
Jak terapeutický přístup zničil akademické standardy
CARL R. TRUEMAN
Skandál kolem Jasona Ardaye, odhaleného podvodníka v roli „nejmladšího černošského profesora v historii Cambridgeské univerzity“, poukazuje na řadu problémů dnešního akademického prostředí – problémů, o nichž mohu dosvědčit, že jsou tak hluboce zakořeněné, že kdyby nebyly tak nemorální, dalo by se o nich hovořit jako o „ctihodných“. Tato zkaženost totiž sahá desítky let do minulosti.
Před třiceti lety jsem působil na jedné z elitních britských univerzit Russell Group. Jako nejméně důležitá osoba na mém katedře mi byla přidělena administrativní funkce, o kterou nikdo jiný nestál: zkouškový komisař, zodpovědný za dohled nad všemi zkouškami, od rozvrhu až po známkování. Kolega mě upozornil na studentskou práci, která byla doslovně zkopírována z Encyclopedia Britannica. Byla to doba, kdy studenti ještě neměli snadný přístup k takovým textům online, a tak to udělal ručně, což vedlo ke kurióznímu výsledku: text byl doslovnou kopií, ale obsahoval řadu chyb v interpunkci.
V souladu s univerzitními postupy jsem podal oficiální obvinění a předstoupil před univerzitní komisi pro akademické standardy, složenou z předních akademických pracovníků dané instituce. Svou obžalobu jsem zahájil rozdáním kopií studentské práce a článku z encyklopedie s jednoduchým prohlášením: „Pokud porovnáte studentskou práci s článkem z encyklopedie, uvidíte, že se jedná o doslovnou kopii, a to považuji za nepřijatelné.“
V tu chvíli se můj život navždy změnil. Jeden z nejvýznamnějších členů komise mě přerušil: „Proč to považujete za nepřijatelné?“ Na ten okamžik si jasně vzpomínám, protože to byla jedna z mála situací v mém akademickém životě, kdy mi doslova a do písmene došla slova.
Následovala rychlá otázka: „Hrála ve vašem rozhodnutí vyčlenit tohoto studenta pro toto obvinění roli jeho rasa?“ Vysvětlil jsem, že jsem tohoto studenta nikdy neučil, nikdy jsem se s ním nesetkal, jednal jsem na základě stížnosti, kterou jsem obdržel od kolegy, a neměl jsem tušení, jaký je jeho etnické původ. Na disciplinárním řízení jsem ho viděl poprvé v životě. „Takže se vám nechce naučit se jména vašich studentů z menšin?“ zněla další otázka. Teď jsem byl na lavici obžalovaných já. „Ale on není můj student,“ vykoktal jsem.
Jednání bylo v podstatě u konce. Vstoupil jsem do místnosti, abych se zabýval tím, co mi vždy vtloukali do hlavy jako nejzávažnější akademický prohřešek – plagiátorství – s jasnými a nezvratnými důkazy. Odešel jsem s pochybností, zda jsem opravdu rasista – obvinění, které následně vznesl ten student proti kolegovi, jenž mě na podvádění upozornil. Ironií osudu byl ten kolega známý sociální demokrat, což mu (nakonec) pomohlo očistit se od takového zákeřného obvinění.
Plagiátorství je nejzávažnějším akademickým zločinem. Člověk může zavraždit svou manželku a jeho akademická práce bude i tak brána vážně (viz Louis Althusser); nemůže však ukrást práci někoho jiného a přisvojit si za ni zásluhy. Ten den jsem se však naučil, že v akademickém prostředí, kde je pravda funkcí terapeutických vkusů dané doby, to není tak jednoduché. Účelem pravdy je potvrzovat a uklidňovat.
Tradiční pojetí pravdy klade na jednotlivce nároky a vyžaduje přizpůsobení se či dokonce oběť tváří v tvář realitě. Terapeutické pojetí pravdy to nečiní. Spíše naopak vyžaduje oběť v podobě reality, která je považována za utlačující. A pokud tomu brání akademické standardy, jako je například zákaz krádeže cizí práce, pak tím hůře pro akademické standardy – či jakékoli objektivní standardy vůbec.
Akademická sféra na to nemá monopol. Úzká souvislost mezi terapeutickou představou pravdy a politickou sférou se jasně projevila v letech „vrcholu woke“, zhruba v letech 2018–2022. Bylo pozoruhodné, kolik lidí, kteří pravděpodobně v životě neotevřeli knihu o kritické teorii, najednou prohlásilo její přijetí za heslo veřejné ctnosti a jakékoli její popření – či dokonce i jen mlčení o ní – za akt násilí.
Proč tito obyvatelé sociálních médií učinili z kritické teorie ortodoxní dogma? Protože její klišé rezonovala s terapeutickou kulturou, která je formovala. Jazyk obětnictví, privilegií, útlaku a obviňování – jakkoli je dnes směšně nafouknutý – je měnou terapeutického přístupu, stejně jako politiky identity. Kriticko-teoretické přístupy, které lze redukovat na takovou taxonomii, vyvolávaly hlubokou emocionální odezvu.
A pravicová opozice si osvojila podobné terapeutické způsoby, jak odmítat ty, které neměla ráda nebo kterým nedůvěřovala. Mnozí například rozšířili terminologii pojmů „woke“ a „kulturní marxismus“ tak, aby do ní zahrnuli a diskreditovali kohokoli, kdo byl vnímán jako byť jen mírně nalevo od nich. Tato rétorika nesloužila ani tak k vyvrácení nesprávných argumentů, jako spíše k uklidnění vlastní strany, že protivníci jsou prostě zlí a lze je bez dalšího odmítnout.
Pravicoví „strážci hranic“ a aktivisté hnutí BLM mají (alespoň tady u nás v USA) společné alespoň dvě věci: terapeutické pojetí povahy a účelu „pravdy“ a s tím související pocit ohrožení v přítomnosti lidí nebo myšlenek, s nimiž nesouhlasí. Odtud pramení únik do bezpečných prostorů, ať už online, nebo jinde, kde se nesouhlas netoleruje.
Tento problém se neomezuje pouze na univerzitní kampusy, ale je všudypřítomný. Postoj oběti a zášť byly využity k vyprázdnění pravdy a jejímu následnému zneužití ve prospěch jakékoli skupiny s pocitem křivdy, ať už levicové, nebo pravicové, která ji chce využít.
Abych citoval sám sebe: považuji to za nepřijatelné. Mám však podezření, že radikálové na obou politických okrajích mi na to odpoví otázkou: „Proč?“
First Things
- Jak terapeutický přístup zničil akademické standardy - 17.8.2026
- Česká „nezávislá“ žurnalistika? - 17.8.2026
- Snižme hranici trestní odpovědnosti na 13 let - 17.8.2026

Jiný případ, který dokonce zveřejnil náš mainstream – na jisté fakultě v USA udělala úspěšně maturitu černá „studentka“ i když byla negramotná. Prý nebylo důležité číst a psát, když má talent
USA náš vzor