V Pobaltí Sověty nenáviděli, čekali na Němce jako osvoboditele

Hlavním hrdinou je bývalý novinář Pawel, který byl vyhozen z práce kvůli svým antikomunistickým postojům. Děj románu se odehrává na Vilensku, oblasti osídlené většinou Poláky, které po první světové válce obsadilo Polsko, aby po jeho okupaci připadlo na rok Litvě a o rok později jej anektoval SSSR a stalo se součástí Litevské sovětské socialistické republiky.

Pawel se snaží vzdorovat nastupující komunistické moci, proto pracuje jako dřevorubec a později kočí, aby si udržel vnitřní pocit svobody, vždyť v lese má od soudruhů pokoj. Zároveň udržuje mimomanželský milostný poměr s Veronikou, sousedkou ze vsi.

Pawel je zásadový antikomunista a proto se rozešel s bývalým kamarádem Karlem, ze kterého se stal horlivý straník, i když spíše z pragmatických důvodů. Přínos díla je hlavně v tom, že na konkrétních lidských osudech ukazuje přerod relativně svobodné společnosti v masu otroků pod nadvládou Moskvy.

Některé události mají humorný nádech, to když jistá soudružka z Ruska se snažila v obchodě zdůvodnit zástupu žen, které marně čekaly na zimní boty, proč je nemají. „To je tím, že dřív jste si je nemohly koupit, protože jste na ně neměly peníze, kdežto nyní ano, a proto dočasně nejsou.“ To bylo absolutně nesmyslně hloupé a lživé zdůvodnění a také dotyčná vzbudila posměch přítomných. Ano, komunistická okupace přinesla Litvě to, co bylo běžné v každé socialistické zemi – prázdné obchody, nevlídné prodavače a dlouhé fronty zákazníků čekajících na nedostatkové zboží. Inu, se Sovětským svazem, přišla bída na zem.

Jiné příhody už jsou pochmurnější.. Jistý podnikavý a šikovný hostinský zvelebil svůj podnik, nakoupil nová kamna, aby stihl vařit více jídel a obsloužit větší počet hostů. Pak za nim ovšem přišli zástupci sovětské moci a sdělili mu, že jeho hostinec znárodní a přemění v lidovou jídelnu.

Zmíněny jsou komunistické represe, mučení a vraždění nevinných lidí. Těsně před útokem Německa na Sovětský svaz nastalo v Litvě masové zatýkání tisíců nevinných lidí a jejich deportace na Sibiř a dalších nehostinných oblastí. Tento útisk byl svým způsobem horší než nacistické bezpráví, protože lidé se na seznam nepohodlných a deportovaných dostali z nejasných důvodů, stačilo třeba vlastnit sedm hektarů polí a člověk byl prohlášen za kulaka, ačkoliv se žádným zločinem neprovinil. Kdežto nacisté tvrdě trestali konkrétní činy, například partyzánské útoky na své vojáky apod. Na onom seznamu nepřátel sovětské moci byl i Pawel, kterého už předtím vyslýchala sovětská tajná policie. Měl však štěstí a povedlo se mu uniknout. Po všech těchto hrůzných zkušenostech s komunistickou okupační mocí se nelze divit tomu, že obyvatelé Litvy si přáli válku proti Sovětskému svazu a německé vojáky vítali jako osvoboditele.

Józef Mackiewicz také působil ve Vilniusu jako novinář, v oblasti a v době, kdy se odehrává děj knihy, žil. I on za sovětského režimu nesměl působit jako žurnalista a proto se živil jako dřevorubec a kočí. Svoji knihu tedy psal i podle vlastních zkušeností.

Vytknout se jí snad dá jenom drobnost, autor mohl lépe popsat strukturu sovětských bezpečnostních složek, vztah mez NKVD (ministerstvem vnitra) a NKGB (státní bezpečnost, která od února 1941 působila jako samostatná složka s vlastním ministerstvem). Ale to je jenom detail, navíc se jedná o román a nikoliv odbornou historickou publikaci.

V každém případě se jedná o vynikající dílo, které doporučuji k přečtení.