Má být Česko odkázáno na energetickou (ne)milost Německa?

Každý minulý rok na přelomu února a března vydávala státní firma ČEPS analýzu zdrojové přiměřenosti české elektroenergetické soustavy. Tentokrát se zpozdila o osm měsíců. Česká republika totiž nemá schválené klíčové vládní dokumenty o aktualizaci energetické politiky, tedy Státní energetickou koncepci a Vnitrostátní energeticko-klimatický plán. Na vině je jednak tvrdý nátlak zelené ideologie z Bruselu, jednak chaos, který svým působením na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO) zavinil Jozef Síkela, t.č. po grilování v Evropském parlamentu 6. listopadu čekající na potvrzení do funkce komisaře mocné Evropské komise. ČEPS spadá pod působnost MPO stejně jako třeba Energetický regulační úřad (ERÚ).

Před rokem ČEPS ve své zprávě zprávě MAF CZ 2022 (všechny zprávy i letošní na Odkaz)) nastínil čtyři možné scénáře české elektroenergetiky. Souhrnně řečeno, ve svém nejkonzervativnějším scénáři počítajícím s pokračováním výroby z uhlí tato 100% státní firma sdělila, že emise budou překvapivě nejnižší a náklady na změnu nejmenší. Zato v roce 2030 při nejtvrdším scénáři odchodu od uhlí a přechodu na přerušované solární či větrné zdroje (Dekarbonizační scénář) hrozí, že po 105 hodin nebude mít republika elektřinu vůbec k dispozici a v roce 2040 už zřejmě nebude odkud vzít elektřinu 1085 hodin v roce, tedy 12,4 % z celého času roku. A je logické, že tato energie bude chybět v zimní době, kdy dominantní solární i větrné zdroje dodávají minimum elektřiny, ale kdy je energie nejvíce potřeba.

Od této zprávy uplynulo 20 měsíců, situace v energetice se zhoršila, ale nový scénář ČEPS MAF CZ 2023 (Odkaz) maluje vše skoro v růžových, pardon, ve světle zelených barvách. Po vyděšené reakci vlády a ČEZ na minulou analýzu dostal totiž ČEPS zřejmě jasné varování, že musí být pozitivní. A vše musí dokonale vycházet z unijního i národně předpokládaného schématu (zatím vláda ČR neschválila) dekarbonizace s 30% podílem občasných zdrojů energie ji v roce 2030. Jádro se do ní dle EU nesmí počítat. A tak se nová analýza na 116 stranách omezila jen na dvě varianty: na tzv. Respondentní a Progresivní. Přeloženo do člověčího jazyka: na zelenou a ještě zelenější variantu. Podle „konzervativní“ varianty máme mít v solárních elektrárnách v roce 2030 instalovaný výkon „jen“ 10,7 GW (dnes asi 3,8 GW), v té pokrokové dokonce 12,5 GW. Výroba elektřiny z uhlí má být omezeno v první variantě na minimum, v druhé skončit úplně.

Zde si dovolme faktickou odbočku: V prosinci 2023 se dle ERÚ uhelné elektrárny podílely na čisté spotřebě elektřiny v české ekonomice ze 46 %, soláry z 0,53 %. ERÚ tehdy změřila výkon FVE na 2,15 GW. Když uhlí skončí, pětinásobně větší kapacita elektřiny ze solárů podle této extrapolace v roce 2030 vyprodukuje 2,6 % elektřiny, k tomu pětinásobek současných větrných zdrojů asi 6-7 % elektřiny. Ano, počítáte správně. Po „díře“ za uhlím zůstane asi 36 % produkce elektřiny. ČEPS předpokládá, že v roce 2030 přibude jedna velká paroplynová elektrárna (šéf ČEZ Daniel Beneš její včasné postavení 23.10. 2013 na Seznamu Zprávy zpochybnil). Když ČEPS očividně dostál zadání, tedy opřít elektroenergetiku Česka o solární a větrné zdroje, musel tu obrovskou díru po uhlí nějak zalátat. A to ničím jiným než dovozem elektřiny, přičemž ČEPS se zaštítil zřejmě zase přehnaně optimistickými zprávami dalších správců sítě v EU. Horší varianta by totiž musela znamenat obrovský pokles spotřeby, což s kolapsem zvláště energeticky náročného průmyslu není až tak od věci. Česko, donedávna exportér elektřiny s ročním průměrným výnosem 20 miliard korun, už v roce 2027 bude těžce závislé na dovozu této komodity, která je podmínkou fungování naší moderní civilizace. ČTK a po ní další česká média docela správně tiskovou zprávu ČEPS pochopila a interpretovala jako na idnes.cz:

