8.6.2018
Redakce
0
Kategorie: Společnost

Internetem hřebík nezatlučeš

Sdílejte článek:

PETR ZÁVLADSKÝ

Někdy v září 2016 probleskla informace, že by Ministerstvo školství rádo znova vrátilo do základních škol předměty dílny a práce na pozemku. Informace dále zapadla a vcelku vyšuměla. Oprášena byla někdy v březnu letošního roku s cílem realizace do dvou let a otevřela se kolem ní diskuze s poměrně odmítavým závěrem.

[ad#textova1]

Nad myšlenkou zavedení dílen jsme se poměrně rychle mohli dočíst odsudky z mnoha stran, velmi intenzivní zejména od vrstvy intelektuálů, která se velmi striktně ohrazovala proti tomu, aby byly jejich děti vzdělávány i po manuální stránce. Včetně tak krajních názorů, že se jedná pouze o přípravu námezdních otroků do cizích montoven a podobně.

Mne osobně ten nápad nijak zvlášť nerozčílil. Já naprosto chápu, že ne každé dítě je nadáno stejně, každé inklinuje trošičku k jinému zaměření. Někdo prostě není zrovna dvakrát nadaný a jen těžko po všech dětech můžeme chtít, aby se na tu takzvanou Industry 4.0 připravili tak, že budu mít vystudovanou nějakou vysokou školu technického zaměření. Ostatně představa, že jednoho rána v rádiu někdo vyhlásí, že právě začala průmyslová revoluce, je zcela absurdní. Prostě podmínky se budou pozvolna měnit, možná o něco vyšším tempem, než při první průmyslové revoluci, nicméně půjde o vývoj.

Navíc si myslím, že nějaká manuální zručnost a ovládání těch nejzákladnějších nástrojů nikomu nemůže být ke škodě. Zejména v době, kdy děti nemají nejmenší představu o tom, jak věci, které jim rodiče kupují, vznikají, zmizela dokonce i povědomost o vzniku potravin. Děti, zejména ve městech, je dnes už neznají v přirozeném prostředí a setkávají se s nimi pouze v regálech supermarketů, aniž by měly představu o tom, že se taková rostlina prostě musí nejprve pracně vypěstovat, sklidit a že to není ani jednoduché a ani samozřejmé.

K těm potravinám jedna skutečně pikantní historka jakési fanatické nanynky, která se hluboce rozhořčila nad tím, že si někteří lidé stále ještě pěstují doma domácí zvířectvo a pak je brutálně vraždí, místo aby sedli do auta a odjeli si do hypermarketu koupit hotové balené maso. Kde se v tom supermarketu to maso vzalo, to už dívčinu jako poněkud nezajímá, ani to, jak vypadá průmyslový chov dobytka, včetně finálního jatečního zpracování. Ale to nic, to jsem jenom odbočil.

Chtěl jsem vlastně původně mluvit o řemeslné zdatnosti, tedy o schopnosti rukama něco rozumného vytvořit, o schopnosti rozpoznávat vlastnosti materiálů, o dovednosti používání základních nástrojů a podobně. Je pro mě osobně utrpením když vidím, jak někdo vůbec netuší k čemu daný nástroj v dílně existuje, nebo k čemu se používá a protože to neví, tak jej prostě použije úplně k něčemu jinému, čímž jej totálně zničí. Pro příklady netřeba jít příliš daleko, viděl jsem na vlastní oči, jak kdosi zatlouká hřebíčky posuvným měřítkem (jak hezky česky říkáme: šuplérou), jen z toho důvodu, že prostě neměl po ruce kladívko. Takže po návštěvě takovéhoto „umělce“ v dílně můžeme polovinu nástrojů zahodit úplně.

Kdysi dávno se hovořilo o takzvaných „zlatých českých ručičkách“. Myslím že tento eufemismus lze dnes už použít jen velice těžko. Řemeslná zdatnost se ztratila jako pára nad hrncem; než by si kdo něco vyrobil sám, raději zajede do Hornbachu nebo Bauhausu a koupí to hotové. Zmíněné sousloví vycházelo z kdysi dávno pěstovaných řemeslných dovedností a posléze, za socialistického režimu, bylo možná ještě umocněno nedostatkem nejrůznějších materiálů a hotových výrobků, takže člověk byl nucen různým způsobem improvizovat a poradit si i v mezních situacích s nějakým náhradním řešením.

Viděl jsem to nejednou, když jsem ještě v dávných letech jezdil po montážích, jak jsme uváděli v úžas takové ty „odborníky“ ze západu, kteří danou krizovou situaci neuměli řešit jinak, než nalistováním potřebné součástky v katalogu a objednáním na druhém konci světa, v domovské firmě. No, když se nedívali, pomohli jsme si sami něčím, co bylo dostupné, co bylo po ruce a oni se nestačili divit, jak to, že se to najednou točí (či co to vlastně správně mělo dělat), když součástka je pokažená.

