Jak ode mě Dežo nekoupil televizi na inzerát

Nedávno jsem se z ulice přestěhoval do bytu, takže si ten byt trochu vybavuju. Trochu nakupuju, ale taky prodávám. Naposledy jsem třeba narychlo koupil malou televizi, než seženu větší. Na bazoši a marketplace jsem proto jako ryba ve vodě.

Pan domácí kdysi psal o autobazarních buznách, což jsou prodejci, kteří vám o autě, které mělo ještě včera mezi předními sedadly strom, tvrdí, že je „trochu ťuklé„. Internetové bazarní a tržišťové buzny dělají něco podobného, ale o tom psát nechci, to jen tak na okraj. Dnes je totiž na programu Dežo.

Když se vás na Bazoši nebo na marketplacu zrovna nesnaží ojebat robot z Filipín, který nahazuje udičku, aby vám následně jeho šéf vysál účet, jsou tu jiné problémy. Například Dežové a jim podobní.

Chodí to asi takhle. Chcete prodat, jenže nikdo nechce koupit, takže slevíte, protože všechno má kupce. Jelikož se krámu chcete zbavit rychleji než na svatého Dyndy, nakonec nasadíte cenu, za kterou zboží samo skáče do tašky. A vzápětí nastane smršť telefonátů a zpráv od všelijakých zoufalců.

Moje dnešní nabídka – televize pro socky. Uhlopříčka 100 cm a chytrá asi jak guma na Hradě. Čili žádná smartka, ani značka. Ale jetá minimálně, v perfektním stavu, stará cca 2 roky, takže by mohla ještě pár dní vydržet. Nasadil jsem cenu 2 litry, protože tolik jsem za ni dal, a ohřála se u mě sotva 3 týdny.

Za ty prachy ale nikdo nebyl dost akční, tak jsem během několika hodin slevil na 1500. A v tom momentě začlo bombardování. Jenže z 95 procent mi psali borci a borky jak z reklamy na Zalando. Mezi spoustou jiných se ozval i Dežo Baláž, který byl ze všech nejdravější.

Tihle lidé bývají při stěhování nejspolehlivější, zahodil jsem na chvíli své předsudky. Ale zase ne natolik, abych si Deža pustil do kvartýru. Dohodli jsme se, že předání proběhne na neutrální půdě a za bílého dne. Tihle lidé jsou vám schopni zavolat i o půlnoci, že už k vám jedou. Asi aby to stihli dřív, než stačí prohrát a prochlastat sociálku.

Po zkušenostech se Zalando lidmi jsem čekal, že mi pan Baláž tak za čtvrt hodiny zavolá, že nesehnal odvoz, a zeptá se, jestli bych mu to nepřivezl, ale tenhle se zdál být jiný, z čehož vyplývá, že předsudky a stereotypy jsou fujtajbl. Propadl jsem dokonce na chvíli dojmu, že to tentokrát s Dežem zvládneme. A to i přesto, nebo možná právě proto, že Baláž po mně nežádal dopravu zdarma, ale uvolil se, že si televizi odnese pěšky – přes půl města.

Slovo dalo slovo a já ho čekal ve smluvený čas na dohodnutém místě. Baláž měl zpoždění jenom asi 5 minut a všecko vypadalo nadějně jak Bartošova digitalizace. Záhy se ale ukázalo, že Dežo se chová zcela v souladu se zásadami jeho komunity.

Šokovalo by mě, kdyby nesmlouval, a v tomhle samozřejmě nezklamal. Možná bych mu i stovku dvě slevil, kdyby jen na to nešel tak blbě. Jak se ke mně blížil, a na krabici si přečetl, že jde o TV s úhlopříčkou 40″, už zdálky se zkroušeným ksichtem volal: „Jééé, to je jenom čtyřicítka?!“ A tím mě vážně nasral. Takže jsem se šprajcnul. Kdyby býval byl přišel s nějakou srdceryvnou historkou o tom, že jeho stará čeká čtvrtýho haranta za poslední tři roky a oni kvůli tomu nemají ani na cigára, dal bych mu slevu a ještě bych si s ním na památku udělal selfíčko, jenže Dežo je z generace Z, a tak byl líný dokonce i zahrát lepší divadýlko.

Na to konto, hned jak televizi začal s blbýma kecama osahávat, jsem ho utnul, že jestli nechce, já mám zájemců dost. Ale on se jen tak nedal. Prý čekal tu „stovku“. Tak jsem mu vysvětlil, že 100 centimetrů, jak bylo uvedeno v inzerátu, není to samé, co 100 palců. Zatvářil se jak Bartoš na otázku: Jaká je nejvyšší hora ČR? Ale nakonec ze sebe zdrceně vysoukal patnáct kil. Bylo legrační, jak to měl rozdělené po kapsách. Z jedné vytáhl litr, v druhé celou věčnost hledal dvě dvoukila, ale když i tak viděl, že mám času dost a jsem neoblomný, z poslední kapsy nakonec vydoloval pětikilo, ty dvě dvoukila si vzal zpátky a rozloučili jsme se.

Ne na dlouho. Ušel jsem možná 200 metrů a pořád jsem měl takový divný pocit, že to šlo až moc hladce. Když vtom jsem za zády uslyšel „hej!“. Ohlídnu se a Dežo je mi v patách i s televizí. A prý: „Já to nechci, myslel jsem, že to bude ta stovka, a ona je to jenom čtyřicítka.“ Tak jsem se mu pokusil vysvětlit, že stovka v palcích by měla cca dvou a půl metrovou úhlopříčku, a takovou bych asi těžko prodával za 1500. Načež jsem mu vrátil 15 kil a šel jsem do prdele.

Doma jsem potom byl tak nasraný, že jsem se zařekl, že už Japoncom ani Balážom neprodám ani cihlu. Moje nasrání poté vyústilo v to, že jsem alespoň napsal článek pro pana domácího. Takže vlastně happy end.

Televizi jsem pak na tržišti pro jistotu zdražil na 2500 (i kdybych ji měl za tyhle prachy prodávat do soudného dne), abych eliminoval případné zájemce z řad Zalando people. Do inzerátu jsem navíc doplnil, že 100 centimetrová televize = 40 palcová. Jsou to víc jak 3 hodiny a zatím se nikdo neozval, ale za ten božský klid to stojí.