Česko bude muset elektřinu dovážet možná už za dva roky, varuje ČEPS

Kolik ten dovoz bude činit? Ještě loni ČEPS psal, že 10% podíl na spotřebě je bezpečnostní maximum. Pro rok 2030 nyní Respondentní scénář předpokládá netto spotřebu elektřiny 69,5 TWh (ale včetně ztrát v síti kolem 7 %) a dovoz 11 217 GWh. Při progresívním scénáři bude netto spotřeba včetně ztrát v síti 74,2 TWh a dovoz elektřiny již 14 992 GWh. To je nutnost krytí dovozem asi 22 % čisté spotřeby elektřiny země. Ovšem zase v souhrnném celoročním čísle, nikoli v očekávané koncentraci na zimní období, kdy podíl dovozu může být klidně třetinový. Odkud elektřinu dovezeme? ČESP mluví explicitně o Francii a Německu, kdežto ostatní sousedé budou jako Česko závislí na dovozu.

Experti ČEPS ovšem nejsou žádní hlupáci, a tak navzdory politickému tlaku, aby zelené atributy české přenosové soustavy v celkovém součtu fungovaly, si v textu analýzy našli alibistická varování. Na straně 10 analýzy ČEPS se proto dočteme: „Významné přebytky elektřiny se očekávají zejména ve Francii a Německu. Otázkou zůstává, zda budou tyto přebytky využity k výrobě vodíku pro tamní průmysl, nebo budou k dispozici pro export do ostatních zemí.“ Pak analýza dodává: „Data tak nezohledňují např. německou Kraftwerksstrategie indikující mnohem menší rozvoj plynových zdrojů než zmíněné dotazníkové šetření, což může vést k menšímu množství energie dostupné pro export.“ Jinými slovy ČEPS upozorňuje, že se německé vládě nemusí podařit přechod z uhlí na velkou kapacitu nových plynových elektráren umožňujících později technologii spalování vodíku. My k tomu dodejme, že právě nejdražší plynové závěrné elektrárny (dle pana Síkely „závětrné“ elektrárny) jako nejdražší zdroje tvoří finální cenu elektřiny na burze v Lipsku. Nemluvě o faktu, že i když jsou plynové elektrárny zatím penalizovány jen poloviční cenou emisních povolenek (tedy registrovanou zhruba poloviční mírou emisí CO2) než za uhlí, metanová strategie EU to může změnit.

Vložíme tedy do rukou Německa svou energetickou bezpečnost, stabilitu a cenu dodávek elektřiny? V jiném kontextu a na pozadí nacistické válčené agrese 15. března 1939 v 01.15 hodin v Berlíně „vložil osud českého národa do rukou vůdce“, tedy Adolfa Hitlera, pod bezprecedentním nátlakem, při němž utrpěl srdeční infarkt, tehdejší prezident Emil Hácha. Ovšem z Německa takový nátlak dnes (s výjimkou odmítání jaderné energie) neexistuje, je to jen Německu bezprecedentně podvolená energetická politika české vlády.

To, že Němci mají být elektricky přebytkoví, je přece nesmyslný součet výroby za celý tok s šílenou a ekonomicky zničující a kanibalizující se až do záporné ceny nadvýrobou v létě (nyní v SRN solární zdroje s kapacitou již 92 GW a větrnou 70 GW). 20let garantované výkupní ceny ze solárů a větrníků budou letos německé daňové poplatníky stát 22 miliard eur (asi 560 miliard korun). Ptejme se naléhavě těchto vládních energetických stratégů: co reálně může v ČR nahradit uhelné zdroje od listopadu do března, kdy i všechny sousední země budou kvůli OZE deficitní? Do Česka budeme dovážet elektřinu hlavně v zimě, kdy je opravdu naivní (a spíše zločinné) se domnívat, že to bude „levná německá elektřina“ z OZE.

