Jak se prezident (ne)chtěl domluvit s vládou

Proto také tolik záleží na tom, jaká verze příběhu zvítězí, neboť jak už díky panu prezidentu Pavlovi víme: Není důležité, co se skutečně děje, nýbrž to, co si o tom lidé myslí. Proto se také od prezidenta, který od samého začátku vede aktivní válku proti vládě, nyní dozvídáme nový, emocemi nabitý narativ. Ten by se dal shrnout slovy: „Já jsem se chtěl domluvit“ s podtitulem „ale oni to nechtěli“.

„Já jsem měl snahu se domluvit. Panu premiérovi jsem to napsal i písemně. Pokud by z jeho strany byla jenom sebemenší snaha o nějaký kompromis, tak jsme si celou tuhle situaci mohli ušetřit,“ prohlásil minulý týden prezident.

Pavel se tu tedy stylizuje tak trochu do role románového pana Breburdy, který byl vždycky k dohodnutí. Pan Breburda byl ovšem při svém domlouvání roztomile rozšafný, zatímco Petr Pavel nastavil svůj domlouvací tón velmi nešťastně.

„Oznamuji, že hodlám.“ A kde je podaná ruka?

Když se například podíváme na dopis, jež prezident Andreji Babišovi odeslal z kraje dubna, kdy se kauza Ankara naplno rozjížděla, získáme obrázek, který ani při veškeré možné snaze není příliš breburdovský.

Pavel v dopisu například píše: „Vážený pane předsedo vlády, vzhledem k nemožnosti sejít se osobně a v návaznosti na náš telefonát si Vám dovoluji touto cestou oznámit, že se v souladu se svým ústavním postavením hodlám zúčastnit v čele delegace České republiky setkání nejvyšších představitelů států NATO…”

Vážený pane předsedo, dovoluji si vám OZNÁMIT, že HODLÁM… hezké. Ale ta vůle k dohodě je tam přesně kde? Ve kterém slově se skrývá ruka podaná k jednání – v direktivním oznamování nebo v „hodlání“?

Dále prezident píše: „K uplatnění své kompetence zastupovat stát navenek podle čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky právě na summitu NATO přistupuji nejen s přihlédnutím k dlouhodobým zvyklostem….“ I tady bychom pana Breburdu hledali marně.

Prezident v podstatě ultimativně sděluje, že účast na summitu je jeho kompetence, o které vlastně nehodlá diskutovat, což se celkem jasně ukazuje i na samém konci, kde prezident píše: „Závěrem v souladu s principem vzájemné loajální spolupráce ústavních orgánů Vás žádám o zajištění potřebné součinnosti ze strany vlády a dalších státních orgánů.“

Pojďme tedy řádně naštelovat mikroskop a zkusit zde najít alespoň stopové množství snahy o domluvu. Mohlo by se snad rafinovaně skrývat ve slovech „žádám o zajištění“?  Když vám někdo rázně sdělí, že mu máte něco zajistit, dá se to brát jako snaha o kompromis? Na tuto otázku nechť si čtenář odpoví sám…

Válka narativů

Možná prezident mínil, že tím kompromisem mají být slova, v nichž Babiše vyzval, aby se k němu připojil a mohl tak vysvětlit, proč Česko za Fialovy ani za Babišovy vlády neplnilo závazek 2 % na obranu. Ano, v tom by někdo s extra smyslem pro ironii mohl vidět něco, co vzdáleně připomíná smířlivé gesto. To by ovšem člověk nesměl číst mezi řádky, co tato nabídka znamenala ve skutečnosti.

Když navíc k tónu dopisu přičteme i štulce, jež prezident pravidelně uštědřuje do vládních žeber – například v lednu na Ukrajině, v březnu v Litvě nebo v květnu v Estonsku, není se co divit, že vláda nehledí na Petra Pavla jako na někoho, kdo je vždycky k dohodnutí.

Válka narativů zuří a je zrádná v tom, že se příliš neptá, kde je pravda. Vlídná tvář smířlivého pána může v roce 2028 přinést politické body. Tudíž je nezbytné vytvořit Breburdu i z někoho, kdo se ve skutečnosti nikdy dohodnout nechtěl…