Kolik přistěhovalectví ještě snese Evropa?

Pojďme nejdříve nahlédnout do historie země, která je na imigraci založena – USA. Její zakladatel a třetí prezident Thomas Jefferson napsal na konci 18. století knihu s názvem Notes on the State of Virginia, kde se věnuje i imigraci. “Neměli bychom zvážit nepříjemnosti, které je nutné posoudit spolu s výhodami, jež přináší nárůst obyvatel dovozem cizinců?,” ptá se v ní. “Úměrně svému počtu se s námi budou dělit o zastoupení v parlamentu. Vnesou do něj svého ducha, pokřiví jeho směr a učiní z něj nesourodou masu. Pokud to není jisté, není to pravděpodobné, není to možné?”

V roce 1917 schválil Kongres první restriktivní imigrační zákon – každý přistěhovalec starší 16 let musel prokázat, že je schopen číst v nějakém jazyce. Na něj navázal v roce 1924 „Immigration Act”, který stanovil imigrační kvóty podle toho, odkud lidé přicházeli. Z některých zemí nebyla imigrace povolena vůbec. Kvóty se počítaly podle počtu osob z dané země (pro Evropany většinou ve výši 2 %), které v Americe žily podle sčítání lidu. Pokud žilo v USA 100 tisíc lidí narozených v Itálii, znamenala kvóta 2 %, že za rok mohlo přijet maximálně 2 tisíce imigrantů z Itálie. Důvodem byl zájem uchovat ideál americké homogenity.

Další americký prezident Theodore Roosevelt řekl o imigraci v roce 1907: „Musíme trvat na tom, že k imigrantovi, který se v dobré víře stane Američanem a asimiluje se, bychom se měli chovat úplně stejně jako ke komukoli jinému. Bylo by špatné diskriminovat někoho z důvodu jeho rasy, místa narození nebo původu. To je ale založeno na předpokladu, že se ten člověk stane v každém ohledu Američanem a nikým jiným než Američanem. Jeho loajalita nemůže být rozdělena… Je tady místo pro pouze jednu vlajku… jeden jazyk… a jednu loajalitu, a to je loajalita k americkému lidu.” Není snad rozumné si klást nyní v Evropě stejné otázky? “Budou lidé, kteří nikdy žádné hodnoty svobodné společnosti nesdíleli a ani nemají sebemenší úmysl se o to pokusit, pro zemi svého hostitele přínosem? Co stane, když imigranti zůstanou loajální své původní zemi nebo své původní víře, … kdyby země, jež je přijala, čelila nějaké krizi?”

“Pokud má občan podobné obavy, jako měli prezidenti USA, musí se v Absurdistánu jménem Evropa obávat nařčení z nenávistné řeči nebo nějaké fobie a čelí cenzurní kampani mediálně průmyslového komplexu financovaného státem?,” ptá se autor článku z webu Sýr zdarma, odkud citace pocházejí. Chytré čtení, doporučuji.

Není společenství bez hranic

Dále vybírám část rozhovoru s polským právníkem Jerzy Kwaśniewskim v The European Conservative, jehož překlad vyšel v Konzervativních novinách.

“Pokud si přečtete dokumenty EU o migraci, normativní akty a strategické dokumenty, základní předpoklad je vždy stejný: větší diverzita a menší etnická a kulturní soudržnost vedou k větší kreativitě, produktivitě a prosperitě. Pro tato tvrzení neexistuje žádný empirický základ, a přesto jsou prosazována jako základní kámen migrační politiky EU. Dokumenty jako migrační pakt nejsou ve skutečnosti o omezení migrace. Jsou o její legalizaci, řízení jejích toků a uvalení kvót na všechny členské státy, aby se břemeno rovnoměrně rozložilo. Nikde nenajdeme vážná opatření ke skutečnému snížení počtu příchozích.”

Jenže chybí důkazy o tom, že migrace, jakou v současné době Evropa zažívá, významně přispívá k hospodářskému růstu. Místo vysoce kvalifikovaných odborníků, expatů, se nejčastěji jedná o velké skupiny nekvalifikovaných, jejichž hlavní motivací je přístup k sociálním dávkám. Tento druh migrace neřeší nedostatek pracovních sil, naopak vytváří nová břemena – nárůst kriminality, pocit nejistoty a rozpad společenské smlouvy.

Očekávání, že stát zajistí mír a pořádek, přestává platit. Kromě přímých transferů sociálních dávek je třeba zohlednit také nárůst nákladů na zdravotní péči, vzdělávání, veřejnou bezpečnost a rostoucí fragmentaci občanského života. Se sociální dezintegrací přichází kolaps důvěry – mezilidské i institucionální – a to také představuje hrozbu pro ekonomiku.

“Existuje však dlouhodobý model řízené migrace: selektivní přijímání kvalifikovaných pracovníků na omezenou dobu s přísným dodržováním povinnosti opustit zemi po uplynutí této doby. To je obhajitelná politika. V Evropě však „legální“ migrace příliš často znamená jen legální vstup. Následuje nelegální pobyt, chráněný před následky a imunní vůči deportaci. Azyl, který byl kdysi posvátným právem pronásledovaných, je zneužíván a přeměněn na obecný mechanismus legalizace ekonomických migrantů.”

Představme si, že zahraniční firma dostane od vlády dotace na otevření pobočky v ČR. Nejdříve vykazuje ztráty a neplatí daně. Později doveze migranty, aby snížila náklady na pracovní sílu, čímž ničí náš trh práce i sociální soudržnost. Masová migrace a snadné získávání pracovních povolení snižují firmám náklady, ale rozdíl hradí společnost. Pracovní migrace tlačí mzdy dolů, avšak oslabuje vyjednávací pozici a v konečném důsledku snižuje kvalitu života domácích pracovníků.

V souvislosti s postupující automatizací a robotizací výroby i služeb se můžeme ocitnout v situaci, kdy migrující pracovní síla již nebude žádaná, ale stále bude přítomná, a náklady s tím spojené budou dále zatěžovat stát. “Jakékoli dnešní pokusy o oživení doktríny internacionalismu (vzpomeňme na tragické důsledky např. v SSSR) – o vymazání národních a kulturních rozdílů, jak to vidíme např. v některých dokumentech Evropské komise a Evropského parlamentu, jsou přímou předzvěstí opakování téže tragédie.”

Talent Pool

EU připravuje vytvoření digitální platformy „Talent Pool“, která má do roku 2030 přivést až 30 milionů pracovních migrantů ze zemí mimo EU. Platforma má sloužit k propojení evropských zaměstnavatelů s potenciálními pracovníky z třetích zemí. Cílem má být usnadnit firmám najít zaměstnance v sektorech, kde je nedostatek pracovní síly. Přestože se původně hovořilo o vysoce kvalifikovaných pracovnících, projekt se podle kritiků vztahuje i na méně kvalifikované profese – např. řidiče autobusů, uklízeče a další manuální činnosti, se záměrem nahradit nezaměstnané občany EU levnou pracovní sílu odjinud. Kritické hlasy dále zmiňují obavy ze ztráty národní suverenity a možnosti kritické názory veřejně prezentovat.

Pokračování s podrobnostmi o Talent Pool a Paktu pro Středomoří příště.