Jurečkův přílepek o prolomení bankovního tajemství je protiústavní

Ústava v článku 4 stanoví, že základní lidská práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. K základním právům patří podle článku 7 Listiny základních práv a svobod i právo na ochranu soukromí. Listina v určitých případech umožňuje zákonem prolomit nedotknutelnost soukromí státní mocí, vždy je to však cestou příkazu vydaného soudem. Policejní orgán prostřednictvím státního zástupce pouze navrhuje provedení úkonů, jako nařízení odposlechů, domovní prohlídka, nebo předání informací o majetkových poměrech osoby, je to však vždy nezávislý soudce, který na základě předložených důkazů podporujících podezření nařizuje provedení takových úkonů. Výkonné moci podle Ústavy bez soudní kontroly nepatří do rukou nástroje prolamující ochranu soukromí.

Jana Marková ve svém článku „Tak nám tu lidovec Jurečka právě prolamuje bankovní tajemství, a opozici je to fuk“, správně upozorňuje na některá rizika spojená s aplikací pozměňovacího návrhu poslance Mariana Jurečky k novele zákona o státní sociální podpoře č. 2459-38144 ze dne 10. 10. 2023. Ministr práce a sociálních věcí jako poslanec navrhl vložit do zákona o bankách nové § 50a a 50b, které by poskytovatelům bankovních a peněžních služeb uložily povinnost na elektronickou výzvu Úřadu práce nebo Ministerstva práce a sociálních věcí sdělit údaje o číslech bankovních účtů klienta, údaje o zůstatcích a jejích změnách. Tedy včetně údajů o pohybech na účtu, o tom, jaké peníze a odkud přichází a kam odchází. Kolegyni patří dík nejen za to, že upozornila na tento problematický pozměňovací návrh, ale i za to, že popsala podivnou pasivitu opozice v této věci.

Vzpomínám si, jak v době vlády premiéra Jiřího Paroubka (ČSSD) tehdejší ministr vnitra František Bublan (tehdy za ČSSD) v novele zákona o České národní bance (ČNB) navrhl zřízení Centrálního registru účtů. Vést jej měla na vládě nezávislá ČNB. Banky by měly povinnosti hlásit do něj pouze identifikační údaje klienta a čísla bankovních účtů, které pro něj vede. Žádné informace o zůstatcích nebo pohybech na účtech.

Tehdejší ministr návrh zdůvodňoval racionalizací práce police a zpravodajských služeb, jejíž příslušníci musí při pátrání po majetku podezřelé nebo obviněné osoby psát na soud v každém případě nesmyslně vysoký počet žádostí o soudní příkaz k předání informací o bankovních účtech a pohybech na nich. V každé cause musí být dodnes podána žádost do každé z asi 50 bank zvlášť. Přičemž ve většině případů má podezřelý nebo obviněný účty pouze v jedné nebo několika z nich. Takto rozsáhlé marné papírování zbytečně zatěžuje administrativou nejen policisty, státní zástupce, ale i soudce, jejichž čas je zbytečně plýtván vyplňování a čtením zbytečných lejster. V případě zřízení Centrálního registru bankovních účtů by policista nebo příslušník zpravodajské služby žádal soud o nařízení sdělení bankovních údajů o zůstatcích a pohybech na účtu jen do bank, v nichž má podezřelý nebo obviněný účty.

Vzpomínám si také na řev, který tehdy opoziční politici ze stran, jež dnes tvoří vládní koalici, spustili. Podle nich šlo o protiústavní prolomení práva na ochranu soukromí, kam podle čl. 7, 10, 12 a 13 Listiny základních práv a svobod patří nejen nedotknutelnost obydlí, ochrana tajemství při poštovním nebo telekomunikačním styku, ale i bankovní tajemství. I když by to byl v případě návrhu předloženého Františkem Bublanem soud, kdo by nadále rozhodoval o tom, kdy a proti komu na základě důkazy odůvodněného podezření nařídí sdělení údajů mající charakter prolomení ústavně garantované ochrany soukromí. Tehdejší Bublanův návrh byl spojenými hlasy pravicové opozice a vládních pravicových poslanců z Unie svobody a KDU-ČSL zamítnut, i když podle mého názoru ústavně konformní byl.

