26.7.2016
Redakce
0
Kategorie: Doporučujeme, Politika

Když počet termitů překročí kritickou hranici …

Sdílejte článek:

LUBOMÍR VYLÍČIL 26|07|2016

Tak si to shrňme. Ještě neoschla krev obětí atentátníka ve francouzském Nice, ještě nedozněly bláboly a fráze politiků o jednotě, hodnotách, o tom, že se nenecháme zastrašit… a už se zase atentátovalo. A jak!  Během necelého týdne se událo rovnou pět těchto “politováníhodných a nešťastných” událostí  a “útoků duševně nemocných lidí”, jak se tomu teď, po novu, korektně  říká v našich mediích.

[ad#clanek-respo]

Nejdříve napadl sedmnáctiletý afghánský “uprchlík” v Bavorsku, ve vlaku sekerou cestující a zranil pět lidí. O den později jakýsi Maročan pobodal, v alpském středisku na jihu Francie, matku s třemi dcerami. Prý proto, že byly spoře oděné. V pátek zastřelil v Mnichově Íránec (pardon, Němec s iránským pasem) devět lidí. V neděli odpoledne zabil syrský žadatel o azyl v městě Reutlingen mačetou těhotnou ženu a další dva lidi zranil. A pozdě večer explodovalo v bavorském Ansbachu “výbušné zařízení” i s ničemou, který ho přinesl ke vchodu diskotéky nebo co to bylo. Zraněno bylo deset lidí…..

Co to připomíná? Kromě války samozřejmě. O té se, pšššt, přece nesmí mluvit…. Možná termity. Tento prastarý, podivuhodný druh společenského hmyzu má totiž jednu zvláštní, málo známou vlastnost. Spočívá v tom, že k jakémukoli smysluplném chování je třeba, aby jich byl pohromadě určitý počet.

Dáme-li odděleného termita, jedince do terária, kde žádní další nejsou, tak zmateně pobíhá, letargicky leží, či nekordinovaně zkouší chvíli to či ono a pak chcípne. To samé se stane, budou-li tam dva, nebo tři. Ale od jistého počtu, který je podle druhu někde okolo dvaceti kusů, se situace náhle skokově mění. Termiti začnou organizovaně čistit terén a zahájí stavbu svého hnízda.

Zdá se, že díky tak zvané uprchlické krizi a díky jejímu řešení politikou otevřené náruče se konečně podařilo, alespoň v těch nejrozvinutějších státech EU, navýšit počet “termitů” tak, že byla překročena ona kritická hranice, kdy přestávají letargicky ležet či bezhlavě pobíhat a zahajují organizované, plánovité čištění terénu pro stavbu svého hnízda. Chalífátu.

Co s tím? Media a vysocí představitelé států EU nám teď otevřeně říkají, že si holt budeme muset zvyknout. S otevřenou, arogantní drzostí, jaká nemá v dějinách obdoby nám sdělují, že stát, který si i s nimi platíme,  nás ochránit v zásadě nemůže. A vůbec, že při autonehodách umírá mnohem více lidí, než při terorismu. Tak co bychom chtěli, ať se s tím prostě smíříme. Pokrok prostě nezastavíš…

Do nejbližšího, řádného termínu výměny těchto zrádců, pokud se po dalším atentátu nevzbouří Německo či Francie, zbývá ještě víc než rok. Pak teprve, v roce 2017, budou  volby jak u nás, tak i v hlavních zemích EU. Pokud je v rámci nějakého vyjímečného stavu nezruší… Co do té doby?

Pokud jde o politiku a politiky, tak nezbývá než tak zvaný “tlak ulice”. Tedy jednoznačné a vytrvalé signály, všemi možnými kanály,  že ať se to komu líbí či nelíbí, tak tady, jako většina občanů (a voličů), žádný islám nechceme. Ano islám, protože ten je jakýmsi společným jmenovatelem toho všeho. Ať už jako náboženství či jako širší společný jmenovatel určitého kulturního okruhu a životního způsobu Svérázné kultury, která je k nám a našim hodnotám dlouhodobě a asi nevykořenitelně nepřátelská. A z toho důvodu naprosto a jednoznačně odmítáme jakýkoli organizovaný dovoz a sypání těchto termitů na naše teritorium, ať už to má být odkudkoli, stejně jako benevolentní přehlížení plíživému pronikání jednotlivců,  jejich průzkumníků. Že jsme už velice nabroušeni a že veškeré aktivity našich ” představitelů” bedlivě sledujeme.

I když to vypadá sysifovsky a naivně, přesto to funguje. Pomalu, těžkopádně,  ale přece. Podívejme se do vedlejšího Rakouska. Z počátku typický “vítačský” stát s medii plnými obrázků nadšených mladých dobrovolníků, obdarovávajících ubohé běžence plyšáky… a po necelém roce země, která zpřísňuje ochranu hranice tak, že by dobře zapadla po bok Maďarsku. Proč? Kvůli náladě obyvatelstva, masově podporujícího opoziční a “nesystémové” strany. Kvůli strachu “těch u moci”, kteří pocítili kymácení židlí a hořící koudel u…  a rozhodli se, navzdory tlaku sluníčkářů z neziskovek a šílenců z Evropské komise zachránit alespoň něco.

