Jsme schopni odmítnout centrální plánování ve zdravotnictví?

Možná se na demonstraci, nazvanou symbolicky Za zdraví obyvatel České republiky, z okna své kanceláře díval i sám ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Je to on, kdo se snaží naše zdravotnictví řídit, někdy nám takový ministr může třeba zakázat chodit do práce nebo přikázat zavřít živnost, to vše ve jménu jakéhosi vyššího dobra. Ministr zdravotnictví vlastně uplatňuje metody centrálního plánování. A tím vlastně plánuje zdraví nás všech. Mimochodem, zkusme si poctivě zodpovědět otázku: zažili jste za posledních třicet let důvěryhodného ministra zdravotnictví, kterému byste skutečně svěřili svoje zdraví a který podle vás skutečně věděl, co dělá?

17. listopadu jsme si připomněli významné výročí. Nechme nyní stranou, co z odkazu pádu komunistické totality dnes zbylo, jak cynicky s ním nakládají kritici (ať už oprávnění či neoprávnění) dnešních pořádků, a jak jej devalvují dnešní významní představitelé politického života. Důležité však je, že Sametová revoluce znamenala první krok ke konci centrálně řízené ekonomiky v naší zemi. Vlastně konec centrálně plánovaného chaosu, protože tu přehlídku neustálého nedostatku základního zboží toaletním papírem nebo hygienickými potřebami počínaje a jogurty konče, výpadků zásobování, s tím spojeného úplatkářství a dlouhých čekacích lhůt či pořadníků, nebo neustále se snižující kvality zboží denní potřeby i potravin, to vše nelze nazvat jinak než chaosem.

Ostatně už ekonom nejdůležitější ekonom 20. století Ludwig von Mises nazval socialismus plánovaným chaosem, kdy nikdo z plánovačů, úředníků a politiků neví, co vyrábět, jaké množství vyrábět a za jakou cenu prodávat. Domnívá se snad někdo, kdo má základní ekonomický rozhled, ale i ti, kteří dobu před rokem 1989 pamatují, že centrálně řízené hospodářství může fungovat?

Poté, co bylo centrální plánování odstraněno a s Devadesátkami přišel téměř volný a svobodný trh, situace se rychle změnila. Dostupnost i kvalita a pestrost nabídky, to všechno šlo nahoru. Dnes to vše bereme jako samozřejmost, třebaže trh je dnes svazován bezpočtem nesmyslných a škodlivých regulací a státních zásahů, které v konečném důsledku činí tržní prostředí stále méně efektivním. Stát však přímo řídí a plánuje jen některé oblasti našeho života. Jako například zdravotnictví.

A dnes zažíváme nedostatek, tedy přímý důsledek státního centrálního plánování, ve zdravotnictví. Je málo antibiotik, málo zubařů na pojišťovnu a málo lékařů obecně. Aby se systém zcela nesesypal, lékaři, zejména ti mladí, jsou přetěžováni bez ohledu na to, jaké to může znamenat riziko pro pacienty. Čekací lhůty na zákroky se budou prodlužovat. Pan ministr Válek, nás z televizních obrazovek upozorňuje, že na nedostatek si budeme muset zvyknout. Že mnohé dřívě běžně dostupné léky budou na příděl.

Jenomže ono je to ještě o něco horší. Pokud stát a lidé jako ministr Válek řídí zdravotnictví, pak do značné míry vlastně centrálně plánují naše zdraví. Samozřejmě platí, že své zdraví má každý ve svých rukou, záleží na našem způsobu života, na naší životosprávě, i na naší psychické pohodě. Ale neplatí to univerzálně. Bez ohledu na to, jak zdravým způsobem života žijeme, nemoci nechodí po horách ale po lidech, a každý z nás je někdy nemocný. Mnozí z nás budeme jednou nemocní vážně. Statistiky v tomto hovoří neúprosnou řečí. Stát ale plánuje. Určuje, kdo má dostat jakou péči. Jaké léky se smějí podávat. Jak dlouho budete čekat na zákrok. Nebo jestli vás náhodou nebude ošetřovat lékař, který má za sebou dvacet hodin ve službě a čtyři má ještě před sebou.

Jak se asi stát začne chovat, až se nevyhnutelný důsledek státního řízení, tedy nedostatek a zhoršení kvality, dále prohloubí? Na koho z nás to padne, až budeme potřebovat akutní zákrok, ale stát podle svých regulačních a plánovacích tabulek řekne, ty musíš počkat. Ty to musíš vydržet. Ty péči nedostaneš. Ty se jí možná ani nedočkáš. Ale zvykni si na to, protože my, tedy všemocný stát, řídíme, jak se budeš léčit a jestli se vyléčíš. Řídíme tvoje zdraví. Smiř se s tím.

Měli bychom pochopit jednu zásadní věc: jestliže uznáváme státní svrchovanost nad zdravotnictvím, pak politikům dáváme bianko šek na náš život. Takovým lidem!

