Kriticky hodnotit druhé – to je slast. Myslet – to bolí …

Inspiroval mne… inspiroval mne vlastně celý rok. Přepychová nabídka všemožných informací, daná internetovou a mobilovou dobou. Setkávání s vnímavými lidmi a jejich osudy po celé zemi – mám takovou práci, která to soustavně přináší.

A snad posledními kamínky do myšlenkové mozaiky byly letošní vánoční projev prezidenta Zemana a dnešní článek v tištěné MF Dnes od exprezidenta Klause.

1. Žijeme v době stále větší pohodlnosti a v době konzumních příjemností. Lidé se stále více nechávají nést na vlně požitků a stále více vyhýbají drsné námaze. Výrazy „nelidsky dřít“ nebo „krutě šetřit“ jsou mnohem méně frekventovaně; výraz „užívat si“ vyrostl ve své frekvenci za poslední roky snad o tisíce procent. Do množiny činností pod nadpisem „užívat si“ patří i činnost „kriticky hodnotit“. Kriticky komentovat jiné lidi, věci, události, společenské dění. Kritik si kritikou hladí své ego, prožívá tedy slast. („Já tomu rozumím lépe a nejlépe – a proto to prostě píšu a říkám. Ach, to je blaho.“) Kritik si prostě užívá, cítí se ve chvílích té své kritiky na koni, nad věcí, cítí se jako dokonalost sama.

Ne že by nebylo co kritizovat, průšvihy houstnou a jsou na denním pořádku – ale bohužel kritizující sami mají často máslo na hlavě, o němž taktně (řekl bych spíše darebácky) mlčí. Všimli jste si třeba, kolik takových suverénních kritiků dělá chyby ve spisovné češtině? Větná čárka sem, větná čárka tam, žádný problém, žádný stud. Je prostě „málo tvůrců a mnoho komentátorů“ – tak nějak si to pamatuji letos od Miloše Zemana. Přesnou vědeckou citaci zdroje zde neposkytnu – takže díky těm vám, kteří to případně dohledají a v diskusi upřesní. Kritizovat druhé, to je slast. Baží po ní lidé tím více, čím méně se jim dostává uznání v běžném životě – tedy hlavně lidé neschopní, neféroví. A tyto „prázdné sudy“ pak „nejvíce duní“, jak říká letité pravdivé úsloví.

2. Myšlení bolí. Špičkové myšlení je pak často onou nelidskou dřinou na samé hranici namáhavosti, na samé hranici lidských možností. Ale jen špičkové myšlení zlepší a spasí svět, bezmyšlenkovitost jej vede o záhuby. Proto při vánočním projevu přál Miloš Zeman všem lidem do nového roku bolest. Ale kolik lidí si to vezme k srdci? Myslím že málo, i když jsme paradoxně zemí, kde vzniklo špičkové vědění o inteligentním čtení, vnímání, myšlenkovém vyhodnocování, rozpoznávání manipulace… Mohli bychom v tomto ohledu učit celý svět. Občas mi připadá, jako by si naše společnost přístup k tomuto vědění sama zahrazovala, komplikovala, cenzurovala. Což je dvojnásobná škoda.

3. „Žijeme v době, kdy chybí naslouchání,“ napsal dnes doslova exprezident Václav Klaus v MF Dnes. Dodal bych, že stejně tak chybí soustavné dlouhodobější čtení a chybí veškeré další inteligentnívnímání ostatními smysly, vnímání celým člověkem. A opět zaznamenáváme stejný paradox jako v předchozím bodě – země špičkového vědění v této oblasti se v praktickém provádění drží někde hodně v podprůměru světového žebříčku, ne-li někde na chvostu. Kde je ta česká bariéra mezi těmi, kteří to vědí a umějí tomu naučit, a těmi, kteří by to měli umět a používat?

4. A poslední bod – smutná výslednice toho všeho? Opět silné potvrzení mých letitých myšlenek z úst vánočního projevu Miloše Zemana: POMALOST! Už dříve jsem v nějaké knize nebo článku překřtil naší zemi na Pomalákov. Základní zákon prosperity, základní zákon ekonomie je přece zákon ekonomie času. Dělat užitečné věci, odpracovat si své při zachování kvality za co nejkratší čas.

Vezměte si jen, s jakou nepřejícnou sadistickou rozkoší zpomalují mocenské orgány řidiče na nejrůznějších cestách, silnicích, dálnicích. Trestají trestem zdržení na zlovolném principu kolektivní viny i ty řidiče, kteří desítky let nezpůsobili žádnou dopravní nehodu. Ano, činí tak i tam, kde zpomalení podle statistik rozhodně nevede ke zvýšení bezpečnosti. S jakou sadistickou rozkoší zpomaluje stát občana: „Dej si žádost, občane, zajdi si tam a tam, zatelefonuj si, vyřiď si… vyplň dotazník, vypiš formulář, má sadisticky mnoho kolonek… Toto vše dělej ve svém vlastním čase, který ti už nikdo nenahradí, nevrátí.“ Je to zlodějina času a zlodějina koncentrace na vlastní užitečnou práci lidí. A opět v zemi, kde vzniklo špičkové originální vědění o time managementu, o hospodaření s časem. „Občane, co bys ještě nechtěl? Být civilizovaně na úrovni 21. století vlakem z Brna v Praze za půl hodiny a z Ostravy v Praze za hodinu? O tom si nechej jenom zdát…“

Zcela samostatnou kapitolou je vynucování práva a spravedlnosti. Pomalá spravedlnost je nespravedlností; stát s pomalou spravedlností není právní, ale totalitní – to přece každý myslící člověk ví. Jenže establishment se tváří, že pomalá spravedlnost je také spravedlnost.

A tak si pomaloučku nachystáme dobré jídlo a pití a pomaloučku oslavíme Silvestra. Pohodlně si to užijeme – to je v pořádku, relaxace nemá ani nesmí být uspěchaná. Ale pak přijdou novoroční všední dny, v nichž koncentrovanost a rychlost bez ztráty kvality – tedy jedním slovem efektivita – je zásadní, klíčová, životně důležitá. A zde si už masovým nástupem těchto pozitivních veličin už tak jistý nejsem…