jsem hromady “tutových” tukožroutských tabletek, několik týdnů jedl jen polévky, zapíjejíc je různými bylinnými lektvary, dělil stravu jak Lenka Holas Kořínková. Dokonce jsem se vrátil ke svému milovanému tenisu a začal chodit na pravidelné konzultace ke kamarádu lékaři. “Pořád jseš tlustej, nežer, nekuř, nechlastej, běhej, posiluj, jablka a žitný klíček musí být tvůj jídelníček!” dostávalo se mi rad. Konečně váha nemusela objet celé kolečko.

Bohužel právě v této době jsem při jednom menším porušení životosprávy omotal svůj zánovní automobil kolem mohutného stromu. Když mne po dvou měsících propouštěli z nemocnice, byť prozatím na vozíku, břišní partie po dlouhé době přestaly připomínat horu Říp. Vítězství to bylo však jen Pyrrhovo. Nekonečné hodiny v posteli před televizí, v podstatě žádný pohyb mimo žvýkajících čelistí a rozcvičování titanem zpevněné pravé nohy, znamenaly přírustky jak u ženy čekající minimálně paterčata. Když jsem se vylízal z nejhoršího, dobelhal se ke své již zniňované staré váze, strnul jsem. Vytvořil jsem si celkem slušný osobní rekord.

Doba tedy nazrála k razantnímu řešení. Mám dva švagry, kteří jsou na tom absolutně stejně. Oba dva měli před svatbou 70 kilo, nyní kolem stotřiceti. Máme to nějak asi v rodině nebo co. Slovo dalo slovo a jednoho krásného dne jsem se odhodlali svoje postavy, připomínající fotbalové míče, dát do rukou opravdového odborníka. Jeho inzeráty slibovaly až 20 kilo dolů během měsíce, vše založeno na východní filozofii skloubené s nejnovějšími vědeckými poznatky a akupunkturou.

Lékař – spasitel byl primářem oddělení nejmenované nemocnice. Že je to oddělení lidově zvané “odmašťovna” nás malinko při příjezdu zarazilo, nejsme přece žádní feťáci nebo gambleři, ale vzhledem k daleké cestě jsme se rozhodli vytrvat. V čekárně bylo shromážděno dalších asi deset zoufalců, přičemž čtyři čekající slečny měli na váhu dohromady asi jako jeden z nás. Konečně přišel ON. Změřil nás zkoumavým pohledem a neomylně vybral nás tři k vstupnímu pohovoru jako první. Sestřička nám rozdala informační materiály s jídelníčkem a spoustou rad, kterak se státi Arnoldem Schwarzeneggrem. Poté nás zinkasovala o nějaké ty kačky, neboť prý pojišťovna tuto super kůru neplatí.

Po ní si nás převzal pan doktor. Vlídně k nám pohovořil na téma nebezpečí otylosti a vylíčil nám hlavní zásady jeho metody. Do přesně stanovených bodů na těle nastřelí čtyři malé jehličky, poté můžeme jíst vše co je obsažené na předtištěném jídelním lístku a navíc se nemusíme ani nijak zvášť hýbat. Nejsme přece žádná Katka Neumannová, abychom se ničili šest hodin denně destrukčním tréningem. Doslova řekl: “Pohybem ještě nikdo, mimo vrcholových sportovců, nezhubl!” Sladká slova, sladká písmena. Na seznamu povolených potravin byly uzeniny, maso, zelenina, vývary a spousta dalších celkem přijatelných poživatin. Dokonce i bůček ! Zákaz platil na vše z mouky, veškeré přílohy, sladké a pár, pro nás pro nás v tuto chvíli nepodstatných věcí. Nastoupili jsme do řady, primář bez jakéhokoliv vyměřování do nás našil speciální pistolkou ty jehly, poděkovali jsme a odjeli.

Po dvou dnech prvnímu švagrovy jehly při koupání vypadaly. Ze žalu snědl půl kačeny, tabulku čokolády a s experimentem skončil. My dva zbývající jsme nakoupili téměř vše, co bylo na seznamu dietního mága a snažili se o nemožné. Jehličky jsme přelepovali páskou, doporučené potraviny míchali do nevídaných kombinací. Lososový salát s houbami, zelím, mrkví, lovečákem, cibulkou, pórkem, olivovým olejem a asi deseti dalšimi přísadami zní sice libozvučně, ale po týdnu se přeci jen přejí. Po třech týdnech ze mne šílel i vrchní v restauraci, kam chodím z práce na oběd. Moje objednávky jej opravdu zarážely. Poprvé mi čistý vývar a kuřecí prsa s kukuřicí přinesl celkem v pohodě, nemaje však na reperoáru nic jiného z primářova seznamu, mi při patnácté stejné objednávce doporučil změnu lokálu, že si z něj nikdo srandu dělat nebude.

Začátkem čtvrtého týdne jsme se spolutrpícím švagrem zasedli v jedné hospůdce k dílčímu účtování. Přiznal, že jehličky už taky nemá, neboť mu to začalo hnisat. Po vzájemném popisu fantasmagorních snů, ve kterých nás prohánějí knedlíky, rohlíky, tavené sýry a prší na nás omáčky, jsme dospěli k závěru, že zkusíme pár lahvinek tukožroutského bílého vína a zítra uvidíme co dál. I vinný střik je prevít. Když jsem se po probuzení snažil na své bolavé hlavě nahmatat jehličky, také jsem zjistil jejich absenci. To dopoledne skončil celý pokus. Oslavili jsme to sice vydatným obědem, ale zařekli se, že se budeme natolik hlídat, aby se těžce shozených 8 kilo už nikdy nevrátilo. Bohužel. Dneska znovu pátráme v inzerátech se zázračnými hubnoucími programy. Nevíte o nějakém ?

[ad#velkadolni]