Věříte politikům, když říkají, že už mají konečně situaci pod kontrolou? Na internetu je dnes možné najít bezpočet úryvků z různých publicistických pořadů z pozdních 80. let, z doby končící a již skomírající totality a systému centrálního plánování. Krátká videa z pořadu Aktuality, kde reportéři řeší nedostatek toaletního papíru, jogurtů nebo elektrických rozboček. V takovém pořadu reportér vždy vysvětlí divákům tzv. objektivní důvody, proč k výpadku zásobování došlo, například že subdodavatelskému podniku Spojené papírny Klementa Gottwalda došel materiál. Následuje rozhovor s úředníkem nebo s ředitelem příslušného státního podniku, nositelem řádu Hrdina socialistické práce. Ten diváky lajdácky naučeným a nejistě předneseným proslovem uklidní, že již byla učiněna příslušná opatření, například že bylo za devizy objednáno dostatečné množství toaletního papíru z nesocialistických zemí, a poptávka na vnitřním trhu tedy bude brzy uspokojena. Takových krátkých videí, úryvků z Televizních novin nebo z pořadu Aktuality je na síti Youtube k vidění bezpočet. Vykrucování ředitelů státních podniků na výrobu toaletních papírů či sojové omáčky je svoji formou i obsahem naprosto srovnatelné s mediálními výstupy politiků jako je například ministr Vlastimil Válek. Stejné zoufalství, stejná prázdnota, stejně tupý výraz v očích.

Když víme, že všude jinde, v potravinářství, v oblasti výpočetních technologií, v automobilovém průmyslu nebo třeba v oblasti výroby toaletního papíru přináší svoboda volby vždy větší efektivitu, kvalitu, dostupnost i pestrost sortimentu, proč tedy větší efektivitu a kvalitu a dostupnost nechceme ve zdravotnictví? Záměrně říkám, že nechceme. Protože chtít něco, a skutečně pro to něco udělat, jsou dvě různé věci…

Vím, že je těžké si představit, že by ve zdravotnictví mohly fungovat normální svobodné principy stejně jako to funguje všude jinde. Neustále slýcháme, že ve zdravotnictví to nejde a že bez státu by zdravotnictví fungovat nemohlo. Jako by snad dnes fungovalo… Jako by snad české zdravotnictví fungovalo efektivně, stoprocentně ku prospěchu pacientů, bez kvót, front a čekacích lhůt, bez přídělového systému, jak to plánuje pan ministr Válek.

Někdo by mohl tvrdit, že dosud přece české zdravotnictví fungovalo dobře. Ač centrálně řízené, vše šlo až na dílčí problémy jako po drátkách. Tu a tam se nastavily jiné parametry lékové či úhradové vyhlášky, jindy se vymyslel systém regulačních poplatků, občas se musela řešit hrozba exodu lékařů do zahraničí, kde jim byly slibovány vyšší příjmy. Vlastně až do kovidové krize, kterou nelze nazvat běžnými, každodenními podmínkami zdravotnického systému, navenek centrální řízení fungovalo. Je to na první pohled pádný argument. Nejsou snad současné nedostatky, tedy výpadky zásobování léky, tisíce lidí bez vlastního zubaře, nebo přetěžovaní lékaři jen určitá anomálie, přechodný stav způsobený “objektivními podmínkami”? Já tvrdím, že nikoliv. Stejně jako před mnoha lety, v době centrálně řízené ekonomiky, nebyl nedostatek toaletního papíru, dámských hygienických potřeb nebo jogurtů nějakou anomálií způsobenou chybným plánováním či šlendriánem na úrovni vedoucích či mistrů, jak se to mnohdy snažila líčit tehdejší komunální satira. Byl to v samotné genetice centrálního plánování obsažený problém, třebaže tu a tam, náhodou, za přispění příhodných faktorů, a navíc díky možnosti odhadovat správné ceny ze zahraničních trhů nebo z šedé zóny, se systém nerozpadal, nebo alespoň ne tak zásadně, aby lidé doslova na vlastní kůži pocítili rozdíl mezi toaletním papírem a Rudým právem. Lze se však ve zdravotnictví spoléhat na náhodu?

Vůbec netvrdím, že bychom hned zítra mohli zprivatizovat a odstátnit celé zdravotnictví, nelekejte se. Nejde to a tvrdit něco takového by byla karikatura celého tak důležitého tématu. Je to komplexní politické a ekonomické téma. A také téma filozofické a morální. A zasloužilo by si dále rozvést. Když ale vidíme, do jakého chaosu české zdravotnictví upadá, zatímco politici nám říkají, že si na to zkrátka musíme zvyknout, přál bych si, kdybychom o zdravotnictví zkusili alespoň na okamžik přemýšlet trochu jinak. Abychom viděli stát jako zásadní problém, nikoliv jako řešení. A abychom zkusili přemýšlet o tom, že by to třeba mohlo jít i jinak, protože principy dobrovolné, oboustranně výhodné spolupráce mezi lidmi přece musí fungovat všude, neboť plynou ze samotné podstaty lidské přirozenosti a lidského jednání. A že svěřovat svoje zdraví do rukou lidem jako je třeba pan ministr Válek, je obrovský hazard.