Dobrá, a v osobním, běžném, každodenním životě? Jak reflektovat bezhlavé, nenávistné a proti nám, bílým původním Evropanům namířené násilí, které už není “kdesi” v Iráku či Pákistánu, ale tady, pár kilometrů za českým Rozvadovem? Třeba tak, jak řekl president Miloš Zeman. Ozbrojit se.

Ano, vím jak podivně a úchylně  to může mnoha lidem znít. Zbraně jsou přece fuj, jak nás o tom už po desetiletí přesvědčují media. Ale podívejme se do historie. Stačí pár ilustrací a uvidíme, že zbraň byla odjakživa, od šerého dávnověku až zhruba do počátku 19.století samozřejmou součástí “kroje” svobodného člověka. Právě jí, zbraní a právem ji nosit se odlišoval od otroka či nevolníka. A my přece zatím ještě jsme, nebo se alespoň vnitřně cítíme jako svobodní lidé! Tak proč na dobré a osvědčené  tradice nenavázat…

Zdá se totiž, že právě teď, před našimi zraky, končí epocha, která v Evropě trvala zhruba dvě století. Doba, kdy břemeno obrany a ochrany občana na sebe převzal stát a byl schopen ji víceméně garantovat. Za to požadoval po svých občanech, aby v zásadě rezignovali na obranu sebe, své rodiny a majetku a veškeré násilí a donucování ponechali jen na jeho orgánech. Teď, jak vlády samy, ústy ministrů vnitra potvrzují, už evropské státy nejsou schopny dostát svým závazkům téhle společenské smlouvy. A občané čím dál zřetelněji tuší i podtext – že ani nejsou nějak extra ochotny.

Takže ozbrojme se. Ale doopravdy. Spousta lidí je totiž dnes držitelem zbrojního průkazu a hrdým majitelem nějaké té zbraně. Ovšem, upřímně, k čemu vám ta puška ve speciální skříni či pistole v trezoru doma bude? Nenabitá, uzamčená… To Vaše povolení je, když se pozorně podíváte,  přece k držení a NOŠENÍ zbraně. Tak ji k sakru začněme nosit! A začněme hned. Kdykoli půjdeme ven. Tak jako si dřív svobodný člověk při odchodu připjal meč nebo aspoň tesák či kordík, tak si i my vložme do kapsy, pouzdra či kabelky zbraň. Automaticky a samozřejmě. Zatím z cvičných důvodů. Abychom si zvykli. Abychom si vytvořili samozřejmý rituál: klíče, mám, peněženku, mám, řidičák, pistoli….

Připravujme se také na okamžik, o kterém si fakt nepřejeme, aby přišel; na okamžik kdy budeme muset svou zbraň použít. Nejen na střelnici, nácvikem samotné střelby, ale také třeba doma, o samotě, individuálním cvičením a zdokonalováním se v umění  “tasit” zbraň ze skrytého místa, kde je podle zákona nošena. Tahle schopnost “tasit”, tedy co nejrychleji a bez zádrhelů vytáhnout zbraň je totiž, ve většině případů pouličních střetů, mnohem, mnohem důležitější, než  schopnost “trefit desítku”.

Zajímejme se taky o informace, jak přežít. Tedy o taktiku boje ve městech, která je při setkání s šílencem, křičícím “alláhu akbar” asi nejpoužitelnější. Čerpat přitom můžeme z mnoha otevřených zdrojů. Z vyprávění lidí, co absolvovali vojenské mise v Iráku či Afghánistánu, ze vzpomínek těch co zažili válku v Bosně, obléhání Sarajeva, jakož i z nejrůznějších manuálů, dostupných na internetu. Dozvíme se spoustu zajímavých a pro mnohé překvapujících věcí. Třeba že krýt se za dvířkama auta je pitomost, hodná amerických filmů. Že jedinou skutečně neprůstřelnou částí vozidla je blok motoru a středy disků kol… Že vyhlédnout ke zhodnocení situace z úkrytu je možné jen vedle překážky, za kterou se ukrýváme, nikoli přes ni. Že podíváním se za roh v obvyklé výšce, tak si koledujeme o ustřelení palice, že útočná puška prostřelí na blízko “kantku” cihlovou zeď, i většinu tvárnic…. Zkrátka množství informací, které nám doposud byly k ničemu. Jenže čas oponou trhnul.

Ti, kdo to s obranou proti vetřelcům myslí vážně pak mohou kontaktovat lidi, kteří se už na podobné, neblahé scénáře nějakou dobu připravují. 

[ad#clanek-respo]

Uvědomme si, že jsme svobodní lidé, spořádaní, bezúhonní občané a zákon (i když to tak mnohdy nevypadá)  je na naší straně. Jak praví §29 trestního zákoníku: Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící, nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Tedy je-li ohrožen život, ať už můj, nebo jiného člověka, máme právo zasáhnout. 

Ne, ne, páni politikové. My nejsme ovce. A taky nejsme “vyděšení”, jak se nám to snažíte v neustále v mediích podsouvat. Ne, my jsme ale strašně nasraní! A víte na koho nejvíc? Na vás!

vylicil

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (41 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky