Ich bin ein Amerikaner

Okamžiky našeho bytí, jsou ohraničeny a lemovány mnoha událostmi, kterým jsme přítomni a stejně tak, jako pro moji generaci byl nesmazatelnou věcí pád berlínské zdi a naše první demonstrace za svobodu, je pro generaci našich rodičů podobnou událostí smrt prezidenta Kennedyho. 

Pochopitelně, že v zemích za železnou oponou byla jeho násilná smrt pro jejich občany mnohem méně osobní, protože vliv jeho politiky na tuto část světa byl minimální, ale troufám si říci, že i zde byl neoficiálně stejně populární jako doma, nebo v těch zemích, které byly součástí euro atlantické civilizace.

Jeho cesta do veřejného života země začala, když jeho starší bratr Joe, který měl původně naplnit politické ambice jeho otce, zahynul jako pilot Liberátoru, poté co naplnil počet misí a mohl se vrátit domů, ale přesto se přihlásil k dalším akcím, aby se z jedné z nich nevrátil.

Sám John, budoucí prezident USA, sloužil jako velitel torpédového člunu, který byl při jedné z bitev s japonským námořnictvem zničen taranem japonského křižníku a on sám, včetně přeživším příslušníků posádky museli po řadu dní přežívat na opuštěném tichomořském ostrově, než byli zachráněni.

Svědčí to o jeho pevných zásadách a vypovídá natolik o hodnotovém světě tohoto muže, že mu vzhledem k takto získanému morálnímu a osobnímu profilu, prověřeného těmi nejtěžšími zkouškami, mohl americký občan dát důvěru k tomu, aby řídil jeho zemi.

Poté co vstoupil v roce 1947 do politiky a prošel funkcemi senátora a kongresmana a prodělal dostatečně dost bojů i v bojích, které se nevedou zbraněmi, ale slovy, přijal kandidaturu na úřad prezidenta Spojených států amerických a získal Američany na svoji stranu, přičemž ihned po usednutí do křesla hlavy země, začal s veškerou svojí energií a charismatem, řešit všechny palčivé otázky své země.

A že jich bylo požehnaně.

Od rasově segregovaného školství na americkém jihu, kde na tamních univerzitách musely zasahovat federální jednotky a prosadit tak právo a americké hodnoty i v posledních enklávách otrokářství a otevřeného rasismu, jako pokud o oživení americké ekonomiky šlo, včetně daňové reformy, reformy školství tak, aby se vzdělání dostalo všem skupinám obyvatelstva, a rovněž také aby se americkým občanům dostalo důstojného bydlení.

Tedy jeho program je možno shrnout těmito slovy: práce, vzdělání, bydlení a svoboda. Což znamená, že jeho program, je programem, s nímž se ztotožňuji nejenom já, ale troufám si říci, že pokud si jej vezme za svůj nějaká demokratická politická strana, vyhraje příští volby.

Prezident Kennedy neselhal ani v případě kubánské krize, kdy Sovětský svaz v nebezpečné blízkosti amerického území rozmístil nukleární zbraně, jimiž mohl kdykoliv zahájit překvapivý útok na americká města a rozhodl se Chruščovovi neustoupit, aby tento byl nakonec americkým námořnictvem a ozbrojenými silami vůbec, donucen přistoupit na americké podmínky a otočit své lodě vezoucí další rakety a vojenské jednotky na Kubu.

Za jeho prezidentského mandátu rovněž došlo i ke stavbě berlínské zdi, kterou komunistický režim ještě před kubánskou krizí rozdělil jedno z největších evropských měst na západní svobodnou a bohatou a východní nesvobodnou a chudou část, odkud se zoufalí lidé snažili prokopat se na svobodu tunely.

Jeho projev, kterým světu vysvětlil pojem komunismus: „Na světě je mnoho lidí, kteří nechápou nebo tvrdí, že nechápou, v čem spočívá rozpor mezi svobodným světem a komunistickým světem. Ať přijdou do Berlína! Jsou lidé, kteří říkají, že komunismus je vlna budoucnosti. Ať přijdou do Berlína! A jsou lidé, kteří říkají, že v Evropě i jinde můžeme spolupracovat s komunisty. Ať přijdou do Berlína! A je několik lidí, kteří říkají, že komunismus je zlý systém, ale umožňuje nám hospodářský vzestup. Lass’ sie nach Berlin kommen − ať přijdou do Berlína!“ – a občanům Západního Berlína deklaroval to, že Spojené státy americké garantují jejich svobodu a budou za ně i v případě sovětského útoku bojovat a zakončil ho větou „Ich bin ein Berliner,“ jej zapsal do dějin a zařadil po bok největších státníků.

Prezident Kennedy, ale nebyl pouze jen válečník a voják. V roce 1963 se stal tvůrcem vůbec prvního návrhu k omezení zbrojení, jaderných zbraní a nastolení podmínek hlubokého míru, na který reagoval i jinak zásadně otevřeně nepřátelský a agresivní sovětský blok, do něhož jsme patřili i my, protože během léta 1963, s návrhem na zákaz zkoušek jaderných zbraní souhlasil SSSR.

Soupeření mezi USA a SSSR se tak přeneslo v boj o vesmír a John Fitzgerald Kennedy, vyslal Ameriku na Měsíc, když oznámil cíl dobýt Lunu a vyslat zástupce lidstva na její povrch. Což se povedlo oním malým krůčkem Neila Armstronga pro člověka, ale velkým krokem pro lidstvo.  

Nad jeho smrtí do dnešních dnů zůstává i nadále mnoho otazníků. Především těch, které by vysvětlily motiv atentátu a popsaly osoby v pozadí. Je nepochybné, že Lee Harvey Oswald stiskl spoušť a zabil prezidenta USA.

Ale ranou Jacka Rubyho byl střelec, frustrovaný komunista, sprovozen ze světa, aniž by mohl osvětlit pohnutky svého činu, včetně těch, kteří jej v něm podporovali.

Je docela dobře možné, že všechny tyto aspekty onoho dallaského zločinu, nebudou nikdy odhaleny, protože JFK, měl jako každý velký muž a politik spoustu nepřátel, na rozdíl od trpaslíků dějin, neboť ti mívají pouze dost pochlebovačů a spolupachatelů.

Tak jak tomu v případech zločinů, do nichž jsou namočeni mocní, bohatí a vlivní bývá.

Ale odkaz JFK, jeho odvaha měnit věci k lepšímu, neuhnout ani o krok, i když na něj míří celý nukleární arzenál komunistického světa i zbraně domácích protivníků, jsou něčím jako světlo.

Takové, které hoří v kostelích, nebo v pochodni Sochy svobody.

Ukazuje nám, že temnota nás nepohltí, dokud o něj budeme pečovat.

A tak i my se ptejme, co můžeme pro naši zemi učinit, namísto toho, abychom k ní jenom natahovali ruku.

Protože je naše.

Nikoliv jejich.

Kteří temnotou jsou. 

[ad#velkadolni]

Miroslav Václavek, Šumperk