Ještě k těm základním školám. Samozřejmě nemám nikterak velkou radost, že školství provozuje stát. Dělá to podle mého soudu špatně, ale to je otázka systémová a tu jen těžko někdo dokáže změnit. Raději bych kupříkladu viděl, aby základní školství opravdu naučilo děti jen tomu nejzákladnějšímu triviu: číst psát a počítat (přičemž počítáním nemyslím matematiku či aritmetiku, ale skutečně jen a jen počty). A pokud někdo zatouží rozšířit si tyto vědomosti nějakým směrem, měl by jím jít už sám. Nicméně ani existující dvoustupňové základní školství nemá za cíl děti naučit všem oborům lidského vědění vyčerpávajícím způsobem, nýbrž je spíše jen seznámit s tím, že existují, předestřít jim problematiku. Protože je očividné, že i když děti absolvují na druhém stupni řekněme chemii, biologii, fyziku a další předměty, je jasné, že ne ze všech budou chemici, ne ze všech budou biologové, a ne ze všech budou jaderní fyzikové. Obdobně bych si představoval, že škola dětem ukáže i základy pěstování rostlin či naopak základní rukodělnou výrobu a použití nástrojů. A opět s vědomím, že ne ze všech budou ve finále zemědělci či řemeslníci.

Připomnělo mi to jednu historku, kterou jsem už asi dříve popsal: Seděl jsem někde v cizím městě v nějaké hospůdce a za provozu tam někdo instaloval vytápění. Pohybovali se tam dva lidé v montérkách, pán středních let a tak patnáctiletý hoch. Pán spíše jen dirigoval, co a jak se má udělat, a chlapec kmital. S pánem jsme se dali do řeči a z něj vylezlo, že je to jeho instalatérská firma a že zaučuje do řemesla syna. Bohužel, ob týden ho musí posílat do jakéhosi státem certifikovaného učiliště (protože sám ho vyučit nesmí), kde mu do hlavy tlukou jakési vědomosti, které už včera byly zastaralé, a že je to jenom pro zlost, protože to, co ho v učilišti naučí, on ho zase musím vzápětí odnaučovat. Obdobný příběh jsme vlastně mohli vidět i na vlastní oči tuším v pořadu Zdeňka Pohlreicha, kdy v kuchařském učilišti děti nepustili ani k vaření, takže po ukončení učiliště uměli tak maximálně krájet zelí (a ještě blbě).

Téměř všechny politické strany se zde předhánějí v tom, že přidají na platech učitelům. Nejčastěji to zdůvodňují tak, že jedině dobré platy prý přitáhnou (v delším, blíže nespecifikovaném horizontu) kvalitní učitele. Jenže se dopouštějí kritické chyby v úsudku.

Jakékoliv množství peněz nalitých do tohoto (nezměněného) systému kvalitativní změny nepřinese. Špatní učitelé budou dále učit (jen za větší peníze). Pokud snad nějaký ze současných učitelů pocítí nějakou potřebu vděčnosti za zvýšený plat, bude jeho snaha učit lépe jen velmi krátkodobá, a po nepříliš vzdáleném časovém úseku se znovu vrátí do původního stereotypu (a začne uvažovat, zda opět není nedostatečně placen).

Ani argumentace, že lepší platové podmínky přitáhnou nové, jen kvalitní učitele, neobstojí. Spíše naopak. Právě ti, kteří toho dvakrát mnoho neumí (ani učit), se budou cpát na místa, kde budou víceméně bezrizikově pobírat vcelku nadstandardní mzdy. Tudy opravdu cesta nevede.

Možná můžeme do jisté míry hovořit o vytěsňovacím efektu nízkých mezd, kdy ti, kteří jsou schopní (nejen učit, ale uživit se i jinak), mohou odcházet za lepším příjmem a ve školství pak zůstanou jen ti, kteří se jinak živit nedovedou. Ale téměř s jistotou lze říci, že opačný efekt je jen teoretický, protože žádným způsobem nebude demotivovat ty, kteří učit neumí.

Řešením tedy v žádném případě není postup, kdy do nefunkčního modelu nalijeme více peněz, a budeme doufat v budoucí ozdravné procesy. Řešením je platit učitele za ověřitelné výsledky. 

No, abych neutíkal od tématu příliš daleko. Mám prostě pocit, že tady se manuální práci a její praktické aplikaci nevěnuje příliš velká pozornost, či spíše je jí do značné míry pohrdáno. Vcelku rozumím tomu, že každý se raději vidí někde v teplé kanceláři, kde neprší, nemrzne, a všichni jen sedí u počítačů. Ale jsem pevně přesvědčen, že kvalitní řemeslník se ani v době robotizace neztratí, spíše naopak, a vést dětí k těmto dovednostem rozhodně není na škodu.

