Které druhy “komoušů“ vadí … a které ne

A důležití také proto, že jejich smrt ukazuje stav rozkladu dnešní české společnosti.

Začněme ale z jiného směru. K výročí tzv. Sametové revoluce se chystá koncert. Koncert pro Paměť národa, na němž vybraní umělci zahrají, aby oslavili dny, kdy se naše republika vydala novým směrem. Po 40 letech bolševické vlády a zatuchlosti, kdy celá naše země téměř ve všech směrech buď stagnovala, nebo se propadala do hlubin nekonkurenceschopnosti a zaostalosti za západní Evropou a severní Amerikou, jsme se zhluboka nadechli a přišlo (jak bohužel dnešní doba ukazuje tak jen) několik let opravdové svobody.

Zvaní jsou mnozí, jeden umělec ale pozvaný nebude a je jmenovitě vláčen médii, která tohle nepozvání omílají tam a zpátky už několik týdnů. Důvod? Podpis spolupráce s STB. Jistě věc nepěkná a odsouzeníhodná. Daný umělec se navíc provinil tím, že si za svou uměleckou činnost, která je objektivně na vysoké úrovni a přináší mu tak spoustu fanoušků, dovolil převzít vyznamenání z rukou ruského prezidenta. Prezidenta toho Ruska, které dnešní západní establishment, který již přece dávno nepřemýšlí ve vzorcích studené války, (znovu)označil za nepřítele číslo 1, protože si dovolilo zachovat se tak, jak se běžně chovají západní státy – tedy prosadit si svou sféru vlivu (aniž bych chtěl, jako člen národa, který si s takovými věcmi v minulosti zažil své, jakkoli hodnotit správnost, či spravedlivost takových kroků). Prostě dnešní uvědomělá umělecká a „intelektuální“ fronta netoleruje žádné „druhy komoušů“. A basta! A bez výjimek! Nebo ne… ?

Ve stejné době, kdy probíhá veřejný hon na výše zmíněného provinilce, se dozvídáme, že se Dagmar Havlová chystá na pozemcích, které zdědila po smrti svého manžela, bývalého prezidenta Václava Havla, stavět apartmánový komplex a parkoviště. Jistě, každý přece z něčeho musíme žít a v dnešní době masové turistiky je takový apartmánový dům jistě skvělým byznys plánem. Má to ale jeden kaz a vadu na kráse. Zmíněný apartmánový dům má stát na stejných pozemcích, na kterých stojí i Havlova chalupa. A asi každý v tomto národě, kdo není úplný ignorant, ví, že tato chalupa není jen tak obyčejná chalupa, na kterou se bývalý prezident jezdil nějak bezmyšlenkovitě rekreovat. Je to ta chalupa, kterou sám Havel nazval svým „existenciálním prostorem“ a kde se scházeli lidé, kteří bojovali proti rudým bolševikům. Chalupa, kde byl Havel v „exilu“ spolu se svou manželkou Olgou, kterou národ zcela oprávněně miloval za její skromnost, když ho bolševický režim pronásledoval a chtěl ho držet co nejdál od Prahy a možnosti cokoli proti němu podniknout. Chalupa, kde 18.12.2011 zemřel.

Chalupa, která také, mimo jiné, stojí v přírodní rezervaci. Na žádost novinářů o vyjádření Havlová jen zareagovala přes mluvčí svojí nadace, že je to její soukromá záležitost a že se nevyjádří. Tečka. Vyřešeno. Že se vám to zdá celé jako chucpe a arogance? Ono to ale pokračuje dál. Dagmar, tehdy ještě ne Havlová, ale Veškernová, podepsala Antichartu. Ano, tu Antichartu, kterou bolševici zorganizovali jako nechutné divadlo a demonstraci svojí moci po zveřejnění Charty 77, která zase byla reakcí na podpis Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách, kde se komunistické Československo formálně zavázalo dodržovat lidská a občanská práva svých občanů, což ale v reálu samozřejmě nikdy nehodlalo dodržovat. Připadá vám to celé jako nepěkný škraloup na morálním profilu člověka? Odsouzeníhodný, alespoň stejně jako u výše zmíněného folkového zpěváka? Každopádně Dagmar Havlová není ani nikde vláčena, ani se nestalo, že by jí někdo chtěl vyloučit z oslav Sametu, ani z veřejného dění obecně. Zdá se tedy, že zde máme vyjímku číslo 1 – některé druhy „komoušů“ zřejmě tedy tolik nevadí. A prachy některých asi také smrdí míň než u jiných, ať už jsou získány jakkoli.

