Koncesionářské poplatky. Sto let stará lumpárna, která dostala zákon, razítko a požehnání státu

D.D.KRAJČA

Píše se rok 1923. Československo je mladou republikou, lidé objevují kouzlo rozhlasového vysílání a první přijímače představují technický zázrak. Internet neexistuje, televize neexistuje, o Netflixu, YouTube nebo stovkách televizních kanálů se nikomu ani nezdá. Existuje rozhlas a potřeba financovat provoz nové technologie. V září téhož roku se vydávají první rozhlasové koncese. Kdo chtěl rozhlas přijímat, potřeboval povolení a platil. Jednoduché, pochopitelné a na svou dobu logické.

Přichází rok 1953 a s ním Československá televize. Od roku 1955 činí televizní poplatek 15 korun československých měsíčně, rozhlasový 5 korun. Televizní nabídka je mizivá, později přibývají další programy, ale vysílání zůstává pod státní kontrolou. Žádné desítky konkurenčních televizí, žádné internetové platformy, žádný skutečný výběr, jaký známe dnes. A víte co? Já s tím tehdejším systémem nemám problém. Měl své historické opodstatnění.

Jenže od jeho vzniku uplynulo více než sto let. Lidstvo mezitím poslalo člověka na Měsíc, vynalezlo internet, chytré telefony, satelitní televizi, streamovací služby a umělou inteligenci. A český koncesionářský poplatek? Ten se stále drží občanovy peněženky jako klíště psího kožichu. Jen se mezitím naučil přisát i na mobilní telefon.

Vítejte v České republice roku 2026. V zemi, kde si můžete vybrat ze stovek televizních programů a milionů videí, ale běda vám, pokud se rozhodnete, že Českou televizi a Český rozhlas prostě nechcete financovat. To totiž není vaše věc.

To už je věc zákona. A právě tady začíná pravá česká komedie, při které se ovšem nesměje občan, nýbrž systém, který mu sahá do kapsy.

Nechcete naši televizi? Výborně. Zaplatíte stejně.

Představte si restauraci, do které nikdy nechodíte. Nechutná vám tam, nelíbí se vám obsluha a o její jídelníček nestojíte. Jenže jednoho dne vám přijde oznámení, že restaurace poskytuje veřejně prospěšné stravování, a proto jí budete každý měsíc posílat peníze. Jíst tam nemusíte, dokonce ani nemusíte vědět, kde stojí. Stačí, že máte doma talíř a příbor. Absurdní? Samozřejmě. Jenže přesně tak na mě působí dnešní logika koncesionářských poplatků.

Máte televizor? Plaťte. Máte chytrý telefon schopný přijímat vysílání? Plaťte. Nesledujete Českou televizi? Koho to zajímá! Neposloucháte Český rozhlas? To je nám srdečně jedno! Hlavně zaplaťte.

Od května 2025 činí televizní poplatek 150 korun měsíčně a rozhlasový 55 korun. Dohromady 205 korun měsíčně, tedy 2 460 korun ročně za domácnost, která podléhá oběma poplatkům. Za možnost sledovat a poslouchat instituce, které možná vůbec nesledujete ani neposloucháte. A když se vám to nelíbí, máte smůlu. Tady totiž nefunguje tlačítko „zrušit předplatné“. Tady funguje zákon.

To už není obchodní vztah mezi poskytovatelem a zákazníkem. To je podle mého názoru zákonem posvěcené vybírání výpalného. Samozřejmě v úhledném kabátě veřejné služby, aby to nepůsobilo tak nevkusně.

Vláda chce poplatky zrušit. A najednou je demokracie na smrtelné posteli.

Současná vláda Andreje Babiše předložila návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků a převedení financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet. Návrh prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně. A co následovalo? Politická bouře, demonstrace, rozhořčená opozice a hlasitá varování představitelů veřejnoprávních médií.

Člověk by skoro nabyl dojmu, že se vláda nechystá změnit způsob financování dvou institucí, ale osobně vypnout elektřinu v celé republice a zakázat občanům přemýšlet.