S tímto vědomím proto i ČEPS ve své analýze konstatuje, že když bude nepříznivé počasí (chápejte, když nebude v zimě tolik teplo!), tak by nám chyběly až 3,9 GW stabilních zdrojů, zřejmě jedině možné z plynu. Odkud a za kolik plyn (v podobě LNG ze zámoří) dovezeme, jaké technologické i personální odborné kapacity budeme potřebovat včetně nutnosti tyto plynové zdroje fungující jako „záloha“ za sluneční a větrné dotovat kapacitními platbami, to analýza neřeší. Jen upozorňuje, že to nemusí zvládnout ani Němci, kteří ovšem stále mají dostatečné zdroje v uhlí, pro něž si v EU včas na rozdíl od Čechů dojednali kapacitní platby.

Je třeba připomenout, že analýza ČEPS se nezabývá českým teplárenstvím. Zbytky výroby z uhlí prý mohou po roce 2030 snad zůstat pro české teplárenství, než ho nahradí plyn. Ovšem s koncem velkých kondenzačních elektráren a nedostatečným odběrem uhlí se zhroutí také ekonomika dolů, které zavřou. A důl Bílina samotný nemůže uspokojit požadavky zákazníků na různý typ uhlí. Ovšem na straně 23 ČEPS zcela nereálně optimisticky píše: V Progresivním scénáři se kompletní odklon od uhlí stejně jako dokončení transformace tepláren a závodních energetik na zemní plyn očekává do konce roku 2030. A co když to tak rychle české teplárenství a s potřebnými 200 miliardami korun investic a dotací nezvládne? Takže 1,6 milionu českých domácností si místo centrální dodávky tepla a teplé vody zapne elektrické přímotopy a bojlery?

Jak kvalitní jsou zelenou ideologií zatížená východiska analýzy, to se ukazuje ve zprávě na předpokladu, že v roce 2025 v ČR bude zaregistrováno 90 000 plně elektrických osobních aut. Připomeňme, že za všechna dosavadní léta plus letošní dotace podnikatelům je nyní v Česku 32 000 nových a ojetých BEV. Takže jich příští rok bude podle ČEPS už třikrát tolik? Fantasmagorie o budování šíleně drahých bateriových kapacit raději vynechejme. Pro celkovou bilanci jsou redundantní.

A protože stabilní elektřiny bude neustále chybět, i tato strategie – odvolávající se na strategické vládní dokumenty – bude počítat s „flexibilitou“, neboli „pružnou reakcí na straně poptávky“. Nebude-li dost proudu, mají podniky i domácnosti spotřebu omezit a přesunout. Tedy na dobu, kdy bude hlavně svítit slunce a foukat vítr. To všem se skrývá pod anglickým názvem Demand Side Response (strana 43). Tzv. explicitní reakce na straně poptávky zahrnuje přímé zapojení spotřebitelů do trhu s elektřinou, kde jsou „odměňováni za změnu své spotřeby na základě konkrétních signálů, jako jsou cena nebo požadavky operátora sítě na snížení zátěže“. Implicitní reakce zahrnuje „automatické reakce spotřebitelů na cenové signály, například prostřednictvím dynamických tarifů, kde spotřebitelé posouvají svou spotřebu v čase podle aktuálních cen elektřiny, aniž by byli přímo zapojeni do trhu“.

Když se normální člověk zeptá, co to znamená, tak jsou to prostě různé stupně tvrdé regulace spotřeby elektřiny. To, že energeticky náročný průmysl, třeba takoví oceláři, ale i výrobci potravin, nemohou odložit svou produkci v souladu s fungováním přerušovaných zdrojů energie, zpráva neřeší. A slibovat „levné dovozy elektřiny“ zvláště v energeticky deficitním zimním obdobím je prostě lež. Ovšem na příkladu Německa se ukazuje, že s odchodem průmyslu hlavně kvůli drahému plynu a elektřině nakonec ani v Česku tolik stabilní elektřiny potřebovat nebudeme. Jenom nebude čím naplnit státní rozpočet a všechny jeho položky…