20.11.2020
Kategorie: Historie

Jakešovo vedení skončilo nakonec jako kůl v plotě. Socialismus v Československu vyčerpal své možnosti

Sdílejte článek:

SM

V těchto dnech si připomínáme pád komunistického režimu, který vládl nepřetržitě od roku 1948. Proč se ale režim, zdánlivě pevný, zhroutil tak rychle jako domeček z karet?

17. listopadu 1989 načal s definitivní platností demontáž komunistického režimu, jenž byl nastolen státním převratem v únoru 1948. Komunistické vedení si v listopadu před 31 lety nepřipouštělo, že dopadne stejně jako v Polsku či Maďarsku, a místo toho se snažilo pokračovat v opatrných reformých, samozřejmě v rámci existujícího systému. Měla se dokončit příprava nové ústavy ministrem vnitra Vratislavem Vajnarem, uvolnit cestování apod. Komunisté byli ochotni realizovat některé dílčí reformy, které by se týkaly zejména ekonomické, a nikoliv politické sféry, protože věděli, že pokud by tak učinili, čekal by je rychlý konec.

Vývoj událostí počínaje listopadem 1989 je však předběhl. Zmíněné polovičaté reformy jako ,,nápravy” chyb reálného socialismu přestaly působením vnitřních i vnějších vlivů širokým vrstvám stačit. A ty začaly požadovat více ,,všeho” – materiálních statků, zboží, občanských a lidských práv, další zákonem zaručené svobody. Výbuch revolucí či politických převratů ve střední a jihovýchodní Evropě pak znamenal konec socialistického experimentu trvajícího skoro půl století. Reálný socialismus zkrátka vyčerpal své možnosti a už nebyl schopen uspokojovat materiální a jiné potřeby obyvatelstva. ,,Společenská smlouva”, kterou komunisté ,,uzavřeli” s širokými masami na začátku 70. let, kterým slíbili relativně solidní životní úroveň za to, že se nebudou angažovat protirežimně, již v roce 1989 byla vyprázdněná.

Listopadové události jsou názorným příkladem, jak se zhroutily struktury moci a došlo k velmi rychlému rozkladu opor režimu. A také ukázkou toho, jak se komunistické vedení ocitlo skutečně jako pověstný kůl v plotě, řečeno s Milošem Jakešem, který se právě toho obával. Příkladem budiž zasedání předsednictva ÚV KSČ 24. listopadu 1989. Tam sice ministr obrany Milan Václavík vyzýval k tomu, aby armáda vyhlásila pohotovost a demonstrativně ukázala opozici, že KSČ má situaci pevně v rukou, nikdo ho už ale neposlouchal.

Komunistické vedení stálo v listopadu 1989 bezradné, najednou nevědělo co dělat, když přestaly přicházet direktivy z Moskvy, která se ve východní Evropě politicky dezinteresovala. ,,Polský” scénář v roce 1981 tak nepřicházel do reálné úvahy, a přímý zásah armády proti demonstrantům si přáli opravdu jen komunističtí fanatikové typu Jozefa Lenárta na rozdíl od umírněných komunistů jako Lubomír Štrougal či Ladislav Adamec.

Vývoj událostí byl tak rychlý, že Československá strana socialistická, jedna ze satelitních organizací režimu, již 24. listopadu 1989 vyzvala k uspořádání svobodných voleb. Apel, který by byl ještě před několika dny označen zcela jistě jako ,,kontrarevoluční”, byl již nyní jen minimálním požadavkem. Jakeš a spol. nebyli schopni dohlédnout hloubky změn, které se každý den děly lavinovitým tempem a postupně ukrajovaly kousek po kousku moc strnulému komunistickému režimu, jenž se ocitl v těžké defenzivě.

Rychlost listopadových událostí tak byla dána korozí komunistického režimu v závěru 80. let, kterou se snažili ,,látat” soudruzi již zmíněnými opatrnými reformami, které zdaleka nedostačovaly požadavkům doby. Listopad 1989 tak byl logickým vyústěním neschopnosti socialismu se reformovat, vnějších událostí, a nastal by tak jako tak, třeba v roce 1990. Lidé ve své většině toužili v roce 1989 po svobodě, kterou neměli v letech 1948-1989 a ani mít nemohli, protože komunistické režimy jsou s ní systémově neslučitelné. Politický převrat ze závěru 1989 tak otevřel do té doby netušené a zapovězené možnosti a v Československu začala nová demokratická kapitola, kterou žijeme dodnes.

  • securitymagazin.cz
Redakce
Sledujte PP

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (19 votes, average: 3,79 out of 5)
Loading...