Opozice varuje před ztrátou nezávislosti, její představitelé vystupují na demonstracích a podporují protesty proti vládnímu návrhu. Český rozhlas mluví o ohrožení stability a nezávislosti. Česká televize upozorňuje na finanční škrty a možné omezení výroby pořadů. Spor o financování se tak mění v jednu z velkých politických bitev.

Rozumím tomu, že zaměstnanci obou institucí mají obavy o svou práci. Rozumím i tomu, že změna financování může přinést nejistotu. Ale opravdu má být jedinou odpovědí na tyto obavy zachování povinných plateb občanů?

Mně to připadá jako pozoruhodné převrácení významu slova svoboda. Občan musí platit, aby byla média svobodná. A když někdo navrhne, že by platit povinně nemusel, začne se protestovat proti ohrožení svobody.

To už není obyčejný politický spor. To je absurdní divadlo, ve kterém se povinná platba vydává za základní stavební kámen demokracie.

Nezávislost za vaše peníze. A pohádku o Červené karkulce k tomu.

Vždycky když někdo začne zpochybňovat povinné poplatky, vyrojí se obránci veřejnoprávního chrámu a začnou odříkávat naučenou modlitbu. Koncesionářské poplatky jsou prý nezbytné pro nezávislost médií!

No to mě podržte.

Výši poplatků stanovuje zákon. Zákony přijímá Parlament. Politici tedy mohou rozhodnout o jejich zvýšení, snížení nebo úplném zrušení. Kdyby chtěli veřejnoprávní média ekonomicky poškodit, mohli by se pokusit prosadit snížení jejich příjmů třeba o třicet, padesát nebo osmdesát procent. Samozřejmě legislativní cestou, ale samotný koncesionářský systém tomu nezabrání.

A tak se občanovi vypráví pohádka, že když mu každý měsíc povinně vezmeme peníze, bude televize nezávislá. Když stejné peníze potečou přes veřejný rozpočet, nezávislost prý okamžitě zemře strašlivou smrtí.

Zajímavé. Peníze občana jsou v prvním případě zázračně očištěné od politického vlivu, zatímco ve druhém jsou zřejmě nakažené už při průchodu státní pokladnou.

To není argument. To je finanční náboženství, jehož hlavním přikázáním je: Plať a neptej se.

Evropa se posunula. My hlídáme historickou kasičku.

Francie samostatný televizní poplatek zrušila. Dánsko přešlo na financování veřejnoprávního vysílání ze státního rozpočtu. Slovensko koncesionářské poplatky také opustilo. Finsko používá zvláštní daňový model. A co se stalo?

Nespadla obloha. Rozhlasové vysílače se nerozutekly do lesa. Televizní kamery se samy neodstěhovaly do emigrace.

Veřejnoprávní média v těchto zemích nadále existují.

Ale v Česku se při představě zrušení koncesionářských poplatků některým jejich obhájcům zřejmě začne před očima promítat konec civilizace. Jako kdyby Česká televize byla poslední svíčkou v temnotě a občan, který odmítne zaplatit, osobně přestřihl kabel vedoucí ke svobodě slova.

Jestli stát považuje Českou televizi a Český rozhlas za nezbytnou veřejnou službu, ať zajistí jejich financování z veřejných prostředků. Ať nastaví jasná pravidla, veřejnou kontrolu hospodaření a odpovědnost za každou utracenou korunu. A především ať přestane předstírat, že občan musí povinně platit zvláštní účet jen proto, aby byla zachráněna demokracie.

Peníze chceme. A vy se raději moc neptejte.

Česká televize zveřejňuje rozpočty, výroční zprávy a podléhá kontrolním mechanismům. To je fakt. Jenže zveřejněná výroční zpráva ještě automaticky neznamená, že je každá vynaložená koruna pro občana přehledná, hospodárná a přesvědčivě zdůvodněná.

Já nechci jen slyšet, kolik miliard se vybralo a kolik miliard se utratilo. Chci vědět, proč mají být všechny tyto výdaje financovány povinně právě z kapes lidí, kteří o dané vysílání třeba vůbec nestojí. Chci, aby se o každé významné položce vedla otevřená debata. Aby se hospodárnost neobhajovala pouze tím, že výdaj prošel schváleným rozpočtem.