Stejně jako v ostatních případech použití operativních technik policie, jako je odposlech a záznam telekomunikačního provozu, prostorové odposlechy, sledování věci nebo otevření poštovní zásilky, by to byl vždy nezávislý soud a nikoli policejní orgán, nebo dokonce ministerstvo, kdo by měl pravomoc nařídit prolomení bankovního tajemství. Právě v tom totiž spočívá ochrana základních práv a svobod nezávislou soudní mocí, jak je stanoveno v čl. 4 Ústavy. Kontrola soudcem je ústavní pojistka proti zneužívání moci vládou nebo výkonnými složkami policie.

Ani v případě nařizování odposlechů nebo provedení domovních prohlídek nejde o systém, který by byl neomylný. V soudnictví nelze zkonstruovat zákon, který by zaručoval absolutní spravedlnost a neomylnost trestního procesu. V právu jde vždy o to zákonem stanovit opatření, které v maximální možné míře omezí zneužitelnost nástrojů, jimiž je vybavena výkonná moc.

Jsou samozřejmě známy případy, kdy si policisté a státní zástupci chodí na soud v neděli večer a po službu konajícím soudci žádají jako neodkladný úkon nařízení odposlechu nebo domovní prohlídky v případech, které nejsou skutečně neodkladné. Asi nejznámějším případem je takové nařízení domovní prohlídky Úřadu vlády v době premiéra Petra Nečase (ODS), které nařídil soudce místně nepříslušného Okresního soudu ve Znojmě v neděli večer. Příkaz byl vykonán až s odstupem několika dnů, což zpochybnilo neodkladnost takové žádosti.

Je veřejným tajemstvím, že některé policejní orgány mají „své oblíbené soudce“, kteří jim v přípravném řízení posvětí jakýkoli návrh odposlechů nebo domovní prohlídky. Třeba pokud jim návrh přinesou v době služby v pozdních hodinách, kdy sotva udrží razítko.

Na druhou stranu je však v justici řada soudců, kteří pří nařizování úkonů v přípravném řízení požadují po policistech důkazy, které aspoň nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a že pachatelem je osoba, u níž žádají nasazení odposlechu. Mnohokrát se již policistovi stalo, že při žádosti o nařízení odposlechu narazil na soudce, jako je dnešní předseda Soudcovské unie Libor Vávra, který žadatele vyhodí, pokud mu nepředloží srozumitelně formulované podezření ze spáchání trestného činu konkrétní osobou, proti níž má úkon nařídit, a pokud není podepřeno aspoň základními indiciemi o tom, že možným pachatelem může být právě dotyčný.

Pojistka proti zneužití to samozřejmě není dokonalá, ale je to aspoň nějaké zákonné opatření proti zneužívání státní moci. Vždy pak záleží na člověku – soudci, jak ji používá. V případě operativních prostředků používaných Policií ČR nejde o jedinou pojistku. Poslanecká sněmovna si zákonem zřídila kontrolní orgán s dlouhým názvem, který je zkráceně nazýván Komise pro Velké ucho. Jejími členy jsou poslanci ze všech politických stran, které jsou zastoupeny ve Sněmovně. Pravidelně chodí na Útvar zvláštních činností Policie ČR, kde kontrolují, které odposlechy jsou prováděny, a zda jsou realizovány na základě soudního příkazu.

Kromě toho je v Trestním řádu zvláštní ustanovení, které má policisty a soudce motivovat k důkladné rozvaze, než požádají nebo nařídí odposlechy. Zákon stanoví, že po skončení odposlechu, pokud jím nebylo prokázáno spáchání trestného činu odposlouchávaným, soud písemně sdělí této osobě, že byla odposlouchávána. Včetně uvedení důvodu, proč byl odposlech nařízen a na čí žádost. Děje se tak až po skončení trestní věci, aby nedocházelo k maření vyšetřování. S odstupem i několika let však má postižený právo žádat po státu kompenzaci soudní žalobou. Tuto právní úpravu navrhl a prosadil bývalý ministr vnitra Ivan Langr (ODS).