Druhou výjimkou z „různých druhů bolševiků“ jsou pak někteří politici. Zatímco na dnešní politiky KSČM je veden hon, že by si jeden myslel, že umělci, „intelektuální elita“ a novináři chtěli komunisty v roce 1989 pověsit všechny na nejbližší kandelábr a jen jim v tom revolučním kvasu kdosi zabránil a teď k jeho reailzaci mají konečně prostor, tak u jiných politiků jejich zjevně levicově extremistické názory, sociální experimenty, náhubkování svobody a demokracie a v neposlední řadě také jejich minulost nevadí. Například Piráti a Zelení – černí a zelení bolševici, zdá se, že mají pardon téměř na cokoli. Nevadí kupodivu ani Miroslav Kalousek, bývalý exponent a kariérní politik komunisty vedené Národní Fronty, která se po 2. světové válce stala jedním z hlavních nástrojů likvidace demokracie v Československu. Ani o těchto lidech se nikdo nikde nezmiňuje, natož aby měli být jakkoli ostrakizováni, či vylučováni z veřejného života. Máme tedy jasnou vyjímku číslo 2.

A nyní už k těm dvěma důležitým zemřelým lidem. Jeden z nich, zpěvák, který se téměř na celou svou kariéru stal nejpopulárnějším zpěvákem v Československu a pak i v ČR, druhý, nebo lépe řečeno druhá, abychom byli genderově korektní – herečka, která se stala zejména morálním apelem svého národa v dobách těžké nesvobody a utiskování. Přesto se zdá, že k oběma se nyní přistupuje tak nějak jinak. Zatímco u jednoho spontánně truchlí téměř celý národ, druhá zemřela tak trošku opomíjena. Jistě, zejména proto, že její kariéra byla bolševiským režimem na dlouhá léta přerušena, a tak si herečka nemohla budovat přízeň publika tak, jako její zpěvácký kolega. A zdá se, že i u těchto dvou média a „intelektuální“ a umělecká fronta nahlížejí na jejich morální profily rozdílně.

Zatímco Karel Gott se zdá být, alespoň v mnoha někdy víc, někdy míň skrývaných náznacích, také jakýmsi nepřijatelným druhem „komouše“, u Vlasty Chramostové je poněkud uměle živena její popularita, lidé jsou v médiích vyzýváni k zapalování svíček na její památku a je tak jaksi pod čarou naznačováno, že ona si to na rozdíl od populárního Gotta zaslouží. Asi aby onen lidový hrdina dostal od intelektuálních samozvanců trošku nafrak. Čím se Gott provinil? Zřejmě zejména dvěma věcmi – byl populární i v nelehkých dobách. I on podepsal Antichartu. A také pro něj chtějí současný prezident a premiér uspořádat, nejdříve státní (což byla možná spíš neznalost terminologie a důsledků), a teď alespoň se stáními poctami vypravený pohřeb. A to dneska umělecká a „intelektuální“ fronta neodpouští.

U Vlasty Chramostové, která se bohužel stala trochu smutným rukojmím těchto „elit“, což si jistě nezaslouží, se k tomu ale opět nahlíží přesně obráceně. Opět se zde některé věci ignorují a dochází k falešné glorifikaci. Ignoruje se její kariéra a chování v 50. letech, to, že stala v roce 1965 zasloužilou umělkyní, což byl titul udílený bolševickou státní mocí, která tak vyznamenávala své věrné umělce, kteří poslušně drželi hubu a krok. A že byla také spolupracovnicí StB! Tolik prohřešků, že? Ano, Vlasta Chramostová po roce 1968 prozřela a začala s režimem bojovat, podepsala Chratu 77 a podílela se na tom, že režim byl podkopáván i zevnitř. A to chtělo obrovskou porci odvahy, protože bolševik tohle uměl krutě trestat. Ztrátou kariéry, šikanou a veřejnou ostrakizací. Přesto ale je minulost Vlasty Chramostové minimálně sporná a diskutabilní. Proto je už třetí vyjímkou v řadě a „bolševikem“, který dnešní mediálně-umělecko-intelektuální frontě nevadí.

Co napsat závěrem? Asi to, že ten nejjednodušší, nejspravedlivější a nejsmířlivější závěr by byl ten, že každý děláme v životě chyby, protože nikdo nejsme dokonalý. A pokud někdo není prvoplánová svině a nechodí třeba aktivně udávat svoje kolegy, známé, přátele a rodinu tajné policii, tak odpouštění by mělo být velkou lidskou ctností. Nikdo totiž nevíme, jak bychom se zachovali v situacích, jimž museli čelit všichni zmínění umělci. Bohužel ale z řádků výše vyplývá, že žijeme v době, kdy se opět lidé protahují médii, protože selektivně vadí, nebo se jim třeba chce někdo pomstít, že je umělecky na mnohem vyšší úrovni a je nejen schopnější, ale také populárnější (že, pane Hutko?). V době, kdy si opět jedni přivlastnili právo z nějakého jejich „vyššího principu“ rozhodovat o tom, co je v pořádku a co není, co se smí a co ne a koho mají mít lidi rádi a koho ne a snaží se masám “šlechtit” jejich vkus (a samozřejmě i myšlenky a názory). 30 let po Sametu se zase vracíme tam, odkud jsme kdysi tak obtížně vyšli a kdy jakékoli smířlivé závěry díky náladě ve společnosti vlastně nejsou možné. A to je smutné, nemyslíte?