Občas někde zaslechneme, že bychom si měli inspirovat ledasčím ve Švýcarsku. Asi ne vše je přenositelné do našeho prostředí, ale zrovna ta úcta k řemeslu a k manuální práci je tam poměrně na vysoké úrovni. Dokonce do té míry, že tam dnes klesá zájem o běžné obecné maturity. Švýcaři si totiž manuální práce velmi váží; váží si jí stejně jako vzdělanosti. Proto i v jejich školství je kladen důraz na praktičnost získaných vědomostí, to znamená kombinaci teoretické výuky a hlavně její praktické aplikace.

Švýcarské školství je poměrně významně decentralizované a liší se dokonce i kanton od kantonu (každý z kantonů má vlastní mini-ministerstvo). Povinná je i předškolní výchova od 4 let, přičemž se po ní posuzuje, zda je dítě schopno nástupu do standardního školství. To, pokud jsem správně pochopil, počíná 6. rokem a skládá se ze škol základních, které (zřejmě) v posledních 2–4 letech přecházejí až do 12. třídy jako středoškolské nadstavby.

Jak ve svém článku (z osobní zkušenosti) popisuje pan Kraemer, švýcarské střední školství má prvky duálního vzdělávání, kombinujícího teorii s praxí a důraz se klade na praktičnost a přípravu pro budoucí povolání. Zmiňuje, že pracoval 2 roky ve švýcarských školách a že například v osmé třídě měly děti třítýdenní lesnické praktikum, v deváté třídě zemědělské praktikum a v desáté třídě jely do zahraničí budovat jakousi nemocnici. Nebo dokonce, což je u nás naprosto nepředstavitelné, 16letým studentům svěřili celý provoz restaurace včetně pokladny. Od 11. třídy se vyučuje jen 2–3 dny v týdnu a 2–3 dny je praxe. Soukromí zaměstnavatelé berou tyto studenty na praxi velice rádi.

Jak závěru píše autor, Švýcaři si uvědomují, že základem do života je něco pořádného umět a podotýká, že právě tyto praktické znalosti a vysoká kreativita zajišťují Švýcarům největší počet patentů na obyvatele. A jen jako bonbónek na dortu vyznívá poslední větička, že donedávna nemuseli mít švýcarští učitelé ani vysokou školu, hlavně museli něco umět, co by mladším předali. Na papír se tolik nehledí. Naše praxe je spíš opačná, sice velmi dobře víme jak děti učit, ale poněkud nám uniká to, co je vlastně máme naučit.

Švýcarsko vynakládá v průměru na vzdělání 5,4 % HDP a odborné vzdělání ve 230 učebních oborech v délce 2–4 let (4leté s CFC) si vyberou 74 % mladých Švýcarů!!! 84 % z nich v duálním systému v soukromých podnicích. 30 % švýcarských podniků poskytuje vzdělání. Středoškolské vzdělání švýcarských školáků nelze přesně shrnout, protože je značně odlišné v každém kantonu. Existuje několik druhů středních škol a dokonce tři druhy obdoby naší maturity, ale všeobecně se ve Švýcarsku mnohem více hledí na vzdělání od zaměstnavatele, které je bráno jako hodnotnější. Součástí zaměstnání je tak mnoho kurzů a školení. Vysoké školy jsou placené, za studium na státní zaplatíte přibližně 400 euro za semestr, na soukromých školách to bývá mnohem více. (Ve Švýcarsku zájem o obecné maturity opadá a pro odborné VŠ se ani maturita nepožaduje).  Jen se základním vzděláním ukončuje cca 10 % dětí. (Zajímavá je struktura poptávaných oborů na obrázku.)

Naši ministerští šílenci však došli k závěru, že když se to cestou jednotných maturit nedaří, tak část z nich chtějí nahradit mistrovskými zkouškami. Jen další absurdní nesmysl a matení pojmů. V osmnácti letech prostě nikdo nemůže být mistrem, ani v učňovském oboru. To dělení má historickou kontinuitu: učeň (učí se) => tovaryš (samostatně pracuje pod dohledem mistra) => mistr(může teprve ostatní učit řemeslu, protože má dostatek praktických zkušeností). Ale v našem blbákově je prostě možné úplně všechno.

Slovo „maturita“ pochází z latinského slova maturitas, což znamená zralost. V žádném případě však nejde o zralost věkovou či zralost moudrosti, nýbrž o zralost stát se výše vzdělatelným. Maturitu bych chápal, podobně jako v tom Švýcarsku, jako ověření toho, že abonent má široké vědomosti pro následně studium vysoké školy univerzitního typu. Žádné ucelené střední vzdělání. Popravdě řečeno: hodnota dnešní české maturity je absolutně nulová.

Ze „zlatých českých ručiček“ nám zde totiž zůstaly tak maximálně dvě ploutve (a ještě obě levé).

[ad#pp-clanek-ctverec]

Autor: PeTaX

ZAVLADSKY

Redakce
Sledujte PP
Latest posts by Redakce (see all)

Sdílejte článek:
1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (22 votes, average: 4,64 out of 5)
Loading...

Podobné příspěvky