Veřejnoprávnost není svatozář. A koncesionářský poplatek není odpustek, který zbavuje instituci povinnosti přesvědčivě vysvětlovat své hospodaření.

Kdybych provozoval soukromou televizi a lidé by moje pořady nechtěli sledovat, musel bych se zamyslet nad jejich kvalitou, cenou a nabídkou. Nebo bych jednoduše zkrachoval. Tady je situace podstatně pohodlnější. Divák může odejít, ale jeho zákonná povinnost platit tím za běžných okolností nezmizí.

Tomu říkám podnikatelský sen. Zákazník nemusí chtít váš výrobek, ale peníze za něj stejně dostanete. A ještě mu můžete slavnostně vysvětlit, že to celé děláte v jeho zájmu.

A když nezaplatíte? Přijde zákonná laskavost.

Aby byla celá ta nádhera úplná, máme tu ještě přirážky. Při splnění zákonných podmínek může Česká televize požadovat přirážku 10 000 korun a Český rozhlas 5 000 korun. Vedle případných dlužných poplatků. Patnáct tisíc korun na přirážkách, pokud vznikne povinnost zaplatit obě.

Stát vám zákonem stanoví povinnost financovat určité instituce, i když jejich obsah nevyužíváte. A když zákonné povinnosti nesplníte, přichází finanční postih. To všechno se prodává pod značkou veřejné služby.

Já v tom vidím systém s mafiánskou logikou. Ne proto, že bych někoho obviňoval z členství v organizovaném zločinu, ale proto, že mi samotný princip připomíná větu: O naše služby nestojíte? To nevadí. Platit budete stejně.

Rozdíl je pouze v tom, že tady vám nikdo nepřijde zaklepat na dveře v kožené bundě. Tady dostanete úředně formulovanou výzvu a odkaz na příslušný paragraf.

Civilizace zkrátka pokročila. Dnes už k vybírání peněz nepotřebujete ani výhrůžný pohled. Stačí hlavičkový papír a zákon.

Chcete televizi? Tak si ji plaťte. Nechcete? Tak proč musíte?

Kdo chce sledovat Českou televizi a dobrovolně ji podporovat, ať si ji předplatí. Kdo chce poslouchat Český rozhlas a přispívat na jeho provoz, ať tak činí. Kdo nechce, ať má právo říct ne.

Technologie placeného a kódovaného vysílání existují. Existují internetová předplatná, uživatelské účty, přístupové systémy. Nežijeme v době, kdy dědeček ladil rozhlas pomocí drátu nataženého přes půdu. A pokud stát rozhodne, že určité veřejnoprávní pořady, krizové informace, kulturní projekty nebo vzdělávací vysílání musí být dostupné všem, ať je zaplatí z veřejného rozpočtu.

Česká televize není obyčejná státní televize řízená ministerstvem. Je to veřejnoprávní instituce zřízená zákonem. Tím spíše by však měla být schopna obhájit svůj způsob financování před občany, kteří jej povinně nesou.

Nemám nic proti České televizi ani Českému rozhlasu. Ať vysílají třeba dalších sto let. Ať mají kvalitní pořady, dobré novináře, skvělé dokumenty a spokojené publikum. Ale ať mi nikdo nevnucuje představu, že mám morální povinnost financovat něco, o co nestojím, jen proto, že to zákonodárci napsali do zákona.

Zákonnost totiž není totéž co spravedlnost. A povinnost není totéž co svobodná volba.

Sto let vývoje. A stále natažená ruka.

V roce 1923 měly rozhlasové koncese svůj důvod. Když v padesátých letech přišla televize, rozšířil se podobný princip také na televizní přijímače. Jenže dnes už nežijeme v době, kdy jediným oknem do světa byla státem kontrolovaná obrazovka.

Starou koncesní knížku nahradily moderní platební systémy a historický přijímač vystřídal chytrý telefon. A místo aby se stát zamyslel nad tím, zda stoletý princip ještě odpovídá současnosti, rozšířil povinnost také na další zařízení.

Geniální. Když se technologie změní tak, že původní systém přestává dávat smysl, nezměníme systém. Prostě rozšíříme okruh těch, kteří musí platit.