Žádnou z popsaných pojistek poslanec ministr Jurečka do svého pozměňovacího návrhu o prolomení bankovního tajemství nezapracoval. V rozporu s ústavně konformní úpravou nařizování použití operativních prostředků Policie ČR do zákona napsal, že banka údaje předá, pokud zažádá Úřad práce nebo dokonce ministerstvo. Žádná kontrola ani žádný dohled nad zákonností zaveden není. A to ani zpětně.

Policisté podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů nesmí být členy politických stran. Podle Trestního řádu by v jednotlivých případech měli postupovat nestranně a nepodjatě. Zákon o Policii ČR výslovně zakazuje policistům přijímat v konkrétních causách příkazy od politiků – včetně ministra vnitra, který může být cestou policejního prezidenta pouze obecně informován o průběhu vyšetřování, nesmí však ani jeho prostřednictvím úkony konajícímu policistovi nic nařizovat nebo zakazovat. Ministr vnitra nemá v trestním procesu přímo ani nepřímo žádné pravomoci.

Formálně nezávislý – i když mnohem méně – má být podle služebního zákona i státní úředník zařazený do Úřadu práce (ÚP). Ani on by neměl v jednotlivých případech rozhodování o uznání nároku na výplatu sociální dávky být úkolován přímo ministrem práce a sociálních věcí. Vysloveně skandální je však návrh, aby pravomoc požadovat po bankách informace o bankovních účtech, zůstatcích a pohybech na účtech, byla dána Ministerstvu práce a sociálních věcí. V praxi by to znamenalo, že ministr Jurečka by od bank mohl požadovat tyto informace nejen o opozičních politicích, ale o jakémkoli občanu nebo osobě nacházející se na území ČR, která má v v bankách působících v ČR bankovní účet. Taková úprava je v rozporu se zásadami dělby moci, které patří k základním principům právního státu.

Absence soudní kontroly je problematická zejména proto, že v procesu elektronické žádosti a automatické odpovědi informačním systém banky nepůsobí nikdo, kdo by kontroloval, jestli ÚP nebo ministerstvo požaduje údaje skutečně jen o osobách, které jsou žadateli o sociální dávku. Bez toho, že by příslušný úkon nařizoval soudce, není nikdo, kdo by mohl zkontrolovat o kom jsou takové údaje výkonnou mocí shromažďovány a zda jsou požadovány ze skutečně zákonných důvodů. Ministr práce a sociálních věcí by si podle předložené úpravy mohl zjišťovat majetkové poměry kohokoli. I když dotyčný o žádnou dávku nežádá ani ji nepobírá.

Informace o tom, co například firma nebo spotřebitel od koho a za kolik kupuje, je velmi citlivá a zneužitelná v konkurenčním boji. Proto existuje riziko, že s takovými údaji by úředník ÚP mohl nelegálně obchodovat. Zde je třeba si uvědomit, že fyzická osoba může být živnostníkem s mnohamilionovými obraty. Ministr práce a sociálních věcí nebo úředník ÚP by jí do krámu mohl nahlížet bez jakékoli kontroly.

Je otázkou, k čemu má vlastně ministrem Jurečkou, jakožto poslancem navržená úprava, vlastně sloužit. Stát má již dnes nástroje k boji proti neoprávněnému pobírání sociálních dávek, které je trestným činem podvodu. Pokud má úředník ÚP podezření, že dávky někdo pobírá neoprávněně, je podle Trestního zákona povinen to nahlásit Policii ČR. A policisté poté proti podezřelému mohou postupovat tak jak stanoví Trestní řád, který je ústavně konformní.

Úprava navržená ministrem Jurečkou je podle mého názoru protiústavní.