1.3.2024
Kategorie: Politika

Jak funguje demokracie. Lekce Ivana Bartoše

Sdílejte článek:

ŠTĚPÁN CHÁB

Ivan Bartoš, předseda Pirátů a ministr pro stále ještě jedno z nejhorších stavebních řízení na světě, se vyjevil na Twitteru. Vedle mnoha podob nouze a bídy na něj napsal i něco k Senátem zamítnuté Istanbulské úmluvě, která chtěla do naší legislativy zavést genederování tisíce a jednoho pohlaví, mimo mnoha jiného, nepříliš pozitivního. Předseda ukázal pirátské zoubečky načínáčky a jal se vyhrožovat, že jimi přehryzne samou podstatu legislativy země. Je to geroj. Jen jestli neskončí bezzubý.

A co Ivan Bartoš napsal tak světobolného? „To, že se Senát ztrapnil, neznamená, že Sněmovna nemůže udělat správnou věc. Jdu na K5 s tím, že chceme, aby dolní komora dokončila ratifikaci Úmluvy o potlačování násilí.“ Ivan Bartoš, který pod heslem – ne znamená ne – prosazuje spravedlnost čistě pirátskou, se tímto svým vyjádřením pokusí o nemožné.

Senát nesouhlasem poslal Istanbulskou úmluvu do stoupy hned vedle sebraných spisů Vladimira Iljiče Lenina. A to nikoliv do doby znovuotevření nějakým progresivním soudruhem Pirátem, ale na jeden dlouhý furt. V prvních minutách si to v Senátu alespoň mysleli. Ano, pokřivit jde všechno. I senátní NE. Stejně jako se přehodnotilo irské NE u Lisabonské smlouvy. Když říká ne, myslí tím ano, zní tradiční stereotyp násilníka. A tak to zkusí znovu. Je to přece násilník. Je jedno, jestli sexuální, nebo legislativní.

Přiznám se k jedné charakterové vadě. Onehdá, to se psal devátý říjen 2021, jsem ve večerních hodinách se zoufalstvím v oku a tužkou v ruce počítal možné koalice antibabišovských sněmovních voleb. A došel k tragickému zjištění. Výpočty se mi nelíbily. Ani jeden. Nejméně pak ten s koalicí pěti nesourodých stran, které zemi kvůli primitivnímu antibabišismu provedou čtyřmi lety až nesmyslně kompromisních neřešení.

Dle logiky nynějšího vrchního potírače dělby moci Ivana Bartoše jsem v tu chvíli měl s velkým hlomozem povstat jako onehdá pirátský náměstek Lukáš Kolářík v hotelu Ministerstva vnitra Spiritka mezi druhým profackováním své asistentky a třetím zdřímnutím. Povstat a po vzoru Ivana Bartoše zvolat: „To, že se občané ČR ztrapnili, neznamená, že nemůžu udělat správnou věc. Jdu zpět do volební místnosti s tím, že chci, aby volby dopadly podle mého přesvědčení. A budu tam o stůl mlátit občanským průkazem, dokud nebude po mém. Protože já mám pravdu, já, já, a jen já. Ostatní se jen a jen mýlí.“ Příště to tak udělám, až prostřednictvím korespondenčních voleb současná koalice získá 120 % odevzdaných hlasů. Vím, vím, nemaje ministerskou židličku, a tedy ani zákulisní moc křivit výsledky voleb, můžu to vykřičet do překvapených zobáčků jen té ptačí populaci, co nám okupuje před barákem stoletý dub.

Ale ne, nevzdám se, nabuzen, vyřeším vše jedním tahem. Napíšu ministrovi pro pirátské bezpráví v ČR Ivanu Bartošovi. Zeptám se ho na souboj s judistou Krpálkem, však nejsem nelida a trochu slušných a konverzačních frází na úvod není od věci. Bartoš jistě rád vzpomene na desetiletého Krpálka, který na žíněnce křičel pod ranami budoucího ministra, v době zápasu ztepilého dvacetiletého pubescenta, své – ne znamená ne, ty škaredý šikanátore. Ministr Bartoš nostalgickou mžurkou zastře svůj zrak nad tak libou vzpomínkou, jak kdysi šikanoval malého Krpálka, a jak teď může šikanovat celou republiku, och, jak je mu na pozici ministra dobře. A to bude ta pravá chvíle udeřit na solar. Nechodil jsem na judo, ale pár fíglů také znám, ministře pro roztroušenou pirátskou sklerózu.

Jako laň při skoku přes překážky na cestě do ideologického ráje předběhne Ivan Bartoš i Emila Zátopka, svým jedovatým idealismem dohodí dál než Jan Železný, na schovku před zákony ČR si zahraje lépe než místní přeborník Viktor Kožený. Jen, opět, zanechává za sebou puch promrhané důvěry v politiku jako řemeslo. Zneužít, využít, ohnout, přizpůsobit. A že je tu senátní NE? Nezajímavá a nepodstatná informace, kterou jde případně využívat jen proti nepřátelům, tedy opozici a obyvatelům republiky. Když jde o dobrou věc, a to Bartošovi rozhodně jde, Senát může jít bez problémů stranou.

Kdo četl a pochopil Istanbulskou úmluvu a její důvodovou zprávu, musí přinejmenším tušit, že nejde o oběti sexuálního násilí, ale o pouhé krmení pro genderovaný nezisk. Předání pravomocí jinak nezaměstnaným a nezaměstnatelným absolventům gender studies. A to hlavní, krmení, výpalné za dozor nad naší zemí. Peníze z kapes daňových poplatníků. To, co je v úmluvě přínosné, to dávno v legislativě máme. To, co tam přínosného chybí, tam můžeme přidat. Však proč si královsky platíme zákonodárce. Přece aby nám darovali prospěšné zákony. Ne aby nás velmi nevýhodně zaprodali nikým nevoleným genderovým poťouchlům. Jak vyplývá z dat, Istanbulská úmluva nikde nevedla ke snížení násilí nebo k lepší péči o oběti. Nikde. Její přijetí postrádá smysl. Pokud ho tedy nezačneme vidět v onom krmení genderových neziskovek. Získávám pocit, že na tom a hlavně na tom Ivan Bartoš pracuje pilně jako mraveneček. Však stavební zákon je po dvou letech jeho činnosti stále bludným kamenem toho našeho rozvoje.

Dobře jsme si zvolili. Jak já byl slepý, když jsem nesouhlasně pomlaskával toho devátého října 2021 nad výsledky volebního ztrapnění občanů České republiky. Obcházet senátní NE, to je ta pravá politická práce. Nebyl by Ivan Bartoš už zralý? Že by se dal z té vládní jabloně setřást a hodit mezi další shnilá jablíčka toho našeho veřejného dění minulosti, současnosti i budoucnosti.

Redakce

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (26 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
5 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)