To už není ochrana historického dědictví. To je konzervace povinného příjmu.

A dnes, když se konečně na politické úrovni projednává jeho zrušení, sledujeme demonstrace, parlamentní obstrukce a varování, že změna financování může ohrozit demokracii. Místo věcné debaty o tom, jak má v jednadvacátém století fungovat veřejná služba, se opět vracíme ke strašení občanů.

Přitom samotná otázka je docela prostá. Má veřejnoprávní televize sloužit občanům, nebo mají občané sloužit jejímu financování? Má si instituce získávat důvěru lidí svou prací, nebo jí má zákon zajistit příjem bez ohledu na jejich zájem?

Já odpověď za sebe mám.

Koncesionářské poplatky považuji za přežitek, který se z historicky pochopitelného řešení proměnil v zákonem chráněný mechanismus povinného vybírání peněz. Jeho dnešní podobou pohrdám.

Nechci rušit veřejnoprávní média. Chci zrušit představu, že občan je jejich povinným sponzorem bez práva říct ne. A jestli stát chce veřejnoprávní televizi a rozhlas, ať je financuje z daní, které už občané platí, pod jasnou veřejnou kontrolou. Nebo ať nabídne dobrovolné předplatné tam, kde to dává smysl.

V roce 1923 člověk platil, aby mohl poslouchat rozhlas. V roce 2026 platí, i když ho poslouchat nechce.

Sto let technického pokroku. Sto let společenských změn. Sto let řečí o svobodě. A na konci stojí občan s chytrým telefonem v ruce, kterému systém s úsměvem oznamuje: „Nás sledovat nemusíte. Nás platit musíte.“

Tak tomu tedy říkám svoboda po česku.

A pokud je tohle veřejná služba, pak bych si dovolil jednu drobnou, naprosto kacířskou prosbu.

Nechte si ji. Já jsem si ji neobjednal.

A až mi zase někdo začne vyprávět, že platit koncesionářské poplatky je moje občanská povinnost vůči demokracii, rád bych mu připomněl jednu maličkost. Demokracie se pozná mimo jiné podle toho, že občan smí říct ne. Ne podle toho, jak elegantně dokáže stát napsat zákon, který mu to neumožní.

Protože výpalné nepřestane být v mých očích výpalným jen proto, že na potvrzení o zaplacení vytisknete státní znak.

Daniel Danndys Krajča, fb

• About
• Latest Posts

Redakce

Vážení čtenáři, chtěli bychom Vám všem poděkovat za finanční pomoc, kterou vyjadřujete podporu Pravému prostoru. Díky Vám tak můžeme stále nezávisle publikovat a pracovat na dalších vylepšeních. Níže uvedený graf představuje, kolika procenty nám Vaše příspěvky (dobrovolné předplatné) pomáhají na nutné měsíční náklady na provoz a zachování existence PP.

S úctou a pokorou děkujeme za jakýkoliv příspěvek, který nám společně pomůže PP dále rozvíjet. Můžete tak učinit platbou přes PayPal, poslat Bitcoin na adresu: 3HPkQ31E6U9Y9HhVSc1f2DXMkbmWq1ttJ5 nebo příkazem na účet: 4221012329/0800
(Pro platby ze zahraničí: IBAN: CZ07 0800 0000 0042 2101 2329, BIC: GIBA CZ PX), QR platby

Pokud chcete podpořit PP a nechcete, abychom mezi dárci zveřejnili vaše jméno, stačí do zprávy pro příjemce uvést: Anonym. Pokud máte zájem o vydání potvrzení o poskytnutí daru (např. pro daňové účely), napište nám na redakční mail [email protected]

Příspěvky za měsíc ZÁŘÍ 2026:
**********************************************

RNDr. Richard Čapek CSc. 400,- Kč, František Šmíd 1000,- Kč, Zuzana Karlová 300,- Kč, Ludmila Kárská 100,- Kč, Jan Procházka 500,- Kč, Karel Vávra 200,- Kč, ing. Jan Dvořák 100,- Kč, David Bezděk 50,- Kč, Anonym 50,- Kč, RNDr. Václav Vohánka 1000,- Kč, Anonym 300,- Kč, Václav Červinka 200,- Kč, Lubomír Štěpán 250,- Kč, Miroslav Andreska 300,- Kč, Martin Vacek 500,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 500,- Kč, Ladislav Adamec 200,- Kč, Anonym 70,- Kč, Bohumír Holeček 500,- Kč, Jiří Randák 500,- Kč, ing. Jan Lipský 100,- Kč, Antonín Glacner 500,- Kč, František Burda 50,- Kč, Jiří Obermaier 200,- Kč, Anonym 300,- Kč, Vladimír Pospíšil 250,- Kč, Miroslav Hloušek 200,- Kč, Petr Maděra 3 333,- Kč, W.A.T. 300,- Kč, Ivo Kadlčík 500,- Kč, MVDr. Eva Krejbichová 200,- Kč, Radomír Šimek 100,- Kč, Dr. Ilja Baudyš 3000,- Kč, Zdeněk Fric 200,- Kč, Anonym 200,- Kč, Josef Tichý 2000,- Kč, Dr. Věra Hýlová 250,- Kč, Jiří Kobližka 400,- Kč, Pavel Schwarz 800,- Kč, Jan Petr 100,- Kč, Václav Tykvart 100,- Kč, Jiří Ovčáček 100,- Kč, František Škoda 500,- Kč, Alena Dvořáková 1000,- Kč, Zora Kudelková 200,- Kč, Marie Baroňová 500,- Kč, Miloslav Čermák 200,- Kč, Jiří Duda 300,- Kč, Ivo Pimper 400,- Kč, Hynek Řihák 140,- Kč, Bohdanka Hoťová 200,- Kč, Marek Janičko 500,- Kč, Jana Kanová 50,- Kč, V. Trulley 500,- Kč, Michal Němeček 500,- Kč, Milan Kostelnak 300,- Kč, Miroslav Meder 400,- Kč, Petra Hujová 111,- Kč, Anonym 150,- Kč, MUDr. Margita Kaisrová 500,- Kč, Aleš Votruba 250,- Kč, Michal Dirhan 500,- Kč, František Surman 1000,- Kč, Jarmila Malkusová 200,- Kč, Jan Olšák 300,- Kč, Květoslav Ondráček 30,- Kč, Oldřich Smejkal 1000,- Kč, ing. Zorka Vacková 20,- Kč, Anonym 100,- Kč, Miroslav Jana 500,- Kč, Petr Franc 500,- Kč, Anonym 1000,- Kč, Vladimír Dlouhý 100,- Kč, René Hladík 200,- Kč, Petr Hučín 50,- Kč, Zdeněk Palička 200,- Kč, Jitka Králová 500,- Kč

Celkem za měsíc: ... 33 104,00 Kč

Vybráno 73.00%

Chci vlastní ikonu u diskuzních příspěvku. Jak na to?

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

Podle českých zákonů jsme povinni na žádost orgánů činných v trestním řízení poskytnout veškeré informace o vás shromážděné systémem (IP adresa, pošta, vaše příspěvky atd.). ) Žádáme vás, abyste do diskuze na naší stránce nedávali komentáře, které by mohly naplnit skutkovou podstatu některých trestných činů zmíněných v trestním právu. Zejména nezveřejňujte příspěvky rasistické, podněcující násilí nebo nenávist na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo společenského původu, národnosti nebo etnické skupiny atd. Zjistěte více o povinnostech diskutéra v pravidlech našeho portálu, které je povinen prostudovat každý diskutér. Zveřejněním diskusního příspěvku potvrzujete, že jste studovali, pochopili pravidla a berete za svůj příspěvek plnou zodpovědnost.

Jak přidat ikonu Pravého Prostoru na plochu mobilu či tabletu? Návod ZDE.

Náhledové fotografie k článkům jsou většinou ilustrační. Ne všechny články musí explicitně vyjadřovat názor redakce.

Latest posts by Redakce (see all)

• Jakou má vyznamenání cenu? - 29.10.2026
• Koncesionářské poplatky. Sto let stará lumpárna, která dostala zákon, razítko a požehnání státu - 29.10.2026
• Jde o evropský Majdan? - 29.10.2026